Myslivir

Pod pokličku českých komedií se snažím moc nenahlížet. Jejich nejviditelnější a divácky nejúspěšnější odnož - komedie romantické, mnohdy s tématy ženství - mi totiž na tento žánr nevrhají zrovna nejlepší světlo. Stačilo mi vidět trailer na Po čem muži touží 2, Ženy v běhu či Sladký život, a bylo mi jasné, že snižovat počet mozkových buněk si můžu i něčím jiným. Spousta dnešních komedií už ani nevyužívá hřejivou nostalgii a mladickou trapnost, jako třeba kdysi Snowboarďáci s báječnou Luckou Vondráčkovou, jejíž úsměv mi přivodil zhruba takovýto stav. Komediální chytré satiře kritizující dobu normalizace de facto odzvonilo taky a přešlo se na zkroušená dramata (např. nedávné Slovo). A ten zbytek komedií se holt pere s prvky jiných žánrů, jimiž se snaží se obohatit. Takže podobně jako Přišla v noci využívá “hororu”, Teroristka čerpá z tradic parodie, gangsterky a westernu. Osobně mi však snímek nemá mnoho co nabídnout. Není zde jediný herec, který by film prodal - Janžurová bohužel většinu času hraje s takovým podivně jakoby neupřímným stařeckým výrazem (ale vsadím se, že za pár desítek let budu mít stejnej), a Hofmann svými rádoby intelektuálními pomluvami k Bohu působí spíše nuceně, přičemž zbytek herců se jen tak nějak motá kolem. Příběhové sázky postrádají patřičný základ - osud chatařské osady dostatečně nezaujme, mimo jiné hlavně proto, že sama osada je vyobrazena extrémně fragmentárně (důležité jsou stejně jen domy dvou hlavních postav a nějaká random místa jako lom nebo hospoda). Naštěstí určité vykupující kvality se ve filmu přece jen najdou. Dojde na několik až podezřele kvalitních dronových záběrů, poslední třetina slušně odsýpá a humor taky zafunguje, zejména v závěru, kdy třeba padouchova smrt připomíná fatalitu z Mortal Kombatu a samý konec se překlene do účtujícího filmu, v němž se malá komunita musí spojit proti nepříteli - ať už to je mafiánský podnikatel, zlomyslný myslivec nebo cyklista.

Tady někdo vařil... A fandové Godzilly si tyto tučné porce obsahu poslední roky nepochybně užívají, v porovnání se svojí americkou verzí je však Minus One jiný kafe. Nový hollywoodský Godzilla se totiž promenáduje krajinou a někde v příběhovém pozadí pobíhají nějaké ty lidské postavičky, zatímco tento japonský se do plnohodnotného příběhu lidí bez většího varování nebo build-upu spawne jen čtyřikrát, aby jim zničil život, jakmile se jim začne dařit (v tom má hlavní hrdina snad ještě větší smůlu než chudák Cutomu Jamaguči). Ale když už je teda Godzilla na obrazovce, stojí to za to (hlavně ten audio design mi rval koule). Co mě ovšem skutečně zaskočilo nejvíce, byla emocionální a alegorická hloubka a ideové poselství celého filmu - v době, kdy světem zmítá válka, člověk může být hrdý na to, že v ní nebyl. Damn, takovýto smysl pro hodnotu lidského života spoustě lidem chybí. Jenže tento film, ať už je vystavěný dobře jak chce, jim ho stejně asi nedá.

Miluju jak Zunův hlas a velmi expresivní hudba udělají i z toho nejnudnějšího odpoledne dané osobnosti drama antických rozměrů.