Pete

Klasický příběh o hledání biologické rodiny. Akorát že vůbec. Tato ryze dánská komedie možná nevypovídá nic o kuřatech a lidech, dokonce o ničem mezi tím, a našinci nemusí připadat ani trochu vtipná, nicméně originalitu jí přiznat musíme. Já akorát od téhle mojí oblíbené partičky čekal víc, jenže tentokrát byl zmutovaný výsledek byl sice náležitě nechutný a odporný, trefně trapný, a podivný, ale nebavil jsem se a neužíval si to tak, jak je u nich zvykem.

Milý snímek o stáří, u kterého má člověk chuť si raději prostřelit hlavu, aby se takového konce nemusel dožít. Smutné, melancholické, svým způsobem krásné, a díky oběma hercům skvělé.

Velmi pěkně koncepčně udělaný art dokument, na jehož vizuálu bohužel zub času krutě zapracoval. U mě silná reminiscence na pozdější bravurní japonský pohled na Gaudího tvorbu, který také zrovna neplýtvá informacemi, ale spíše zprostředkovává pocity.

Milý malý film, který tématicky hodně čerpá ze svých slavnějších předchůdců, nakonec však přecejen ústí v trochu odlišnou moralitku. Zajímavé sledovat, jak moc se časem změnili herci v rolích žáků (Dano, Eisenberg, Hirsch), a naopak jak je učitel Kline stále stejně dobrý.

Příběh útlého mládí a dospívání trochu jak z Obecné školy v prostředí předměstí Londýna, tedy maloměstě podobném třeba tomu, kde později vyrůstal i jmenovec Billy Elliott. Akorát zde padají z Tmavomodrého světa, který brázdí Nebeští jezdci, bomby, a občas i nějaký ten zbloudilý Němec. A skutečně tvoří tento Boormanův snímek další střípek do mozaiky osudů, které formovala WWII., ovšem zde viděných pro nás netradičně očima rodiny úplně obyčejných anglických civilistů. Zažívají válku vlastně spíš z druhé ruky, v lecčems podobně, jako u nás v protektorátu - takových příběhů z Vlaku dětství a naděje u nás známe naopak mnoho, a tak jsou nám svým způsobem blízké. Tady je Naděje (ale žádná sláva), že bez ohledu na hrůzy kolem lze válku v zátiší slušně přežít, a mít nakonec pěkné vzpomínky na zvláštní prázdniny, když má člověk trochu štěstí.

Standardní příběh s kriminální zápletkou, kde důležitější než vražda má být psychologie postav. Formou pak je inscenace někde mezi pohledem pachatele a vyšetřovatele, což je divácky vcelku zajímavé. Čepek každopádně ani nemusí hrát, kamera ho miluje. Somr a Hlaváčová předvádí svůj obvyklý výkon, čili jsou rovněž skvělí.

Vlastně taková standardní vězeňská historka, ovšem s famózními herci, v čele s Menšíkem v jedné z jeho nejlepších rolí.

Ač bude Azur a Asmar vždycky můj oblíbenější film pro svou dějovou sevřenost, i zde u rozháranějších Pohádek noci se mi Ocelotův styl zdánlivě jednoduchých vystřihovánek velmi líbil. Tyto originální animace výborně slouží jako pěkná ilustrace k ději, a přitom ponechávají dostatek prostoru pro posluchačovu fantazii. Šest poměrně klasických pohádek je dobře vybraných, a úplně mě dokázaly vrátit do dětství, kdy jsem hltal příběhy o mladících, kteří musí splnit tři úkoly, aby získali krásnou princeznu, nebo také orientální příběhy z jiných světadílů vždy s nějakou tou životní moudrostí navrch.

15 minut a dost

Tady je všechno na svém místě, kamera, hudba, herci, režie. Ale stálo tohle téma za to? A když už si ho tvůrci zvolili, nešlo scénář trochu rozpracovat, a vydolovat z téhle love story nějaký přesah? Ve výsledné podobě zanechává film Do morku kostí hlavně pocit mrhání očividně enormního talentu všech zúčastněných, bohužel.