Pete

Seagal je ten, který tančí s Eskymáky, Rambo Aljašky, "typ hajzla, co vypije galon benzínu jenom proto, aby se ti moh' vychcat na táborovej voheň". Chtěl si vyzkoušet režii, ale i když měl po ruce pár slušných herců včetně gumového pánáka, který vypadá jak Michael Caine, fatálně selhal. A to i přesto, že je tu Steven ještě fyzicky ve formě, tedy nemá cejchu a dokáže se pohybovat. On Deadly Ground je opravdu smrtící kombinace šílené blbosti, neumětelství a bohužel také nudy k nepřežití, těch pár vtipných hlášek už to zachránit nemohlo. SS překvapivě zkusil štěstí v sympaticky zeleném směru - kdo nic nedělá, nic nezkazí - ale tady to odneslo nejen několik padouchů, ale po závěrečném proslovu i miliardy mozkových buněk celosvětově.

Executive decision zhlédnout tuto klasickou 90's hovadinku jsem dlouho odkládal. Chyba, je to taková ošklivější sestřička Speed či Die Hard, a přenesla mě zpátky do časů, kdy nebyl problém pronést zbraně do letadla (a použít je, aniž by prostřelily stěny), kdy teroristé nad Washingtonem byli pouhé scifi (bomba zneškodněna párátkem BTW), a kdy si dokonce Seagal mohl štěknout v A-čkové produkci (naštěstí musel brzo letět). Boeing 747 je plný tehdejších hvězdiček vedlejších rolí a nejrůznějších roztomilých klišé (však těch filmů s únosem letadla už bylo milión), je to celkem napínavé, a zábavné. V tomto směru perlí zejména závěr, už jen to pohodové salutování Russella s Leguizamem, kterého chvilku předtím třikrát střelili do zad!

Zajímavé vidět zase jednou Ethana Hawka v roli, kde má co hrát, a také zjistit, kam se stylově posunul zkušený filmař Schrader (tak daleko zase ne). Temná, depresivní cesta do hlubin reverendovi dobré duše není pro každého, ale námět k hlubšímu zamyšlení bezesporu poskytuje.

Limonádový Jack, Forrest Gump divokýho západu, stoletý stařík, který odvyprávěl svůj příběh a nezmizel. Něco asi zveličil, něco si přidal, každopádně komediálně laděný antiwestern zaznamenává opravdu smutné téma genocidy původního obyvatelstva Ameriky bílými muži. Hoffman hraje ve velkém stylu malého človíčka jako trochu zaostalého zbabělého slabocha s dobrým srdcem, který zažil jak indiánskou moudrost, tak bělošskou hloupost, a který právě díky své povaze a troše štěstí tohle všechno přežil. Včetně bitvy u Malého velkého rohu. Jó říkal to Jim Bridger, já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalérií, jak krví rudne zem. Kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchal ta slova varovná.

Vzdálené od našich představ, co je správné a špatné, je jedno místo. Tam se všichni sejdeme. Nebýt na můj vkus trochu přetwistované zápletky, šel bych snad s hodnocením ještě výš. Emociálně silné drama o důležitosti svědomí a odpuštění funguje téměř dokonale. Můj obdiv má obligátně velmi solidní BBC produkce jako celek, skvěle šlape jak dobře namazaný stroj, všechny nadstandardně kvalitní složky slouží celku, žádná příliš nevyčnívá, a to je pak radost sledovat.

Na Hromnice to nemá - jednak by to mohla být větší sranda, a hlavně tu chybí ekvivalent Murrayho. Tohle je viditelně laciná produkce, i když tu hraje herec se zlatým plešounem v kapse. Přesto mě to dost bavilo, jelikož je to film pro fanoušky zmiňované klasiky, a dnes již trochu ohrané blbnutí s časovou smyčkou posouvá zase o kousíček dál. Konec trochu drhne, ale dostali jsme se opět k tomu samému receptu, jak nakopnout život z fádního stereotypu - all you need is love.

Pokud by chtěl někdo realistické pojetí asijského teroru, ať se obrátí na Hotel Mumbai. Převrat je pojat hollywoodsky, ve zpomalených závěrech tu na nebohou americkou rodinku povstalci vytasí tank i helikoptéru, a útočí v zuřivých hordách jako zombie. Naštěstí na poslední chvíli pomůže 007, který tu tráví důchod s thajskými prostitutkami. Čím ale u mě tenhle biják vítězí, je svižné tempo, rozumná stopáž, na to já slyším, a hlavně jsem byl celou dobu napnutej jak kšandy.

Cesta do hlubin duše matky na mateřské? To se tak úplně nepovedlo, i když momentky z rodičovského života jsou odpozorované přesně, a začátek vypadá, jakoby ho natočil Alexander Payne. Včetně dialogů, které mají mít vybroušený vtip, ale tím se právě vzdalují realitě. No a pak přijde ta magická Marry Poppins, a celé to nabere nevyhnutelný směr k Fight Clubu pro vyčerpané maminy. Vážně.

Tradiční příběh pomsty, ozvláštněný prostředím jak z Farga, a skandinávským humorem - ty mafiánský kydy se fakt povedly! Žel bohu, Kraftidioten jsou rozporuplní. Chvílemi jsem se opravdu bavil, některé momenty jsou však rozvleklé až přes míru. Stellana i Bruna mám rád, Hagena už v několikátém filmu nemusím. Celé to skončí podle očekávání, žádná třešnička na tomhle dortu není, a je tak sice poměrně chutný, ale dost snadno zapomenutelný.

Haló, tady jsou dvě možnosti: tedy buďto jsem zmagořil, nebo jsem právě viděl jeden z nejlepších českých filmů ever, který mi dosud v celku unikal. Crazy komedie z prostředí prvorepublikové high society, která bych řekl dokonce s takovou lehkostí překonává obdobnou soudobou produkci z Hollywoodu! Rozkošná Gollová, odvázaný Nový, vůbec všichni herci naprosto výborní. Lahůdkové konverzace frčí téměř celou dobu jako kulomet, a režie Martina Friče je jednoduše geniální. Holt když se to umí, tak je to sranda.