Kivis

"Dojemný a zároveň tragický příběh slouží též jako memento pro dospívající a rodiče." Takto končí anotace. Už poměrně dlouho nejsem dítě a ještě nejsem rodič, takže jsem možná dalek toho hodnotit naplnění autorova cíle, ale takhle na mě film nepůsobil. Vlastně mi ani nepřijde, že má tento dokument nějaký obecnější přesah. Vnímám ho jako atraktivně natočený příběh jednoho pestrého osobního osudu. Pestrého především v temných odstínech barevného spektra. Kladné hodnocení vlastně ani není záslouhou řežiséra, pokud jeho cílem bylo opravdu jakési memento rodičům a dětem. Dávám ho především proto, že mně dokument a jeho hlavní hrdinka zatraceně dlouho vrtá hlavou. Jak dalece je Lucka opravdu nešťastnicí a obětí okolností a rodinných poměrů? Na kolik si za všechno může sama? Na kolik se Michalu Herzovi daří být objektivní a na kolik se nechal okouzlit Lucčiným nakažlivým charisma? Tyto otázky člověku běží v hlavě hned po konci dokumentu a ještě více rezonují po přečtení diskuze pod iVysíláním ČT, do níž se zapojil i režisér a Lucčina rodina. No asi si nikdy neudělám jasný názor na Lucku, její rodinu, režisérův přístup a vlastně ani na celý tento dokument. A za ten guláš v hlavě jsem vlastně rád.

No, nebudeme si nic nalhávat. Osm statečných mělo těch pět hvězd víceméně v kapse už ve chvíli, kdy jsem uviděl plakát. Trvalo to ale pěkných pár let, než jsem je konečně viděl. Dokonce jsem dřív stihl i to vytoužené svezení psím spřežením, a to 200km severně od severního polárního kruhu. Sníh, led, zima, tučňáci na jihu, lední medvědi na severu, tuleni (ale ne takhle děsně digitální - nejslabší místo filmu)... jo, tak to mě pokaždé spolehlivě dostane. A severská psí plemena nejsou výjimkou. Smekám před psími herci, protože právě scény bez jejich lidských kolegů mají opravdu sílu. Paul Walker se taky nemusí za nic stydět, škoda jen, že příběh jeho postavy je napsán dost šablonovitě. Trochu víc syrovosti by té "člověčí" lince vůbec neuškodilo a pak by to u mě bylo i na pomyslnou šestou hvězdu (, kterou má momentálně 19 filmů). Obzvlášť, když skutečný příběh, kterým se film inspiroval, opravdu ještě mnohem krutější a syrovější byl. To by pak ale film ztratil komerční potenciál a šel by spíš do menších kin a teď by ho dávali v pozdních večerních hodinách na ČT2 a ne na Nova Cinema. Možná mi takový zážitek ale přinese japonská Antarctica z roku 1983. Hned si ji přidávám na seznam filmů, které chci vidět.

Skvělý film, který si dám klidně dvakrát do roka a pořád mě baví. Herecká extraliga si účast v této komedii očividně užívá. Kultovní postavy a ještě kultovnější hlášky. Vlastně ani nevím, proč nedávám pět hvězd. Možná mi přijdou nedostatečné operní výkony hraběte Tööölööökööö z Teleke a jsem lehce zklamaný, že mu baron Gorc z Gorců nedal ještě víc za uši.

Taková filmová reality show z prostředí kultovního českého divadla. Film o divadle ve stylu filmů o filmu. Nejistá sezóna sází na jistotu a velkou část filmu tvoří osvědčené pasáže z divadelních představení. I zákulisní linka spolehlivě baví. A při pohledu na rok vzniku si člověk uvědomí, že minulý režim ve svých posledních letech už zdaleka nedržel otěže pevně v rukou. Sečteno, podrtženo - zlatý prciny.

Kdyby v 8 Mile nehrál Eminem a film nebyl částečně životopisný, bylo by to dost o ničem. Hrozná tuctovka, v které se sice pořád jakože něco děje, ale na konci si uvědomíte, že se vlastně za celou dobu nic zásadního nestalo. Nebývale mělký příběh, žádný vývoj postav, vše se pořád plácá tak nějak na jednom místě. Eminem a souboje v rapu to vytahují alespoň na průměr. Škoda. Myslím, že z detroitské periferie šlo vykřesat mnohem silnější příběh.

Parádní práce. Existuje snad vděčnější téma než český triumf na hokejovém turnaji století? Těžko. Ale tvůrci tohoto dokumentu na to vůbec nehřeší a nesnaží se lacině svézt na vlně popularity tohoto námětu. Tempo vyprávění má spád, hlavní protagonisté (mimochodem velmi povedený výběr) vše komentují se zdravým odstupem. Stručné, ale výstižné zasazení do historického kontextu. No, opravdu není co vytknout. Navíc jsem i já s odstupem 20 let musel uznat, že během těch 14 dní byl Dominik Hašek opravdu nejlepším gólmanem světa. Jinak ale na Patricka Roye samozřejmě neměl ;o) A ten hokej byl fakt zatraceně dobrej. Když dávali nedávno kompletní záznamy, nervil jsem u toho podobně jako při přímých přenosech.

Jak kdybych většinu toho filmu už viděl v jiných českých filmech. A jak kdybych většinu té většiny viděl ve Štěstí. Ale co - Inárritu, Almodóvar a mnozí další taky točí pořád podobné filmy. Navíc v Bábě z ledu je oproti těm podobným předchůdcům tentokrát všechno o kus lepší. O kus humornější, o kus vyhrocenější, o kus civilnější, o kus uvěřitelnější, o kus propracovanější,... čisté čtyři hvězdy (u Štěstí kdysi bylo stejné hodnocení o kus upocenější).

Pro mě dlouho očekávaný film. Věděl jsem, že del Toro, tvůrce Faunova labyrintu, jednoho z nejzásadnějších filmů v historii, se po komiksech vrací k nějaké vlastní fantasy pohádce pro dospělé. Od té chvíle jsem se bránil veškerým dalším informacím - trailerům, anotacím, recenzím, výsledkům Oscarů,... a po pár týdnech, kdy se mi volno v diáři ne a ne sejít s časy promítání, jsem na něj skutečně vyrazil, aniž bych tušil, o čem film vlastně je. Potvrdilo se mi to jediné, co jsem už věděl. Tvář vody je pohádka pro dospělé. A co dál? Je to skvěle udělaná pohádka pro dospělé. Bohužel s trochu povrchním scénářem. Autor si docela často přivolává na pomoc deus ex machinu. Nějaké přesahy, propracovanost a rafinovanost, jimiž se mohl pyšnit Faunův labyrint, Tvář vody zcela postrádá. Tvář vody se může zařadit klidně po bok Jumanji (toho původního), Avataru, s přimhouřeným okem i prvnímu dílu Nekonečného příběhu nebo klidně i Arabely. Je to poutavá pohádka, v níž se nadpřirozeno šikovně a vtipně prolíná s realitou. Po Faunově labyrintu jsem sice čekal víc, ale zklamaný jsem z kina rozhodně neodcházel. Jen se prostě Tvář vody nezařadí do mého šestihvězdičkového fondu. Je to jen hodně dobrý film, který si zaslouží být v červených číslech. Ale zdejší podhodnocení chápu. Hlavního Oscara si takovýto film, který přináší jen zábavu a nic navíc, opravdu nezaslouží. Obzvlášť, když letošní ročník byl tak silný. A tak berou spravedlnost do svých rukou někteří uživatelé CSFD, kteří filmovým akademikům ukážou, zač je toho loket.

Zajímavý dokument. Při jeho sledování jsem si musel chtě nechtě vzpomenout na Klusákova Daliborka. Až přijde válka totiž zpracovává velmi podobné téma, ale bere to za úplně jiný konec - jak obsahově, tak řemeslně. Navzdory tomu, co pak v besedě říkal režisér Gebert, si myslím, že i jeho film je spíše ukázkou bandy podivínů - kluků a chlapů hledajících podobně jako Daliborek své místo ve světě a smysl své existence. Na rozdíl od režiséra si nemyslím, že se jedná o nějaký zásadní jev ve společnosti, protože jsou to jen desítky či stovky lidí v pětimilionovém státě. Ale líbí se mi, že Gebert téma vlastenectví ukazuje v mnohem širším kontextu, třeba, že hlavní hrdina - zakladatel Slovenských branců - je dvacetiletý vysokoškolský narcistický student, který to svým způsobem bere jako zábavu a přípravku pro svou potenciální politickou kariéru - a moc dobře si uvědomuje, jak se svým charisma a inteligencí může snadno zmanipulovat jednodušší lidi. A pokud se nakonec nerozhodne věnovat se archeologii, kterou studuje, může z něj být za pár let klidně slovenský Okamura, který ve volbách posbírá přes 10 %. A právě to je mnohem strašidelnější, než pár desítek kluků hrajících si na vojáky nebo přerostlý tápající Přerovák hrající si na nácka Daliborek. Navíc řemeslně se jedná o méně režisérsky angažovaný přístup, takže tohle byl přesně ten film, který mi na rozdíl od Daliborka sedl. Přitom pracuje s řadou podobných motivů.

Klobouk dolů. Tenhle dokument má sílu, aniž by tlačil na pilu. Měl jsem trochu předsudky, když jsem zjistil, že to točila Nvotová a lehké obavy se mě držely i chvíli po intru z dětství, kdy se zdálo, že se režisérka bude snažit mačkat emoce za každou cenu. Ale to se rychle změnilo. Oceňuji férové přiznání hned na začátku, že se jedna o její příběh. Nesnaží se divákům nabulíkovat, že točí neutrální reportáž ve stylu publicistických pořadů jako jsou třeba Reportéři ČT. Skvělý mix archivních záběrů a rozhovorů ze současnosti. Perfektně předvedený kontrast ve změnách nálad ve společnosti ilustrovaný na demonstracích za protichůdné věci. Člověk si nejen opráší události z 90. let dávno skryté v zákoutích paměti. Závěr z poměrně nedávné minulosti dodává filmu přidanou lehce mrazivou hodnotu. Kéž by se našlo aspoň pár jedinců, kterým film otevře oči. Ale nejspíš to opět uvidí jen ti, které to akorát utvrdí v jejich názorech, zatímco Ficovci a Mečiarovci se na něj nepodívají nebo v tom uvidí komplot "bratislavské kavárny".