Zagros

Viděl jsem spoustu rozhovorů v pořadu Přicházíme v míru u Duška a všechny byly super. Obohacující, silné, úsměvné a především pozitivní. Pozitivní i přesto, že se prakticky neustále hovořilo o problémech autistů a rozdílech autistů a normálů. Částečně z něj a z jeho hostů vyšel také Normální autistický film od Miroslava Janka, pro zájemce za pozornost určitě stojí. Tak daleko, tak blízko je slovenský dokument na stejné téma z roku 2014. Formálně je to průměrný dokument, které spíše jen pozoruje a je zařazením časosběrný... točilo se sedm let! Nesedlo mi jen neustálé přeskakování z dítěte na dítě. Zbytečně to rušilo a vytrhávalo z pozornosti. Když už jsem se naladil na jedno dítě a rodinu, střih a byl jsem u jiné rodiny s jinými nároky a jinými problémy. To je ale asi jediná výtka. Obsahově je to totiž síla. Opět zobrazuje autistické děti a tentokrát nejen ty vysokofunční autisty, ale také ty, které není možné zapojit do naší běžné společnosti a potřebují speciální a neustálou péči. Největší uznání si zaslouží rodiny a rodiče, kteří se o autisty starají. Ty finanční, fyzické i psychické nároky a vypětí jsou obrovské, smekám před nimi. Navíc největší síla dokumentu je v tom pozitivním vyznění. Když opravdu chcete, dokážete změnit svět a udělat i pro autistu krásné místo na světě. „Na Slovensku není místo, kde by se o autistu mohli postarat. Budeš si ho muset postavit!“ No a jeden otec se do toho dal a ze zchátralé školy v malé dědině vybudoval centrum, které se dokáže starat o deset autistů. Ti tam fungují, téměř nemají své záchvaty, jsou spokojení a občas se usmívají. Mně nezbývá než před tím člověkem smeknout.  Pro zájemce: https://takdalekotakblizko.forfilm.sk/

Manillaköysi je finský pokus o válečnou komedii, který vyšel tak napůl. Jde o zfilmování populárního finského románu z roku 1957. Ten byl založený na absurdních válečných historkách, které si vyprávěli vojáci na cestě vlakem na dovolenou. Filmový tvůrci to zkusili jinak. Stvořili příběh jednoho vojáka a nechali ho ty historky prožívat. To se bohužel neukázalo jako nejlepší řešení. Film jako celek nedrží pohromadě a rozpadá se právě do jednotlivých scén. Některé jsou lepší, jiné horší, ale dohromady to moc nefunguje. Občas jsem se pobavil a především kontrast „studených finských čumáků“ k některým absurdním situacím stál za to. Finština jako méně rozšířený jazyk se také dobře poslouchala a krátká délka filmu prospěla, ale i tak to nemělo spád a ten správný drajf. Některé situace nebyly ideálně vypointované, Francouzi jsou stále jiná liga. Ale za exkurzi do Finska jsem rád, také oni umí a vyvíjí se. Z nových věcí mě více pobavil například film Sisu. Jeho tvůrci určitě Manillaköysi v mládí viděli a minimálně tématem a lehce žánrem válečné komedie se inspirovali.

Édouard Molinaro překvapil hned svou prvotinou, kde se nebál experimentovat a vsadil na netradiční stavbu příběhu. Hned na začátku hlavní postava pochovává mrtvolu, pak skok v čase tři měsíce zpátky a začíná se objevenou manželskou nevěrou. Jak to asi může skončit? :-) Není to tak zřejmé, jak by to mohlo zpočátku vypadat. Režisér si totiž s divákem lehce pohrává a mistrně buduje příběh, který by dobře fungoval i bez nečekaných zvratů. Netradiční řešení nevěry mě rovněž zaujalo a pobavilo. Když k tomu přidám dobře navybírané herecký typy, dovedně budovanou atmosféru (většinou klidnou komorní, bez akce, se spíše minimalistickými dialogy a vnitřním monologem) a skvělý závěr, nezbývá mi než dát vysoké hodnocení.