Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Komedie
  • Horor
  • Krimi

Recenze (6 079)

plakát

Tři přání (1958) 

Právník Petr Holeček jede tramvají, ze slušnosti uvolní místo dědečkovi a on se z něho vyklube dědeček z pohádky chtíc mu za tento chválihodný čin splnit tři přání. Věřili byste mu to a nebo ne jako Petr? Pohádkový satirický příběh se odehrává v době socialistického realismu, ale, co si budeme povídat, tohle by se mohlo odehrát v jakékoliv době. Příběh věrně poukazující na charaktery člověka co se týče žití každého z nich. “Kdybych si přál ´oslíčku, otřes se!´, to byste splnit nemohl, že?” “No to bych nemohl. Co by na to řeklo ministerstvo financí? To jsou valuty, chlapče.” Touha po penězích provází lidstvo od dob jejich zavedení a vlivem toho každý touží po tom, aby se měl dobře. A právě takové přání Petr měl, bohužel až to poslední, neboť ty dvě předchozí vlivem nevíry k pravdomluvnosti dědečka zbytečně promrhal. Společnost ukázaná přesně tak, jaká skutečně je. Každý žije pouze ze svého platu, který není zrovna lecjaký a tak na mnohé představy prostě nejsou. Každý má svůj určitý životní sen, touhy a přání, které se bohužel ne a ne splnit. Mít vlastní byt, auto, dovolenou u vody a samozřejmě spoustu peněz. Pohádkový dědeček Petrovo manželství tímto sice obohatí, ale to neznamená, že by jim okamžitě kvetlo štěstí a spokojenost. Naopak. Objeví se ta nepříjemná nezničitelná lidská závist a vliv doby. Problémy se začnou kupit a dokonce kariérně odnášet i Petrovi přátelé a to jenom proto, že se snažili zcela obyčejným lidským přístupem něco získat. “Nejde o to co řekl. ale co mohl říct!” Jak jednoduché to Petr měl. Stačilo si jen přát. Jenomže co dál? Finále je skutečně po psychologické stránce daného myšlení člověka naprostým vrcholem všeho dění, dokonce obracející se i na diváky. Co byste si přáli vědouc, že sice pomůžete svým přátelům, ale za cenu ztráty veškerých věcí získaných právě od pohádkového dědečka? Zazvonili by jste a nebo ne? "Víš, to máš tak, milej Petře, každá pohádka je v podstatě krutá; tu a tam někoho odmění za dobrej skutek, ale jinak: co je jí do lidí? Já přece nemohu odstranit všechny křivdy na světě, abys ty mohl být spokojený." Snímek ve své době hodně narazil, protože ve zkvétajícím socialismu se přece všichni měli dobře a byli šťastní i bez pohádkových kouzel. Narazil i humor. Hlášek je tu opravdu hodně, ale jsou ze života a tím mají k realitě více než blízko. "Ale kdyby každý, rozumíte, dědo, kdyby každý vždycky a všude promluvil otevřeně..." "Psst!" "...tak si u nás za pár let všichni žijeme jako v pohádce." "Začíná ti to myslet, chlapče, a já tu začínám být zbytečný." Nejenže se jedná o nestárnoucí snímek ze světa lidského bytí, životního soužití a názorové rozmanitosti, ale je skutečně plně nadčasový. Na tohle nemusí být ani doba socialismu. Takhle vystihnout reálný život se ještě nikomu nepodařilo a kupodivu do dnešních dní nebyl ani překonán. Takže nelze jinak, než něco takového považovat za mistrovské filmové dílo, které poučí i pobaví.

plakát

Hej-rup! (1934) 

Snímek humoristické dvojice Voskovec & Werich myšlenkově představuje kolektivizaci a boj proti nezaměstnanosti. Dalo by se plně říct, že se jedná o agitku v boji proti kapitalistické nespravedlnosti a těžko posoudit bylo-li tomu skutečně tak. Snímek má stejný námět, jako ruský film ´Generální linie´ (1929), ve které se chudé ženě Marfě po několika neúspěších podařilo přesvědčit zemědělskou komunitu, aby ovlivnili svůj další osud. A vybudovali družstvo, postupně rozšířili výrobu a jak jinak, jejich životní úroveň se náležitě zlepšila. To samé máme tu, jen se jedná o chudé dva nezaměstnané chlapíky, původem z rozdílné sociální vrstvy, právě v podání Voskovce a Wericha, kterým se hned na poprvé podařilo přesvědčit chudé dělníky, aby taktéž ovlivnili svůj další osud. Dostavili nedokončený dům, ve kterém se zabydleli, vybudovali družstvo s postupně se rozšiřující výrobou a i jim se životní úroveň náležitě zlepšovala. Hlavně začal konkurenční boj s úhlavním podnikatelským nepřítelem. Voskovec s Werichem však do celého děje samozřejmě také zakomponovali několik skečů a humorných scének, které pobaví i dnes. Asi nejznámější scénka je o stříhání živého plotu, ale na výběr je toho skutečně hodně. Film má tedy, kromě humoru, moralizační strukturu v době hospodářské krize a velké nezaměstnanosti. Inspirace s výše jmenovaným ruským snímkem je zřejmá, avšak buď jak buď, humoristická dvojice V&W to vzala po svém, očekávaně pobaví a to je hlavní. Kritika doby spojená se satirou je ukázková a ve své podstatě inspirativní i dnes.

plakát

Funebrák (1932) 

"Já se jmenuju Boleslav Hnipírdo." "Boleslav Hnipírdo. A jak můžete, člověče, s tak blbým jménem lízt do vlaku!" Doslova kulometná salva vtipů, doprovázené písničkami, ve snímku, který má za úkol divákům přiblížit divadelní vystoupení Vlasty Buriana, což se povedlo na výbornou. Devizou jsou spojené dva jinak samostatné příběhy, ve kterých je postava funebráka právě v mistrovském podání Vlasty Buriana. Jsou tu skeče už dobře známé z minulých snímků, jako třeba prezentace různých světových jazyků, avšak daleko více rozvinuté. A jsou tu i skeče nové, kdy se divák se smyslem pro humor skutečně a doslova potrhá smíchy. Co věta, to vtip. Zajímavostí je, že byl snímek natočen za pouhých šest dní, a když se to vezme kolem a kolem, není divu. Právě že se jednalo o divadelní hry, které měli všichni už, jak se říká, v malíčku, natáčení šlo zkrátka jedním vrzem. Herectví Vlasty Buriana může ve filmu vidět každá nová generace, ale herectví v divadle už nikdo a tak díky za nápad natočit takovýto film, který jako ukázka plně postačí. Jen tak mimochodem, je ještě dnes vůbec známo, co slovo ´funebrák´ znamená?

plakát

Generálova dcera (1999) 

Snímek je druhým počinem režiséra Simona Westa, který úspěšně debutoval akčním snímkem ´Con Air´ (1997), který fanoušky akčního žánru prostě bez servítků zaujal. Tímto svým druhým počinem se přesouvá do vod sice méně bombastických, ale to neznamená, že se nejedná o nic zajímavého. Ba naopak. Snímek je natočen na základě románu Nelsona DeMille ´The General’s Daughter´, v němž tajný vojenský policista a detektiv praporčík Paul Brenner, který jako poddůstojník patří mezi vyšetřující vysoce postavenou elitu, musí proniknout do uzavřené vojenské společnosti, aby zjistil, kdo zabil jednoho z nich a proč. A přesně řečeno jde o ženu. Napínavý a dějově vysoce sofistikovaný detektivní příběh z vojenského prostředí osloví především diváky, které zaujal už obdobný snímek režiséra Roba Reinera ´Pár správných chlapů´ (1992). Diváky nad příběhem přemýšlející však tentokrát může svou myšlenkou rozdělit na dva tábory. A jde právě o ženy v armádních službách. Vyznívají tu sympatie k odvaze a odhodlání žen vstoupit do armády i za cenu toho, že musí čelit skrytému boji mnoha mužů s tímto skutkem nesouhlasících a nebo se ženy naopak obviňují z jejich vlastních problémů, které si do služby přinášejí tím, že jsou upřímné a odvážné? No, záleží na úhlu pohledu. Každopádně se děj v psychologické retrospektivě zužuje kvůli vysvětlení své složitosti v ukazování krásné ženy sloužící v armádě jako oběti. Jedná se o plně smysluplný thriller, kde nejde jen o zábavné filmové shlédnutí. Tady se námět dotýká hodně žhavé problematiky, která v reálném světě jen tak nevychladne. O to víc je poplatný, alespoň prozatím, v každé době.

plakát

Prohnilí (1984) 

Starý policista René, zběhlý v takříc přátelských dohodách s drobnými kriminálníky, jinak řečeno v korupci, a mladý čestný nováček z policejní akademie François, plný teorií a zásad. A tito dva naprosto odlišní lidé se stanou parťáky. Kultovní krimi komedie, pod originálním názvem v překladu ´Křiví policajti´, s dnes už matadory francouzského filmu Philippem Noiretem a Thierrym Lhermittem v hlavních rolích, se honosí určitou amorálností, především vyzdvyhující zásadu, že pouze naivní člověk stále věří, že lidská bytost může být dokonalá. Zločinnost je velká a René má o všem přehled. Jak v jednu chvíli pronese, se vším, co je zakázáno, by mohli zatknout všechny! Ale proč, když se to může držet v určitých mantinelech a obě strany na tom navíc vydělají. Teď jde o to, aby byl o tom přesvědčen i François. Scénář je dobře promyšlený a je neméně zdatně natočený. Rychlé tempo nemá jedinou chviličku nudného místa, což slibuje příběh, ve kterém se stále něco děje. Poslední třetina stopáže sice krapet sklouzává do thrilleru, avšak emocionální konec doslova a dopísmene předčí veškerá očekávání. Philippe Noiret jako obvykle srší energií a Thierry Lhermitte mu zdatně sekunduje. Snímek, oceněný francouzskou filmovou cenou Césarem za nejlepší režii pro Clauda Zidiho a za nejlepší film roku 1985, kupodivu nestárne a stále nejen pobaví, ale přinese i skvělý filmový zážitek.

plakát

Když struny lkají (1930) 

Snímek se řadí mezi první český zvukový film, vzniklý po snímku ´Tonka Šibenice´ (1930), (koncipovaného však jako film němý, k němuž byl zvuk dodělán dodatečně) a do kin uveden ještě před, dodnes slavným snímkem s Vlastou Burianem, ´C. a K. polní maršálek´ (1930). Dle dobových zdrojů se však snímek o potulném tulákovi, coby bývalém houslovému virtuosovi (kterého si zahrál skutečný houslový virtuos Jaroslav Kocián), který se ujal ztraceného dítěte, stal naprostým propadákem. A těžko říct proč. Jedná se o silný příběh těžkopádného žití s tragickým koncem. Sociální téma silnější než kdykoliv předtím a kdykoliv potom, ve kterém je centrem všeho dění malé dítě, pro kterého byl osud skutečně nemilosrdný. Snímek je plný hudby a nejrůznějších ruchů, a naopak poměrně málo dialogů či mluveného slova. No, lze si představit, že scénář byl psán ještě pro němý film a do úprav právě kvůli zvuku se nikomu moc nechtělo. Hodinový film v dnešní době neosloví už vůbec, avšak kvůli době vzniku a hlavně kvůli Jaroslavu Kociánovi, rodáku z Ústí nad Orlicí, kde je čestným občanem města, kde je po něm pojmenována hudební škola a kde se na jeho počest koná hudební festival a houslová soutěž, má ohromnou historickou hodnotu. Film tedy skutečně jen pro opravdové filmové fajnšmekry a historiky.

plakát

Generální linie (1929) 

Jedná se o politický těžkopádný snímek, který svým motivem zpočátku hodně připomíná pozdější český film s dvojicí W+V ´Hej rup´ (1934). Ale kdo ví, třeba se pánové tímto ruským snímkem inspirovali. Snímek velmi dobře obrazně zvýrazňuje bolševickou politiku o kolektivizaci zemědělství. Je nám tu předložena velmi chudá vesnička, nafoukaný chamtivý statkář, u kterého zase vzniká podezření, že byl předobrazem české postavy jménem Pandrhola s dodnes populárního pohádkového příběhu ´Dařbuján a Pandrhola (1959), a postavení se vesničanů nepřízni osudu se zájmem se sjednotit a vybudovat dobře fungující družstvo. A tak máme možnost shlédnout vývoj od pouhého zemědělství přes zdařilou produkci mléka (proto to srovnání s českým filmem ´Hej rup´) až po rozšířením živočišné výroby. Lid pracuje v jednotě a dobře se jim daří. Obrazy, které mají v sobě ohromnou sílu, jsou nasnímány sice dobře, ale co se týče hereckých výkonů, třikrát běda. I přes fakt, že se jedná o němý počin, vypadá spíše jako dokumentární či instruktážní film. Ruská politická stránka věci v oné době je jedna věc, tento film druhá. A s takovou myšlenkou je třeba k tomuto filmovému dílu přistupovat.

plakát

Gangsteři z Miami (2007) (TV film) 

Že prý na základě skutečného příběhu, avšak samozřejmě s pozměněnými jmény a upraveného dějství. No, dejme tomu. Každopádně ve filmovém světě takovýchto dějových etud bylo po desetiletí natočeno skutečně spoustu. Máme tu zkrátka majitele nočního klubu vs tajného policejního agenta. A jedná se ryze o televizní film, který se svou letní atmosférou a jednoduchou televizní zábavností hodí skutečně jen k letnímu odpočinkovému večeru někde na pláži. Snímek má být také mimo jiné pohledem na kulturu celebrit koncem devadesátých let, tedy v době, kdy scénu ovládla extáze a elektronická taneční hudba. Tím by se tedy dala vysvětlit třeba přítomnost hudební celebrity známé jako Madonna. A protože se tedy jedná čistě jen o zábavný film nelze očekávat nějaké napětí. Naopak je třeba vlivem známého dějství počítat se značnou předvídavosti. Snímek tedy kypí svěžestí, letním vánkem, zábavou v nočním klubu a neustálou policejní razií. A je to také hlavně film, ke kterému se nikdo zrovna nadšeně vracet nebude.

plakát

Pátek třináctého 6: Jason žije (1986) 

Tommy Jarvis, který Jasona zlikvidoval jako dítě viz ´Pátek třináctého 4´ (1984), se rozhodl Jasona určitým skutkem zbavit jednou provždy, jenomže to dopadne poněkud jinak. Opět příběh nemohl být jednodušší. Důvod Jasonova obživnutí tak tedy známe a už můžeme dál sledovat klasický slasher v celé své krvavé kráse. Kupodivu však tentokrát snímek vyznívá o něco lépe. Máme tu více akce, lepší dějový průběh, oproti předchozímu filmovému dílu odhodlanějšího Tommyho Jarvise, policii líčenou jako hloupou existenci a hlavně impozantnější design Jasonovi zombifikované postavy. Příběh také obsahuje daleko více Jasonových obětí, což v rámci slasheru vystoupalo o nějakou tu šprušli výš. Předchozí snímek u fanoušků nedopadl rovna nejlépe, takže se celý koncept tímto vrací do starých kolejí. A tak se vrátil i starý známý letní dětský tábor, který už sice nadruhou stranu působí jako obehraná písnička, ale k Jasonově dějové lince to už prostě tak nějak patří. Jasonovi útoky jsou vyobrazeny s patřičným gore, nechybí typické sexuální harašení dospívajících jedinců, i nějaký ten humor pro odlehčení vážnosti situace. Když to musí být, dějství ohraničuje temná atmosféra, jinak se to skutečně celé nese spíše v hororově laděné zábavnosti. Takže jako obvykle nic pro ty, co tzv. černý humor nemají zrovna v lásce. Reakce fanoušků jsou tak na celkové vyznění snímku spíše rozporuplné, každopádně jako nový start série to určitě dopadlo dobře.

plakát

Náhlá smrt (1995) 

Jakmile se Bruce Willis proslavil akčním snímkem ´Smrtonosná past´ (1988), odehrávající se ve výškové budově, a svůj úspěch potvrdil i volným pokračováním ´Smrtonosná past 2´ (1990) dějově pro změnu na letišti, spousta tvůrců na tomto námětu začalo parazitovat a tak vzniklo na stejné téma spousta dalších podobných filmových počinů. Jako například ´Přepadení v Pacifiku´ (1992) na válečné lodi, ve kterém byl, jak známo, Steven Seagal na vrcholu, což se taktéž pokusil zopakovat volným pokračováním ´Přepadení 2: Temné území´ (1995), kde zase bojoval proti teroristům ve vlaku, ale to se mu už bohužel oproti Willisovi již nepovedlo. Do série patří i ´Air Force One´ (1997), což už podle názvu musí být dané místo střetu každému jasné. V něm si v akční roli pro změnu zase zařádil Harrison Ford. A také ne zrovna špatně. A dalo by se směle pokračovat dál. Zabředl do toho i Jean-Claude Van Damme, který už ze svého vrcholu pomalu padal a ani tento snímek ho nijak nepřibrzdil. V diváckém zájmu zůstal někde na půl cesty. V rámci akční popkornové zábavy to sice nevyznívá špatné, ale tady se spíše jedná jen o smrtící hru teroristů. Děj už asi nemá cenu nijak přibližovat. Na začátku se jen krátce dozvíme o  vzniklém traumatu hlavní postavy a pak už to jede jak na běžícím kole. Na nějakou originalitu se tedy nehraje, ale svůj předpoklad snímek splňuje. Plná sportovní hokejová hala nic netušících lidí, brutální teroristé se svými požadavky a jeden bývalý hasič, který s vervou svoji vlastní všem ukáže, zač je toho loket. Co chtít víc. Jednoduchá zápletka s patřičnými intriky, spousta akčních scén, jedna hláška vedle druhé a samozřejmě fyzikální nelogičnosti, které  k tomu už tak nějak patří, neboť, co si budeme povídat, bez toho by to prostě nebylo ono. Díra do filmového světa sice tímto zrovna udělána nebyla, ale nakonec, proč ne. Smrtonosná past tímto dostala další filmový zářez, ke kterému se už kvůli akčním devadesátkám a Jeanu-Claudovi dá vracet.