MickeyStuma

Alespoň o vánocích by se měli mít lidé rádi a taková je celková atmosféra této televizní povídky. Máme tu malého nezbedu nemajícího k lecjaké lumpárně daleko a ani na vánoce se nestane, že by své mamince samoživitelce nepřipravil nemalé překvapení. Námět by se dobře hodil k sitcomu, ale tady je to ztvárněné v poklidné atmosféře. Rozhodne se domů pozvat osamělé lidi, kteří se mu zamlouvají, a tak pro maminku není o překvapení nouze. Když se vnutí i zlodějíček, příběh je krapet oživen, ale drží se na uzdě. Příběh je úsměvný a dojemný zároveň, což platí pro osud starší paní z obchodu. Takže co postava, to osobitý charakter a tak není divu, že to s maminkou… Na vánoční čas povídka velice vhodná.

V 80. letech byla ve filmovém průmyslu robotizace hodně populární a na toto téma vzniklo skutečně bezpočet filmů. Hlavně v Hollywoodu. Avšak ani československá kinematografie nijak nezahálela a i ona přidala svojí troškou do mlýna. Samozřejmě však po svém. Socialisticky. Takže zatímco všude jinde se jednalo o akční či akční komedie, barrandovští tvůrci natočili ryze rodinný film. Námět není nijak originální, neboť o robotech vypomáhající v domácnosti byl použit také již mnohokrát. Nápad v podobě babiček se už originalitou honosí. Stroj se podle požadavku naprogramoval a bylo hotovo. A právě v tom je jádro věci. Program obsahuje i nelichotivé věci o sousedech a tak vlivem takového programu netrvá dlouho a začnou si vzájemně dělat naschvály, až to skončí scénou, která dnes vypadá jako nepovedená parodie na Terminátora. Na samém konci se jako obvykle moralizuje, ale v tom smyslu, co již dávno sepsal autor sci-fi románů Isaac Asimov. Prostě roboti by měli lidstvu sloužit a ne se proti nim obracet. Dramatizace žádná, humor aby divák pohledal a omšelost z díla doslova září. V Americe měl slavný ´Terminátor´ premiéru téměř tři měsíce po uvedení této barrandovského skvostu v československých kinech. Měla to být snad náhrada? Víme, kdy se až ´Terminátor´ do našich kin dostal. Pokud ano, tak socialisticky docela blbá.

Snímek přináší život socialistické mládeže v 60. letech dle představ politické ideologie. A tak tu máme postavy nejen ve víru zodpovědnosti v rodinném životě, ale i v tom pracovním. Ano, výrobní proces tu prostě chybět nesměl. Samozřejmě nechybí ani dovádění v době volna, především u vody, a tak by se jim ten život v dnešní době snad i dal záviděl. Spokojenost a důvod k radosti nadevše. Prostě socialismus. Je léto plné romantických chvilek a především lásek. Problém však nastává, když vznikne milostné vzplanutí s následným těhotenstvím. Ne, atmosféra děje se tímto v žádném případě nemění. Vše dál probíhá v poklidu, až to šokuje. Ale jistě, mladý pár se to snaží řešit, ale asi ne tak, jak by si leckdo představoval. Film tak má především moralizující charakter a proto končí tak, jak končí. Mimo jiné se také samozřejmě probírá možnost potratu a slečna, které se o týká, už dokonce sedí v čekárně, ale v socialismu to nebylo tak jednoduché jako dnes. Hlavní rozhodující slovo měla zvláštní komise, která především dělala to, co tento film. Od potratu nastávající maminku odvrátit. Námět není zpracován nijak špatně. Víra zodpovědnosti je zkrátka maralizačním tématem a tak by snímek ve své podstatě nemusel uškodit ani dnes. Český snímek opomíjený a je to škoda.

Toto není příběh z určitého ročníku Závodu míru. Vznikl ze zážitků všech dosavadních ročníků a je věnován těm, kteří v tomto náročném boji dokázali povýšit přátelství nad slávu vavřínového věnce. Takže jen taková malá filmová pocta závodníkům a oslava onoho závodu. Nic víc, nic míň. Jako plnohodnotný film něco takového brát nelze. Snad jen jako nevýrazný zkratkovitý televizní povídkový projekt.

Příběh o elegantním architektovi, od něhož okolí očekává víc, než on sám dokáže dát. Ve snímku se setkala plejáda tehdejších hereckých es, ale přímo na tělo to celé bylo napsáno Miloši Kopeckému, který svou postavu pojal tak impozantně, že jiného představitele si nelze ani představit. Olga Schoberová, která si střihla architektovu milenku čekající výpomoc z protekce, je pojem sám o sobě. Když ale architekt podlehne půvabu jiné ženy, s tváří Jany Hlaváčové, okolnosti rázem nabírají jiný směr. Příběh byl myšlen jako obyčejná životní anekdota, avšak jestli se to povedlo už musí posoudit pouze divák. Úsměvné situace se sice naskýtají a to hlavně vlivem mistrovského herectví Miloše Kopeckého, ale úsměv na divácké tváři to bohužel moc nevykouzlí. Myšlenka životně humorných i vyloženě trapných situací je sice koncipována dobře, ale pokud zpracování skřípe každým coulem, zábava nijak zvlášť prostě nevynikne. Obzvlášť, pokud se do popředí vtírá nějaká ta filozofie. Herci profesně ze sebe vytáhli všechno co mohli, ale bohužel, vyšlo to všechno nějak naprázdno.

Jedná se o další filmový zářez do filmové řady historicko-válečného opusů s pevným příběhem, úžasnými kostýmy a hlavně s množstevními epickými bitvami nevynechávající patřičnou brutalitu. Středem všeho dění je tentokrát mladá žena, která po smrti svého otce převezme vládu nad královstvím a že to nebude mít lehké je samozřejmě víc než jasné. Bylo by i naivní si myslet, že tentokrát budou chybět vzbouřenci usilující o její smrt. Je to tak. Použitá dějová šablona je už tak provařená, že není možné, aby celý dějový koncept nebyl pro nějakého diváka naprosto předvídatelný. Mínusem je i unáhlenost v tempu vývoje děje. Je to zbytečně moc rychlé, což v některých sekvencích způsobuje dojem přílišné zkratkovitosti. Scénář byl určitě daleko plynulejší, čemuž se u podobných snímků dostává daleko většího prostoru, tudíž i delší stopáže, takže devadesát devět minut tohoto snímku budiž velice málo. Potíž je i s herečkou Kelly Chen. Uvěřitelnost jejího podání vládkyně a bojovnice ve válečných vřavách, kterou drsní muži respektují a jdou po jejím boku do boje, je docela na bodu mrazu. To už třeba Milla Jovovich, coby Johanka ve snímku ´Johanka z Arku (1999), podala daleko věrohodnější výkon. Snímek tedy moc neuchvátí, obzvlášť v tak ohromném množství podobných počinů z hongkongské produkce, avšak v rámci žánru za shlédnutí určitě stojí. Jen je potřeba nic převratného neočekávat.

Nízkorozpočtová kultovní hororová klasika svého času udávající směr a dodnes je u mnohých snímků znatelný vliv. Příběh je jednodušší než by se zdálo, ale v rámci depresivních, strašidelných a vůbec deprimujících scén, je z námětu vytlačeno maximum. Už ta představa, že někdo jako zázrakem přežije těžkou autonehodu, aby si posléze uvědomil, že v okolí není něco v pořádku, pohyboval se ulicemi s pocitem být neustále pronásledován podivnou postavou, po nějaké době si uvědomil, že pro okolní svět jakoby byl neviditelný a navíc byl přitahován do děsivého místa jakési opuštěné pouťové atrakce, může být pro mnohého něco naprosto nepředstavitelného. Okolní svět jako by se zkrátka změnil, i když vše probíhá tak, jak má. O to víc vyzní šokující finále. Režisér Herk Harvey, který si ve snímku i zahrál, naplnil svůj filmový počin spoustou strašidelných a znepokojivých obrazů množstvím lidí strašidelně hledících do kamery, dlouhými záběry jak v interiéru, tak i v exteriéru, s tajemným dojmem, že se něco stane, množstvím opuštěných budov vyvolávající nepříjemný pocit, rychlé přiblížení či zrychlení obrazu, a dalších metod k vytvoření opravdového znepokojivého diváckého pocitu během sledování. Tomu napomáhá i pronikavě zlověstný soundtrack podtrhující danou atmosféru. Nakonec, zvuk varhan už v podstatě mluví samo za sebe. Snímek je zkrátka plný nápadů, které v 60. letech prostě museli uchvátit. V dnešní době už je to právě vlivem stáří snímku zcela někde jinde, ale jako hororová klasika mysteriozního hávu stále zůstává příznačná ve své podstatě a daných tvůrčích myšlenek. Prý se tímto počinem inspirován i George A. Romero pro natočení svého legendárního snímku ´Noc oživlých mrtvol´ (1968). Když oba snímky porovnáme, je tato informace uvěřitelná. Jedná se tedy o příznačnou hororovou mysteriózní klasiku, která by neměla chybět ve sbírce fanoušků hororových snímků.

Starý policejní pardál libující si ve vybudovaném korupčním prostředí pro klid svůj i zločinců René a jeho nový mladý parťák Francois původně chtící být poctivým poldou, ale nechal se do korupčního prostředí stáhnout, se vrátili v celé své slávě a jak je patrné hned na začátku příběhu, je jim utípnut tipec, dříve, než se stačí divák rozkoukat, co je vlastně kde nového. Vpodstatě až na jeden detail vůbec nic. Byly suspendováni, nahradila je jiná policejní dvojka a pokud by si někdo myslel, že už konečně všechno běží tak jak má, bude vyveden z omylu dříve, než se naděje. Volné pokračování kultovní komedie ´Prohnilí´ (1984) se věrně drží nastavené dějové linky a jen zdvojnásobuje použitou amorální myšlenku zásady, že pouze naivní člověk stále věří, že lidská bytost může být dokonalá. Také by se dalo říct, že úřad pro vnitřní záležitosti svým zásahem do dané situace fakticky pouze přeposlal problém z deště pod okap. Atmosféra, energičnost a pevná nálada zábavného charakteru byla zachována, takže pokud zaujal snímek první, musí zaujmout i toto pokračování. Nakonec aby ne, když na režijní stoličku opět zasedl Claude Zidi, který na celé koncepci snímku nic nezměnil. Může se to zdát stereotypní a bez jediného krůčku do předu v nějakém vývoji, ale nadruhou stranu zase fanoušci Philippa Noireta, který to opět celé s plnou vervou táhne, samozřejmě majícího v patách Thierryho Lhermitta, dostanou to, co od toho všeho očekávají. Snímek tedy ve své kvalitě neklesl, ani nepovýšil. A v tomto případě je to jedině dobře.

Skřípe vám to v manželství? Jeďte na teraupeutické sezení na tropický ostrov. Nebudete tam sami. Takových párů bude přítomno víc. Ale pozor, partner si musí myslet, že se jede jen tak na dovolenou do luxusního letoviska. No, a co se příběhu týče, jak už to v životě bývá, musel by v tom být čert, aby se to tam jednoho dne nezvrtlo. Jon Favreau a Vince Vaughn se již objevily v komedii ´Proutníci´ (1996) a později ve snímku ´Ranaři´ (2001), takže do třetice všeho dobrého? Snímek začíná dobře. Plno komediální etud, humoru a bláznivin. Nejeden si řekne, jo, konečně něco zábavného. Jenže ouha. Čím víc je celý koncept příběhu delší, tím více vtípků se vytrácí a vše nahrazuje omšelost. Zkrátka, čím déle je člověk na takovém ostrově, tím větší nuda z toho odeznívá. Každopádně se jedná o tradiční letní komedii určenou spíše pro dámskou část diváků. Ano, může za to klasická feministická rozvaha, i když v tomto případě se tento koncept přeci jen poněkud vyčůraně obchází. Ne, nejde tu o to, že bude muž dobývat ženské srdce tím, že bude vykonávat většinu práce, zatímco žena pasivně čeká na to, že jí muž ledasco vynahradí, ale jde o to, že se muži svou aktivitou sami lépe rozvíjejí k obrazu svému. Zkrátka jde o to, že si muži sami uvědomí, že by měli více myslet na přání své partnerky, zatímco ony stále myslí jen na přání své. Pro muže skutečně těžký kalibr. Humor tradičně pramení ze vzniklých nedorozumnění a bizarních vedlejších postav. Vince Vaugh vystupuje ve své roli tak, jak je povětšinou znám, takže jeho fanoušci si mohou očekávaně přijít na své. Snímek totiž jinak láká svou atmosférickou letní svěžestí a odpočinkovým dojmem z filmového zážitku. Snímek není špatný, jak by mohlo vyznít, ale přeci jen tomu jakoby něco chybělo. Rozhodně to bude především kratší stopáž zabraňující pocitu, že tomu každou další minutou čím dál více dochází dech.

Do přístavu jedné noci připluje loď s mrtvou posádkou a začnou se dít věci. Eddie Murphy se pokusil prozkoumat hororový upírský žánr, samozřejmě v komediálním kabátě, a bohužel se nedá se říct, že by to bylo rozhodnutí moudré. A to na režijní stoličku zasedl Wes Craven. Eddie si tedy střihl upíra, v tomto případě hledajícího vhodnou ženu, aby zachránil upírský rod. Jako krvežíznivý upír vypadá vcelku dobře, ale přeci jen v tom upírství poněkud málo šlapal na pedál. Snad je to i přeci jen slabým scénářem, který mu v tomto moc šancí nedal. Takže i kdyby byl snímek bez Eddieho, průměrný by zůstal tak i tak. I když v úsměvnosti snaha patrná je, humoru je nakonec spíše poskrovnu a když už, zrovna vtipně moc nevyznívá. A to na scénáři pracovalo pět lidí, včetně Eddieho. Co se stalo? Kam se vytratil smysl pro humor? Nejlepší moment na celém snímku je pouze, na upírský film přeci jen podivná scéna, kdy se Eddie, coby upír Maxmilian, mění v kaplana a přednáší o tom, jak je zlo dobré. Jinak skutečně není o co stát. V rámci fanouškovství k Eddiemu je film povinností, ale z paměti se velice rychle vytratí.