MickeyStuma

Televizní seriál ´Charlieho andílci´ (1976) stále Hollywood, jak se zdá, nadále fascinuje a i přes neúspěch seriálového remaku ´Charlieho andílci´ (2011) se pustili do dalšího filmového dobrodružství. Není divu, ženské akční hrdinky jsou dnes in. Jenomže se to opět pojalo jinak a jak se dalo očekávat, tvůrci i s tímto tvrdě narazili. A není divu. Už dle prvního dialogu na samém počátku snímku lze poznat, že to celé má feministické pojetí a to současného diváka prostě nezajímá. Dalším mínusem je bohužel přílišná naivita a nekoncepčnost hlavních hrdinek. Atmosféra snímku se sice hodně přiblížila původní seriálové klasiky, ale diváci jsou už bohužel zvyklí na filmové zpracování režiséra McG z počátku milénia ´Charlieho andílci´ (2000), které sice bylo nemálo přepálené, ale pořád akčně zábavné. Tady naprosto povrchní scénář a neuspokojivé akční sekvence, spolu s neustále se opakujícím důrazem na ženské postavy příběhu, místo toho, aby se soustředilo na příběh, způsobilo, že nad divákem vyhrála nuda a šeď. McG představil holčičí dovádění, jakoby byla děvčata stále v pubertě, ale tady ten nosík nahoru se stal být spíše na škodu, což nakonec také celý snímek pohřbilo.

Celý koncept povídkového filmu vypadá jako televizní pořad ‘Bakaláři’, který si dnes vybaví skutečně už jen pamětníci. Tajemná kráska (Milena Dvorská) poutavě vypráví během jediné noci elegantnímu cizinci (Miloš Kopecký) strašidelné pražské příběhy a tak to téměř i vypadá jako takové české pojetí příběhů tisíce a jedné noci. Máme tu vyprávění o Golemovi a vůli ho znovu oživit, o zhýčkané šlechtičně, která si v době hladu nechá vyrobit z chleba střevíčky a o vražednici, kterou může vysvobodit z prokletí upřímný polibek z lásky. Vizuálně poutavé zpracování ve svém pojetí, dramatičnosti a hereckých výkonech. Každý příběh má svoji hloubku dané myšlenky. Jen výsledný dojem kazí poslední povídka pojednaná jako muzikál. To už bylo zcela zbytečné. Snímek jen pro diváky s citem pro umělecké ztvárnění daného námětu.

Televizní inscenace se solidním detektivním konverzačním příběhem, který je o vydírání a vraždě, které spolu může souviset, ale také nemusí. Dobře napsané dialogy, dobré herecké výkony, avšak podivný konec. Příběh se plynule rozvíjí, buduje atmosféru a jistý druh napětí, které je však záhy utípnuto. Zkrátka v tom nejlepším je najednou střih a případ je vyřešen. A divák se už nedozví, jak na některé podstatné věci vyšetřovatel přišel. Škoda, neboť to takhle vypadá, jako kdyby čtenář z poloviny povídky samou nedočkavostí skočil na samý konec.

Generační příběh o hledání svého místa v životě. Výborná Tereza Voříšková v roli Johanky, která se ocitla na prahu dospělosti a seč se snaží jak může, má problém své příležitosti a výzvy správně uchopit. Vlastní kavárnu v undergroundovém stylu, kde tráví většinu dne. A do té kavárny chodí určitá společnost. Vznikla komunita vypadající na první pohled přátelsky, ale když se podíváme do nitra jedince, uvidíme, že to u každého v osobním životě nějak skřípe. Každý má svůj osud, své možnosti, své cíle. A každý se snažit své překážky překonat jak nejlépe umí. A v takové společnosti Johanka bloudí a hledá sama sebe. Dramatizace sice poukazuje na aspekty vážnosti, ale nikterak netlačí na pilu. A tak vše podstatné osudově tak nějak vyplyne. A na konci zůstává otázka. Dokáže být někdo ve svém životě skutečně šťastný? Námět sice není nijak originální, ale myšlenkově určité nové věci přináší. Možná se tu některý z diváků i najde. Snímek mladých tvůrců ze svého pohledu a jako režijní a scénáristický debut nedopadl zase až tak špatně, jak naopak z pohledu dospělých vypadá.

Moralizační úsměvný televizní snímek o správné výchově svého potomka. Jednoduše řečeno je dějově vyobrazen dopad rozmazlování malého dítěte, v tomto případě, otcem. Přísnost matky naopak poukazuje na nutnost tohoto výchovného skutku. Příběh je postaven dobře, avšak něco takového natočit jako televizní inscenaci je spíše neúcta k dokonalému námětu. Tohle mělo být zpracováno jako celovečerní úsměvná, ne-li přímo bláznivá, filmová komedie se vším všudy. Jako televizní studiový počin spíše vyznívá coby záznam podivnosti hodna spíše na divadelní prkna. Takřka nic nepobaví, i když snaha je. Herci hrají dané charaktery tak jak mají, čímž vyniká preciznost vzniklých konfliktů a ztřeštěností. Ale to je asi tak vše.

V rámci československo-sovětského přátelství vzniklo nemálo projektů, a to i v rámci československé kinematografie. Co se týče dětském filmu, tam samozřejmě museli být středem všeho dění pionýři. A aby toho nebylo málo, tak po politické stránce museli být oslavování i váleční hrdinové, převážně z řad partyzánů z dob druhé světové války. Pro dospělého diváka příběh naivní až běda, avšak pro diváka dětského jen obyčejné dětské dobrodružství. Dva běloruští chlapci se ve své vlasti vydali na lov medvěda, kterého slíbili české dívce na mezinárodním pionýrském táboře, která zatím v Československu za pomoci kamarádů hledá bývalého partyzána, který za války bojoval s otcem právě jednoho toho běloruského chlapce. A vše samozřejmě končí dle daných stanov. Nic víc, nic míň. Film natočený barevně a od obyčejného dětského filmu se ničím nevymaňuje. Je jednoduchý, úsměvný ba přímo zábavný, ničím složitý. Jediné, co se musí vytknout, je až přehnané podání onoho oslavování partyzánských hrdinů. Po divácké stránce něco takového muselo být trnem v oku už ve své době uvedení. Tak malé děti sotva mohli něčemu takovému rozumět, ale propaganda je holt propaganda. Zkrátka a dobře, dobová agitka jak vyšitá. Snímek je tedy spíše politický a obzvlášť v dnešní době působí jako pěst na oko.

Motiv francouzského snímku ´Brutální Nikita´ (1990) na filipínský způsob , i když ne tak úplně doslova, který je údajně dokonce na základě skutečných událostí. Dva vězni se prostě dostanou na svobodu jenom proto, aby v zájmu vlády odstranili někoho nepohodlného, aby se poté do vězení zase vrátili. A to je v podstatě vše. Samotný příběh už však zase až tak jednoduchý není a ve své ponuré a temné atmosféře je na svůj žánr zpracován vcelku okázale. Snímek se řadí mezi tzv. vězeňské filmy s neobvyklým až šokujícím realismem. Děj se noří do zvrácených mechanismů politického systému Filipín, kde je moc v rukou polovojenských skupin, které obcházejí zákon a policii násilným řešením problémů a bohatými obchodníky, kteří mají peníze k zakoupení potřebného alibi a duševního klidu. Rafinované mechanismy ve vývoji děje v rámci nejrůznějších vztahů a ambicí vtahují diváka do děje a snaží se o náraz do sítě nepravostí i jeho. Hranice mezi dobrem a zlem je naprosto smazaná v zemi, kde je hodnota lidského života kvantifikována pouze v penězích. Atmosféra si tak drží napětí ve všech situacích, ve kterých si jednotlivec není ničím jistý. Ve světové konkurenci snímek lecjakou peckou není, ale v rámci žánru uspokojit umí.

Klapzubova XI. je snad nejznámější sportovní humoristické dílo z pera Eduarda Basse o tom, kterak starý Klapzuba ze svých jedenácti synů vytvořil neporazitelné fotbalové mužstvo. No jasně, kdo by tento námět neznal. Jak si své čtenáře našlo literární dílo, tak si své diváky našlo i filmové zpracování, byť to zpočátku krapet drhlo, které, jak už to bývá, je oproti knize o něco volnější. Byť se hlavně jedná o fotbal, děj je i ukázkou příkladu výchovy chlapců, aby z nich nevyrostli syčáci. Celé je to také o vůli v životě něco dokázat, soudržnosti a kamarádství a o důležitosti vzájemně se podporující rodiny. Pro potřeby filmu musely být přirozeně vynechány nějaké dobrodružné určitosti, jako třeba ztroskotání na ostrově lidojedů či hraní zápasu v pryžových oblečcích a naopak jako náhradu přidat něco nového, jako např. milostný motiv, čímž se sice z původního konceptu stal podivný paskvil, ale jako film to přeci jen funguje a jako reklama na danou knihu působí dobře. Česká filmová klasika z doby těsně před válkou mající stále něco do sebe.

Obzvlášť v padesátých letech minulého století byly světovou hrozbou nukleární zbraně a tak není žádnou náhodou, že před tímto vynálezem formou obyčejného filmového příběhu varovali zrovna Japonci, neboť, jak víme, jsou jediní, kteří smrtící účinky této zbraně vyzkoušeli na vlastní kůži. A tak se zrodil první japonský „kaiju eiga“ (monster movie), jehož průkopnické monstrum, pojmenované jako Godzilla, v historii japonské kinematografie zanechala ohromné stopy. Vzniklo vlivem nukleárních zkoušek v oceáně, což tento motiv samozřejmě použil i Hollywood pro svoji předělávku Godzilla (1998). Monstrum nejdříve potápělo lodě, ale jakmile později vylezlo na zemský povrch, začali se teprve dít věci. Z Godzilly se rázem stal takový fenomén, že vzniklo nemalé množství pokračování a předělů a vznikají dodnes. Protiválečný charakter děje je tedy daný a obzvlášť znalé české diváky připomene tvorbu Karla Čapka, jako jsou díla Válka s Mloky, Krakatit či Bílá nemoc. V příběhu je zvýrazněné nemalé lidské utrpení. Mrtví, zranění, ozářené a osiřelé děti, hořící trosky či spálená země. Zkrátka, není to film pouze film o nějakém monsteru, ale především o válečném pustošení v celé své ponuré realitě. Monstrum je v podstatě jen průkopník oné hrůzy. Fenomenální snímek uhrane dokonalými technickými triky a vizuální efekty v rámci možností své doby, které samozřejmě zestárly, neboť je viditelné co a jak se použilo a dělalo, ale to na věci nic nemění. Toto bylo ještě v devadesátých letech, jen už tvůrci po letech zkušeností věděli jak to dělat, aby to nebylo tak vidět. Dnes už samozřejmě používá CGI. Vadou na kráse je však nesourodý vývoj děje. Obzvlášť na začátku je hodně zkratkovitý a vůbec podivně kostrbatý. Emocionální punč i přesto vyniká a jako varování pro celý svět působí stále impozantně.

Ve čtvrtém zvukovém snímku se Vlasta Burian opět vyřádil a vlastně i svým přičiněním, neboť původně měl film vypadat zcela jinak a právě to ´jinak´ nesedělo jeho komice. A tak zasáhl. A zasáhl dobře. Po druhé si střihl dvojroli, ve které, kromě pro něj typické postavy, dokonale charakterově zahrál, jak se jednoduše říká, ťunťu, v tomto případě, vladaře. Vlasta Burian kromě svého komického herectví a podání vtípků hodné pouze jeho umu, také předvedl další svou schopnost a tím jsou jazyky. V předchozím snímku ´On a jeho sestra´ (1931) to byla imitace hudebních nástrojů, zde ukazuje, jak se dá naučit výslovnost a správná intonace francouzského a anglického jazyka. Dělat dvojníka vladaři, na kterého se chystá atentát není žádná prča, ale tady to prča je. Zajímavostí jsou ti atentátníci. Něco takového bylo v podstatě použito, byť samozřejmě v odlišné scéně, i ve snímku ´Císařův pekař - Pekařův císař´ (1951). Stačí si porovnat scénu s bombou v tomto snímku s otráveným vínem ve snímku zmíněném. Mnohé překvapuje režisér Martin Frič v roli Sherlocka Holmese. A je to dáno tím, jak málo se o něm ví, že běžně hrál už v němých filmech a že si zahrál i v několika dalších. Lída Baarová je svou přítomností už jen třešničkou na dortu, i když prostoru zrovna moc nemá. Jedna komická scéna tedy střídá druhou, Burianův slovní kulomet neutuchá jedinou chvilkou a tak se dá říct, že divák, který se u tohoto snímku nudí, musí být neskutečný morous. Už ohromný úspěch ve své době film hodnotí samo za sebe. Zub času sice neskonale pracuje, ale film se drží a je to dobře.