MickeyStuma

Ve třetí části se sázky zvyšují, protože cesta Johna Blackthorna feudálním Japonskem nabírá stále nebezpečnější obrátky. Richard Chamberlain podává další přesvědčivý výkon a hloubkou a nuancemi vykresluje Blackthornovu odolnost tváří v tvář narůstajícím výzvám. Napětí se stupňuje s tím, jak politické intriky a osobní msty hrozí narušit křehkou rovnováhu moci. Toširo Mifune i nadále vládne na plátně svou autoritativní přítomností a dodává váhu každé scéně, v níž se objeví. Epizoda dále zkoumá složitost japonské společnosti a zabývá se kodexem cti samurajů a bezohlednými machinacemi ambiciózních vojevůdců. Celkově i tato třetí část nadále zaujme bohatým příběhem, nezapomenutelnými postavami a odborně realizovaným historickým prostředím.

Ve druhé části pokračuje sága s napínavou intenzitou. John Blackthorne v podání Richarda Chamberlaina proplouvá složitou sítí spojenectví a zrad ve feudálním Japonsku se stále větší zručností a odhodláním. Epizoda proniká hlouběji do složitostí japonské kultury a nabízí fascinující vhled do samurajských tradic a společenské hierarchie. Chamberlainův výkon je i nadále působivý, když obratně ztvárňuje Blackthornovo vyvíjející se chápání a přizpůsobování se novému prostředí. Také Toširo Mifune svou velkolepou přítomností povznáší každou scénu, dodává spletitému politickému prostředí hloubku a do každé scény vnáší vážnost a autoritu. Zápletka houstne a napětí stoupá, čímž dějový vývoj nepřestává uchvacovat bohatým příběhem, přesvědčivými postavami a pohlcujícím historickým prostředím.

První část se představuje strhující směsicí historického dramatu a kulturního průzkumu. Richard Chamberlain ztvárňuje Johna Blackthorna, anglického námořníka ze 17. století, který se ocitá v japonském feudálním světě. Jeho postava je podmanivá a vybroušená. Děj příběhu zkušeně seznamuje s bohatou japonskou tapiserií, přičemž pečlivě dbá na detaily ve výpravě a kostýmech, čímž dokonale vtahuje do světa intrik a dobrodružství. Díky hvězdným hereckým výkonům a strhujícímu příběhu je slibné, že se seriál stane příslibem epické ságy, která diváky přiměje netrpělivě očekávat každý další díl.

Tentokrát si hongkongská ikona akčních filmů v podobě Bennyho Chana vzala na paškál americké superhrdiny a superpadouchy s nadpřirozenou schopností, podíval se motivu na zoubek a za použití tradičních hollywoodských šablon a motivů, vše pojal hezky po hongkongsku. A to je vlastně všechno. Příběh tedy začíná retrospektivou do válečného vědeckého budování supervojáka, abychom se dozvěděli příčinu všech následných podivností v současnosti na jednotlivcích. Takže nic zvláštního na superschopnostech. Všichni jsou prostě silnější, všemocnější a odolnější než kdy dřív. Hlavní hrdina má samozřejmě vedle sebe novinářku, v tomto případě televizní, takže promiň Supermane, nechávám pozdravovat želvy ninja. Tradiční je také atmosféra hongkongské filmové akční tvorby. Má to spád, takže žádná plynulost, ale naservírováno je toho dost. Akční scény se střídají s dramatickými, které jsou občas obzvlášť okořeněné nějakým tím humorem pro uvolnění, a našlo se i místo na romantickou linku. Film je v cílové skupině, takže jen pro určitou skupinu filmových fanoušků. V Evropě především hongkongských filmů. Takže se pořád něco děje a délka jednotlivých dějových epizod je překvapivě vyrovnaná. Drama nepřebíjí akci a naopak. Možná to škodí romantickým momentům, které tak působí spíše zbytečně a otravně. Značná jednoduchost příběhu by ani tak nevadila, ale když jsou v akčních scénách značně vyumělkované lety po úderech a výskoků, zůstává z toho taková divná pachuť. Používání lan na takové scény se zkrátka stalo z nouze ctnost a tvůrci se je ještě nenaučili používat tak, aby to nebylo nápadné. Kde jsou ty časy svižného Jackieho Chana? Film se neprezentuje jako nějaký zvláštní velkofilm, ale spíše dává na odiv styl konce 80. a začátku 90. let. A nakonec, proč ne? I to má své kouzlo. Takže tedy nic jiného než obyčejná svižná akční zábava, která nepřemýšlí nad logikou věcí, ale jen si filmově užívá všechny asijské atributy, tolik typické pro hongkongskou kinematografii.

V době, kdy se v USA objevil, zejména z dnešního pohledu, poněkud naivní televizní seriál „Charlieho andílci“ (1976–1981), byly akční hrdinky představující subžánr *Girls with Guns* v hongkongské kinematografii již dlouho v kurzu a těšily se velké oblibě. Možná to byl důvod, proč byl tento námět v USA převzat. Tento hongkongský a jihokorejský koprodukční akční thriller byl uveden do kin rok po odvysílání první série Charlieho andílků v USA. I to byl jeden z důvodů, proč se v Evropě a USA jmenoval podobně. V českém překladu *Smrtící andílci*. Strukturou zápletky a akčními scénami, v tomto případě prezentací bojových umění, se nijak nevymyká od ostatním akčních filmům ze 70. let. Trojice policistek s agentem Interpolu se snaží zastavit gang zlodějů diamantů. A to je vše. Moc se toho nenamluví, ale zato je tu spousta akce a jako obvykle ta největší ve finále. Střelné zbraně se také objeví, ale snad jen proto, aby se neřeklo. Na svou dobu je to stále výborný film, který se nezabývá zbytečnostmi a jen dláždí cestu obyčejné akční zábavě. Ano, chybí zde dnes tolik oblíbené intriky a další nešvary k hlavním hrdinům, a vlastně je to i dobře, protože by to jinak dobře rozjetý film jen vykolejilo. Jestli se film dá užít? Stejně jako jiné asijské akční filmy ano. Záleží jen na diváckém přístupu k takovým filmům..

O tom, že existují skřítci Elfové pro země, které o vánočních svátcích vyznávají reklamní postavu Santa Clause společnosti Coca-Cola, se ve filmu mluvilo nesčetněkrát. I to, že jsou všichni mírumilovní a velmi přátelští. Ale jak tento film mimořádně ukazuje, pokud to nejsou staříci a nežijí v Norsku. Právě tam se přistěhuje americká rodina z USA a nestačí se divit. Film je sice Norsko-finskou koprodukcí, ale jeho obsah přináší všechna americká klišé. Otec je nadšený, matka o něco méně a vystřízliví z toho velmi brzy, děti jsou ze stěhování od začátku nevrlé. Mladší syn méně, starší dcera více. A místní policistka má na všechno odpověď, jen aby nemusela vyšetřovat každý incident. Takže její osud není nijak překvapivý. Vánoční horor o napadení starými skřítky zkrátka přináší čistou vánoční hororovou zábavu, která využívá tolik známých motivů a postupů, že je vývoj děje předvídatelný až hanba. Ale je to film severský a to se počítá. A co je nejdůležitější, filmovým fanouškům připomíná přesně ten typ vánočních hororů z osmdesátých a počátku devadesátých let, které se nebraly vážně a které už dávno zavál čas..

Mimesis prý znamená „napodobení“, a když k tomu přidáme podtitul „Noc oživlých mrtvol“, víme, o čem je řeč, a téma filmu je tedy zcela jasné. Skupina hororových fanoušků se stane nedobrovolnými účastníky noční hry, která vzdává hold klasickým hororům. Takže buď se na ni podíváme ze zvědavosti, nebo z úcty k hororovému zombie kultu raději rovnou odejdeme. Od nízkorozpočtového filmu nelze na dobu vzniku očekávat nic mimořádného, ale každopádně pocta tomuto filmu chtě nechtě hold vzdává. Zpočátku se děj drží úvodu původního filmu, aby se nakonec vydal vlastní cestou. A nápad to není tak špatný, jak to z mnoha úhlů pohledu vypadá. Poněkud záludně je v celém konceptu skryto moralizování o násilí ve filmu, a tedy i o nebezpečnosti her, které se filmem inspirovaly. Děj příběhu je jednoduchý a nepříliš kýčovitý, což byl možná kvůli moralizování záměr, se směšným zobrazením zombie připomínajících LGBT… karneval a místy dokonce s CGI cákanci krve. Fanoušci hororu se na chvíli ocitnou ve hře jako ve filmu, přímo v nitru některých postav, a zažijí tak daný příběh na vlastní kůži. Nakonec, proč ne? Jenže scénář má několik děr, které dávají šanci na vznik diváckých otázek o logice dějového vývoje některých scén. U filmu, jako je tento, to však snad i  nevadí. Divák to bude brát tak, jak to přijde, a v tom nejlepším slova smyslu bude film brát buď jako naprosto zbytečný, nebo jen jako takový jednoduchý úlet nenáročné zábavy.

Film svým pojetím silně připomínající koncept filmu „Crash“ (2004), ve kterém samozřejmě nechybí ani liberální agitka LGBT…. a BLM Lebensborn. A tak tu máme několik postav se svými problémy, jejichž osudy se prolínají, až nakonec dojde k vzájemnému střetu. Jedná se o kriminální dramatizaci s rouškou jistého humoru podanou s lehkostí  na pomezí tajemství, sebeobviňování, intrik a posedlosti. Snaha o umělecké cítění, jaké bylo úspěšně prezentováno ve výše zmíněném „Crash“ (2004), je patrná a dalo by se říci, že i zábavná, ale co se týče scénáře, ten je zde dost neotřelý. Nic není tak, jak se zdá, říká se od nepaměti a tvůrci se toho po dějové stránce snažili držet. Kdyby to ale měli promyšlené do hloubky, mohlo by to u diváků klidně uspět.  O co komu jde, proč a co je cílem jejich činnosti? Nakonec vše končí situací, ke které to na začátku všechno směřovalo. Některé scény nejsou v rámci tvůrčí fantazie špatné. Například vidět policejního šéfa zpívajícího opery ve své kanceláři se jen tak nevidí. Delší dialogy by v dané atmosféře také nevadily, jenže dějová struktura zmatečnosti jaksi nad tím vším tak nějak vítězí. Zůstalo to někde na půli cesty, ale své diváky si to možná najde. Ve skupinách LGBT a BLM určitě.

Strašidelný dům je jedním z nejvděčnějších témat hororového žánru, což platí i dnes. Příběh dalšího takového filmu zahrnuje zkoušku odvahy v podobě přenocování ve starém opuštěném domě poté, co si nocležníci vyslechnou strašidelnou legendu o původním obyvateli domu. Znalcům hororů je již nyní jasné, co bude následovat. Marketingově se na film láká přítomností Lindy Blair, což je zjevně ovlivněno jejím slavným filmem „Vymítač ďábla (1973), i když ve své roli není zrovna středem pozornosti. Důvodem je zřejmě průměrnost celého filmového konceptu, který nepřináší ani napětí, ani strach. Přízračná tajemnost nenaplňuje svou sílu ovládnout divákův zájem o celý děj všech podivných událostí v domě. A zvláště u slasheru je to chyba ne zrovna malá. Možná je to i nostalgickou atmosférou a především zubem času, avšak jako obyčejný odpočinkový mysteriózní film ještě stále dokáže vytvořit nenáročný filmový zážitek. Jen od toho nečekat příliš mnoho.

Není to u nás zrovna nejznámější snímek Alfreda Hitchcocka, ale to je osud všech jeho raných filmových počinů. Téma tohoto vlastně prozrazuje už jeho název, který, je řečeno vše. A přiznejme si, že osud hlavního hrdiny je nejen reálný, ale i nadčasový. No, i když pravda, v dnešní době mobilních telefonů, které máme všichni stále a všude u sebe, se realita vytrácí. Objevit mrtvé tělo a běžet to nahlásit je krajně nebezpečné, pokud jsou poblíž svědci, kteří to samozřejmě vyhodnotí jinak. A u soudu má takové svědectví větší váhu než výpověď zadrženého. Následné události tak vezmou za své, čímž vznikla hojně používaná dějová šablona, dle které je u nás asi nejznámější film, „Uprchlík“ (1993). Český název tohoto Hitchcockova filmu je však mylný. Původně odkazuje na dvě postavy. Na mladou Eriku, která se snaží pomoci nevinnému Robertovi. Jak se sám Hitchcock nechal slyšet, chtěl, aby byl příběh o tom, jak mládí a nevinnost mají při řešení daného zločinu navrch nad policií, takže název „Mladí a nevinní“ je daleko výstižnější. Po divácké stránce je nejdůležitější, že o nevině obžalovaného víme od samého začátku a skutečný vrah je v úvodní scéně pouze naznačen. Konec příběhu je tedy jasný od začátku, takže už jen pouze sledujeme souběh všech událostí, a tím i již daný vývoj děje. Předvídatelnost? Určitě ano. Ale nebyl by to Hitchcock, kdyby tomu nedal svou tvůrčí působivost. Na třicátá léta nečekejme napětí ani dramatičnost, ale určitou atmosféru. Vše je ozvláštněno humorem a po technické stránce je působivé zejména využití pro tu dobu typických vizuálních triků. Tedy zadní projekce a zejména modely. Vrcholem je modelová železniční scéna železnice ve městě s jedoucím vlakem a auty po mostě přes koleje. Hitchcock později natočil zajímavější filmy, ale ani tento by nemusel zapadnout. A pokud stále pro nikoho nic, tak alespoň ukazuje Hitchcockův osobitý tvůrčí vývoj.