troufalka

Myši patří o nebe nese všechny nešvary celovečerní české animované tvorby posledních let. Pokud se bavíme o animované tvorbě, dávno neplatí, že jde o tvorbu pro děti. Většinou se schovávají pod žánrem "rodinný", což v praxi většinou znamená, že se děti budou nudit stejně jako dospělák. Nedají se ušít gatě, které budou pasovat perfektně pro dětskou i dospělou zadnici, proto se o to nikdo nepokouší, ale filmaři, to jsou panečku jiná sorta! Ti to zkouší neúnavně znovu a znovu. Dobrá, řekněme, že se v tomto případu na dospělé trošku pozapomnělo a roztomilá myška Šupito je určena hlavně pro mrňavce. Jak velké? Nebo spíš jak hloupé? Ten naivňoučký příběh má hlavně pobavit, nikoliv vzdělat nebo klást otázky, to bychom chtěli po dětech příliš mnoho, že? Otázkou zůstává, jestli se děti skutečně bavily? Příběh je poněkud divoký, stejně jako se zběsile střídají jednotlivé obrazy, stejně tak se bezhlavě posunujeme v ději. Inu proč ne, máme tu přece žánr "fantasy" pod který se schová jakýkoliv nesmysl. Jedinou hodnotou, kterou nelze popřít je animace, ta je opravu na úrovni, stejně tak i dabing. ALE ... Není to přece jen trochu málo?

Připomenout události, jak to asi mohlo být je dobrým důvodem zpracovat znovu látku, která už byla jednou použita. Na rozdíl od Synů hor se scénář zaměřil víc na rozpor mezi Čechy a Němci a především na postavu pozapomenutého svéráze Emericha Ratha.

Je zajímavé, co všechno se vejde do škatulky komedie. Tohle bylo spíš vážné, místy lehce úsměvné a hlavně hodně pravdivé. Kdo se staral o své staré rodiče, najde hodně situací, které sám zažil.

Velmi dobrý debut, který se zdá být příslibem dalších zajímavých snímků. Vyhovuje mi, když má divák prostor pro domýšlení. Film má klást otázky a ne podbízet odpovědi, to se tu povedlo vrchovatě.

Bylo to příjemné vidět Pepu s Míšou pohromadě na zajímavých místech a v doprovodu krásné varhanní hudby.

Chvílemi to evokovalo Woody Allena, takové spíš vlažné, než horké, ale Louise Garrela si každopádně budu pamatovat.

Podobnost se současnými požárníky čistě náhodná ...?

Čekala jsem další prostoduchou agitku, viděla jsme průměrný film, místy se zajímavými záběry. Pobavil mě závěr: "Nám teď nejde o papíry, ale skutečně o nového člověka." Toto bodré sdělení na závěr filmu má být onou pomyslnou třešinkou na dortu, revolučním sloganem, pomyslným podtržítkem, jako že od teď se nám bude dařit dobře, protože nám to soudruzi zařídí. Inu každá nová idea má své průkopníky, své mučedníky i své příživníky. Těch posledních jsme zažili v minulosti docela dost ... neboť jak se praví ve vtipné definici komunitsy: "Komunista vždy rád a odhodlaně položí váš život za své ideály." Bylo Přiznání agitka? I bať, byla a jaká!

Klidný chaos je takovým pohlazení po duši. Je zacílený na ústřední postavu, což vůbec nevadí, protože Nanni Moretti je prostě simpatico a pozornost si zaslouží.

Pilotní díl by měl být velký tahoun, navnadit diváky, aby se chtěli dívat dál, toužili vědět, jak to dopadne. Po zhlédnutí prvního dílu mám dojem, že se bez Zákonů vlka celkem dobře obejdu.