gudaulin

Vzpomínám si na autorský komiks Riada Sattoufa Jednou budeš Arab, kde zpracovává své zážitky z dětství na syrském venkově. Popisuje vraždu dívky, kterou provedli nejbližší příbuzní jako trest za nepřípustný milostný románek. Vrazi se stali nejrespektovanějšími osobami místní komunity a byli vydáváni za morální vzor společnosti. Ali Abbasi neměl v úmyslu natočit běžný thriller o psychicky narušeném sociopatovi. Zaujal ho náboženský motiv očisty společnosti od hříchu, kterou pachatel své řádění u soudu obhajoval, stejně jako přízeň významné části íránské veřejnosti, které se těšil. Prostřednictvím své hrdinky, novinářky Rahim, kterou konfrontuje s neschopností a předsudky místních úřadů, vydává režisér hořské svědectví, jak vypadá a funguje íránský náboženský režim. Abbasi jako emigrant zemi, kde prožil dospívání, rozumí a díky němu vypadají íránské reálie hodnověrně, i když se pochopitelně natáčelo jinde. Diváky by nemělo zaskočit, že v rámci působivosti odhaluje víc, než bývá zvykem, a to jak v oblasti intimity, tak násilí. Thrillerová složka díky vhodnému použití hudby a střihu funguje bez problémů. Herecky bez výhrad. Celkový dojem: 90 %.

Čas od času člověk nečekaně narazí na seriálový klenot, který jde nevyzkoušenými cestami a kombinuje něco, o čem jste dosud předpokládali, že nejde skloubit. Na první pohled je Městečko Fortitude typickým zástupcem oblíbeného severského noir. Disponuje působivými záběry na pustou, drsnou a mrazem svíranou krajinu řídce osídlenou lidmi s komplikovanými charaktery, které sem z nějakého důvodu zavál osud. V jejich minulosti není radno se šťourat a o jejich motivacích je lepší nemít valné iluze. Když dojde k šokující vraždě jednoho z členů komunity, temnota, která byla bezpečně schována hluboko v jejich nitrech, začne prosakovat na povrch. Vedle thrillerové roviny postupně začíná o sobě dávat vědět neméně významná linie science fiction a hororu. Její kouzlo pro mě spočívalo v tom, že je do seriálu včleněno nenásilně a působí uvěřitelným civilním dojmem. Fortitude patří mezi série, které nikam nespěchají a pohrávají si s atmosférou. Zkoumá povahy jednotlivých postav, nehraje na efekt a přitom stále umí překvapovat. Skvěle obsazené, napsané i zrežírované - co chtít víc? Celkový dojem: 90 %.

Omšelý vtip, který na otázku, kdo bude dalším představitelem Jamese Bonda, odpovídá, že lesbická černoška, se přiblížil svému naplnění v adaptaci vrcholného díla Neila Gaimana - komiksové série o vládci říše snů. Tvůrčí tým mírou vrchovatou vyšel vstříc všem módním ideologickým trendům, které vzrušují americké městské liberální elity. V jedné ze scén říká postava spisovatele svému agentovi, že prodá filmová práva ke svému románu pod podmínkou, že producent zaručí rovnoměrné zastoupení všech ras a pohlaví. Zní to jako ironická střela na vlastní účet. Bohužel podle této logiky se natáčení série řídilo, takže se setkáme se svévolným měněním pohlaví Gaimanových postav, středověký a raně novověký Londýn se v jedné z epizod hemží postavami černé pleti a především homosexuálních postav a párů se opticky vyskytuje tak polovina. Fenomén LGBT je přitom podáván schématicky a toporně, je uměle roubovaný na příběhy, které se tomu vzpírají, a navíc v koncentraci, která působí přinejmenším rušivě. Pokud chtěl Netflix vyjít vstříc potřebám komunity LGBT, mohl, co se komiksu týče, zpracovat vynikající Netvoru nebo, pokud by chtěl být odvážný, mohl si troufnout i na Sunstone od Stjepana Šejiče. Tohle je jen prznění komiksové klasiky. Výše zmíněné je sice na první dojem nejviditelnější deformace seriálu, mnohem větší problém mám ale s doslovností. Gaimanův komiks je pro dospělé čtenáře, pracuje s náznaky a jeho největší síla je v jitření fantazie. Seriálový Sandman přežvykuje, trivializuje a zbavuje vnitřního napětí. Filozofickou nadstavbu díla ředí do podoby konzumovatelné americkými teenagery. Místy (jako v případě roztomilého draka sloužícího k navrácení Sandmanovy moci) je seriál nechutně sentimentální. Jinde se pro změnu v potenciálně silné scéně spoléhá na herce, kteří nedokáží přenést charisma komiksových figur do filmového světa (Gwendoline Christie v roli Lucifera coby nejnebezpečnějšího Sandmanova protivníka jednoduše nefunguje). Abych jen nehejtoval, Tom Sturridge v hlavní roli je trefou do černého a závěrečná samostatně fungující epizoda je příjemná. Co se zbytku týče - opravdu mám být odvařený z toho, že scénáristi (narozdíl od seriálu Lucifer, kde tvůrci komiksovou předlohu rozbili na padrť) se víceméně drží hlavní linie příběhu vytyčeného Gaimanem? Kvalitu scénáristické práce nenacházím, jen torza bájí a odlesků Morfeova světa. Celkový dojem: 45 %.

Ve 13 letech jsem byl vášnivým čtenářem romantické rytířské literatury a kdybych v té době, kdy byl mým vzorem Ivanhoe Waltera Scotta, zhlédl i Schaffnerova Válečníka, určitě by se mi tohle drama z raného středověku líbilo. Bohužel od té doby už uplynulo pár dekád a romantismus v literatuře ani na stříbrném plátně už mi mnoho neříká. Válečník je snímek své éry, zapadá do série vysokorozpočtových historií inspirovaných hollywoodských děl, které se opíraly o slavná jména a dechberoucí výpravu. Právě výprava je důvodem, proč nakonec dávám třetí hvězdičku, protože přes půl hodiny trvající obléhání pevnůstky je působivé i dnes. O to víc s vědomím, že se na výsledném dojmu nepodílely digitální triky. To ostatní už vyčpělo, milostná linka je melodramatická, tempo rozvláčné, konflikt obou bratrů příliš patetický a chtěný. Fanoušci historizující fantasy se budou u Válečníka poněkud nudit. Výrazové prostředky tehdy zkrátka vypadaly jinak. Charles Heston v témže roce hrál titulní úlohu ve snímku Ve službách papeže, což je film spadající do zlatého fondu kinematografie, je nadčasový a filmovým fandům ho můžu jen doporučit. Válečník se sice zhlédnout dá, ale spíš jen v rámci mapování jednotlivých filmových epoch a stylů. Celkový dojem: 55 %.

Tu a tam mě popadne záchvat špatného svědomí nad tím, že nemám vlastně žádný přehled o dramatické tvorbě našich východních sousedů, a Smrt ministra měla nějaké to bílé místo zaplnit. Co napsat... Kdyby v roce 1973 natočila televize osudy komunistického funkcionáře, který ukončil svou životní pouť v nacistickém žaláři, vypadala by televizní inscenace v podstatě stejně. Podobně laciná výprava, totožné záběry na mluvící hlavy, zkrátka za 35 let se nic na výrobních postupech nezměnilo, což je smutné konstatování. Vadily mi i drobnosti jako dialogové výstupy Clementisova právníka, který by jako prověřený soudruh těžko vypouštěl některé věty z úst, byť by to bylo v tak extrémních podmínkách pár hodin před popravou svého mandanta. Celkový dojem: 35 %.

K sociálním dramatům bratří Dardennů chovám velký respekt, nicméně zatím mi u nich vždy něco scházelo nebo přebývalo. Až tohle drama z firemního prostředí mi sedlo tak, že jsem ho přijal bez výhrad a s nadšením. Pro mě nejzásadnější snímek sourozenecké dvojice. Zdánlivě uměle navozená situace ve skutečnosti odpovídá konfliktům, které řeší v kolektivním vyjednávání odbory s vedením firem, kdy se rozhodují mezi zachováním pracovních míst, nebo navýšením mezd. Jedna z nejlepších světových hereček v hlavní roli je už jen takovou třešničkou na dortu. Celkový dojem: 90 %.

Budu za heretika, ale k početnému fanklubu snímku se nepřipojím. K tvorbě Adama McKaye mám, řekněme, rezervovaný vztah, nerozumíme si a K zemi hleď není bohužel výjimkou. V mých očích má být satira především chytrá a rafinovaná. Tenhle kousek je ale uhnětený z téhož materiálu, ze kterého si chce střílet. Je to popkulturní komedie pro diváky, kterým k zaujímání postajů stačí málo, chtějí to mít pěkně naservírované a především se touží utvrzovat ve svém vidění světa. Snímek disponuje tak silným obsazením, až jsem si byl téměř jistý, že mu dám alespoň alibistické tři hvězdičky, jenže v poslední třetině už mě film vyloženě štval. Pokud se v komentářích objevuje srovnávání s Vrtěti psem s tím, že K zemi hleď má navrch, vidím to opačně. Vrtěti psem poráží McKayův snímek nikoli o jednu nebo dvě koňské délky, nýbrž minimálně o celý stadion. Celkový dojem: 45 %.

Bezprostředně po zhlédnutí jsem - sice bez nadšení a vlastně i po značném váhání - nadělil snímku ušmudlané čtyři hvězdičky, protože kritiky chamtivosti a bezpáteřnosti nikdy není dost. Jenže komentář píšu s bezpečným odstupem, kdy se naplno odhalily nedostatky scénáře. Ten sice analyzuje příčiny hospodářské krizi památného roku 2008, jenže tak činí způsobem pro běžného diváka poněkud těžkopádným a hůře srozumitelným. Sázka na nejistotu nefunguje jako strhující příběh s charismatickými postavami, jakým byl Vlk z Wall Street, a není ani intimním dramatem, které až na dřeň odhaluje lidské charaktery v mezní situaci, tak jako tomu bylo v Margin Call. V rámci filmů tepajících zlořády finančních institucí a pojednávající o krizi důvěry v moderní západní společnosti titul mezi špičku jednoduše nepatří. Celkový dojem: 60 %.

Inu, zajištění na stáří vypadá všelijak. Někdo investuje do zlata, jiný si platí penzijko a někdo chce ještě vydojit námět, který kdysi slavil svým přímočarým hrubozrnným humorem nečekaný úspěch. Už v prvních Návštěvnících byli hlavní představitelé ve zralém středním věku, Jeanovi Reno bylo, když hledal svou nastávající, 45 a pokračování, které má přímo navazovat na jejich někdejší eskapády, dělí 23 let. Věk ale není rozhodující, i když únava materiálu se nedá zapřít. Pokračování chybí jiskra, nápady a originalita. Jean-Marie Poiré už byl v hlubokém útlumu a komediální hvězda Clavier si nevybral svůj den, když psal scénář. Jean Reno nemá potřebný prostor a komické vstupy Claviera spočívají v primitivním a místy až trapném tělesném "humoru". Spousta postav, včetně těch z reálné historie, které mají neskutečný potenciál, zůstává trestuhodně nevyužitá. Nelze nevzpomenout na Manžele z roku 2 nebo Noc ve Varennes, které dokázaly z atraktivní epochy francouzské revoluce dostat maximum. Jestli něco drží snímek nad vodou, je to přítomnost řady známých francouzských herců - mimo ústřední dvojky je to např. Sylvie Testud v roli Robespierrovy sestry. Ale jinak bída nad bídu. Celkový dojem: 30 %.

O tvorbě Oriola Paula jsem slyšel slova chvály, zatím se mi ale jeho práce z nějakého důvodu vyhýbaly. Dva počáteční díly byly strhující a vyvolaly pocit, že sleduji scénáristický vybroušený klenot spočívající v rukou režiséra, který má cit pro žánr a anatomii moderního thrilleru má perfektně nastudovanou. Z každým dalším dílem se ale postupně začaly vkrádat rozpaky a vystřízlivění. Způsob, jakým Paulo pracuje s postavami, jakými proměnami charakterů je nechává procházet, jakým nástrahám musí čelit a kolika (jak jinak než fatálním) výzvám se musí postavit, nápadně připomíná tvorbu latinoamerických telenovel, pochopitelně na naprosto odlišné produkční a řemeslné úrovni. Stejná emoční manipulace, šokující, za vlasy přitažené zvraty, na efekt vystavěné melodramatické prvky, stejná překombinovanost a v neposlední řadě totožná sázka na atraktivní tváře a vnadná těla herců obou pohlaví. Nutno podotknout, že u nich nezůstává jen u přitažlivého zevnějšku, vybraný ansámbl odvádí i solidní hereckou práci. Pokud vám nevadí celková přepálenost, nadužívání dějových kotrmelců a jste schopni na patřičných místech vypnout mozek, může vám Nevina přinést opojný zážitek. Pro mě jsou tři hvězdičky a 50 % celkového dojmu ušmudlaným kompromisem mezi zjevnou řemeslnou zručností a dryáčnickým obsahem. Paulo mě vyloženě neurazil, ale jedno nahlédnutí do jeho tvůrčí dílny mi bohatě stačilo...