gudaulin

Noc po svatbě je komedie, kterou si užijete, pokud máte sklon ke škodolibosti. V opačném případě má schopnost vyvolat spíš rozpaky a znechucení. Převážná většina komických situací je spojena s eskapádami nevěsty, které je přes třicet, ale mentálně se zapomněla v 17 letech. Opožděná puberta se nebezpečně prolíná s hysterickým stavem osobnosti, takže můžete sledovat prudké změny nálad, afektovanost, manipulativnost a svéhlavost, které měly Noama varovat dávno předtím, než dobrovolně navlékl oprátku, pardon, chtěl jsem napsat prstýnek. Nevěsta je zkrátka protivná toxická osůbka, což zvlášť vynikne ve srovnání s Noamovou bejvalkou, která je tak o tři řády sympatičtější než Eleanor. Filmaři přitom tuhle zjevnou tragédii kormidlují k romantickému usmíření a konejšivému happyendu, který mi přijde důvěryhodný asi jako daňové přiznání Viktora Koženého. Celkový dojem: 55 %.

Projekty Guye Ritchieho se obvykle vyznačují hravostí a lehkostí, kterou tentokrát vystřídala akční přímočarost plná násilí, testosteronu, vypracované muskulatury a nasupeného pohledu a la Sylvester Stallone ve tváři Jasona Stathama. Ten sice nebývá režiséry obsazovaný do rolí intelektuálů, tady je ho ale pro neměnný mrazivý výraz trochu škoda. Jednoduchý příběh o cestě za pomstou by mi nepřekážel, kdyby ho Ritchie nenalinkoval tak popkornově. Supermani, kteří v pohybu vyřídí šesti výstřely na vzdálenost desítek metrů šest protivníků, patří do pohádek, kterým neholduju. Navíc mám dojem, že tým scénáristů se v tomto případě nepředřel a párkrát jsem nevěřícně povytáhl obočí nad podivnou zkratkou v ději nebo chováním postav. Ritchie je nicméně příliš dobrý režisér na to, aby natočil vyloženě špatný film, navíc se jeho snímek objevil v pravý čas po vynuceném půstu daném epidemií covidu. V rámci žánru je to jednoznačně nadprůměr a fanoušek akční podívané si k mým 60% celkového dojmu může s klidným svědomím přidat čtvrtou hvězdičku.

Komentář k filmu by bylo dobré začít (omlouvám se, poněkud obsáhlejší) exkurzí do dobové geopolitiky. Za vznik Československa v žádném případě nevděčíme Velké Británii, nýbrž politickému idealismu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona a jeho představě o sebeurčení národů a snaze Francie obklíčit Německo spojeneckými státy, které mu znemožní pomýšlet na odvetu. Britové želeli rozpadu Rakouska-Uherska, které považovali za ideální útvar k udržení pořádku ve střední Evropě. Byli dědičnou monarchií a český nacionalismus házeli do stejného soudku problematických malých nárůdků, jako byli Irové, kteří jim tehdy těžce zatápěli. Civilizace pro ně končila v Berlíně a Vídni, o situaci ve střední Evropě se nezajímali a veškerou energii směřovali k udržení své rozlehlé koloniální říše. Ta se už tehdy dostávala do problémů, leckde vznikala národní separatistická hnutí a správa říše si žádala stále větší prostředky. Ve východní Asii hrozil vzestup Japonska. Britové a speciálně Chamberlain dlouhou dobu považovali nacismus jen za výhonek autoritářského nacionalismu, který tehdy konec konců v Evropě dominoval, a jeho revoluční radikalismus nedokázali předvídat. Britové nikoho nezradili, protože s námi narozdíl od Francie neměli uzavřenou spojeneckou smlouvu. Rozhodovat o cizích hranicích jim nedělalo žádné potíže (o nás bez nás), byli na to jako imperiální velmoc zvyklí. Ten, kdo zklamal, byla francouzská vláda, ale Francouzi ve 30. letech procházeli vleklou krizí a Daladier si spočítal, že bez pomoci Británie to nedá. A tak, i když si strategický rozměr porážky při obětování Československa spočítal, neviděl jiné východisko než se k Británii přidat. Film sám je studený jak psí čumák a leckde mu schází napětí, které by při špinážním dramatu člověk očekával. O nešťastné volbě obsazení postavy Adolfa Hitlera psali už mnozí. Hitler byl tehdy na vrcholu popularity i svých fyzických a duševních sil a s tím upírem Nosferatu, který nám předkládá snímek, neměl nic společného. Typově přesný je naopak Jeremy Irons v roli Chamberlaina, ale obávám se, že to je jediné, co divákům z dlouhodobého hlediska utkví v paměti. Osobně nemám rád, když se v realisticky tvářícím historickém dramatu objevují pitomosti typu útoku esesáka na člena britské diplomatické mise na vrcholném setkání při mnichovské konferenci, kam se soustředila pozornost světové veřejnosti. Ten by mohl považovat za obrovské štěstí, pokud by skončil pouze v koncentráku a nikoliv rovnou před popravčí četou. Celkový dojem: 55 %.

Dnes představuje seriál spíš muzeální kousek a svým způsobem dobovou zajímavost, ale v polovině 70. let, kdy bylo možné bez problémů vycestovat jen do několika málo zemí a tabu představovala i cesta do "bratrské" země sovětů, šlo o výjimečný projekt a pozvánku do světa romantických hrdinů bez bázně a hany, navíc nezatíženou ideologickým balastem. Z pohledu současného diváka je to utahaná kostýmní podívaná bez potřebného tempa s mizerně natočenými bojovými scénami. Pro mě má ale výše zmíněnou muzejní hodnotu - zachycuje celou generaci slovenských herců a je zajímavé sledovat, jak se tvůrci poprali s exotickými lokacemi. Slaboučké tři hvězdičky ponechám, celkový dojem 50 %.

Komentář k Sadkovi je nejlépe začít srovnáním s filmem, který v tomtéž roce vznikl u nás a pohybuje se ve stejném žánru. Pyšná princezna Bořivoje Zemana je stejně jako Sadko zřetelně poznamenaná státní ideologií (film konec konců vznikl pod patronací ministerstva propagandy), tím ale veškerá podobnost končí. Česká pohádka baví i po 70 letech, spolehlivě vyvolává úsměv na správných místech a její sledování z vás přitom komunistu neudělá. Skvělé, typově přesné obsazení musí ocenit i dnešní filmoví fanoušci. Sadko je naproti tomu těžkopádný a naivní až běda, a pokud už rozesměje, pak kouzlem nechtěného. Jediné, co je možné hodnotit pozitivně, je výprava, na které režim opravdu nešetřil. Celkový dojem: 25 %.

Devadesátky mi k srdci nepřirostly. Jestli jsem se kdysi těšil na nové díly 1. oddělení, v případě jejich prequelu jsem se neubránil zklamání - zvlášť v souvislosti s nadšením, jaké zachvátilo diváky, a s tím, jak Devadesátky ovládly mediální a společenský prostor. Prokletím české kotliny byl, je a bude provincionalismus a ten má neblahý vliv na Devadesátky ve všech ohledech. Mohl bych si oprášit komentář k Sametovým vrahům. Takhle nemá vypadat vrchol televizní tvorby, ale čistokrevný průměr. Problematický střih, (pod)průměrná kamera, neschopnost vyvolat a udržet atmosféru a napětí, přemíra dialogů. Devadesátky nejsou retro jen námětem a časovým ukotvením, ony vypadají jako by byly natočené v polovině 90. let. Moderní vypravěčské metody a techniky, které ovlivnily vývoj světové televizní tvorby posledních tří dekád, Česká televize ještě nestačila zaznamenat. Zařadila by dánská, švédská nebo britská televizní stanice Devadesátky do svého vysílání? Odvysílala by je dokonce v hlavním vysílacím čase? Bojím se, že po Devadesátkách s pochopitelnou výjimkou Slovenska ve světě ani pes neštěkne. Když pročítám komentáře k seriálu, vybavím si podcast historika Michala Stehlíka Přepište dějiny s dílem Češi jsou nejlepší. A hned, řečeno s ironickým úsměvem na tváři, těm ovacím rozumím líp. Jen krátce k Marešovu scénáři: soustředěný velký příběh se mu z jinak výbušného atraktivního materiálu vytvořit nepodařilo, epizodický styl práce mu sedí líp. Celkový dojem: 55 %.

Maják je snímek, kde atmosféra je vším a příběh ničím. Po zajímavé a úspěšné Čarodějnici dostal Eggers volnou ruku a využil toho po svém. Dělá dlouhý nos na popkornové publikum s jeho představami o hororu plném lekaček a bubáků. Eggers je snad jediný režisér, který nejen o Lovecraftovi slyšel a něco si od něj přečetl, ale který o jeho práci zároveň přemýšlel a jeho teoretickými východisky se inspiroval. Už Sartre věděl, že peklo nejsou čerti, ale druzí lidé. Strčte dva ultimátní sociopaty na opuštěný ostrůvek, jednomu svěřte iluzi moci, druhého vystavte ponížení a výsledek se brzy dostaví. Neexistuje nic, jen samota a nuda okořeněné vzpomínkami na zvuk drtících se lidských kostí a na ztroskotané partnerské vztahy. Sexuální frustrace, zahořklost a stoupající hladina nenávisti, podepřená destilátem v krvi. Běsnění vodního živlu jitří fantazii, stejně jako pověrečné námořnické zkazky. Eggers působivě pracuje s mytologickými odkazy, s obrazem i zvukem a mazaně se vyhýbá doslovnosti. Chytrému napověz... Oba herci se mu odměňují skvělým živočišným herectvím, jaké se hned tak nevidí. Sečteno dohromady, Maják představuje jeden z nejpůsobivějších hororových snímků, jaké jsem měl možnost vidět. Celkový dojem: 95 %.

Ambice hlavních aktérů, tedy režisérky, scénáristů a především Nicole Kidman, nebyly právě malé, ale obávám se, že divák si z filmu odnese jen vzpomínku na strhanou tvář herečky, která byla vždy považována za sexy symbol Hollywoodu a nemá nejmenší problém svůj vzhled vylepšovat zákroky plastických chirurgů. Tady se v zájmu role změnila v lidskou trosku trvale naloženou v lihu a zásobovanou nejspíš i nějakým tím amfetaminem. Ničitelka nepředstavuje dobrý snímek, jelikož Karyn Kusama je jen velmi průměrná režisérka, která příběh potápí směřováním k vztahovému sentimentu a snahou o psychologický ponor do nitra postav, na který nestačí síly ani jí a konec konců ani scénáristům. Poslední hřebík do rakve svého projektu zatloukla neochotou stříhat. Ten film měl být minimálně, zdůrazňuji minimálně, o 20 minut kratší. Celkový dojem: 55 %.

Když nechá scénárista zázračně oživit mrtvou postavu z minulosti a když začínáte mít u nekonečných krvavých přestřelek mezi znepřátelenými gangy Neapole pocit jisté repetitivnosti a únavy kombinovaný dojmem, že počet mrtvých se blíží bitvám syrské občanské války, napadne vás, že možná nastal čas seriál ukončit. Ono to do jisté míry stále funguje. Drsný nabušený soundtrack, týpci, kterým stačí vyslat zamračený pohled, abyste zahodili peněženku a dali se na zoufalý útěk, osvědčení charismatičtí záporáci, se kterými jste prožívali jejich vítězství i prohry v předchozích sezónách. V páté sérii se ale změnil přístup scénáristy, možná je to dané únavou materiálu. Začal si se svými postavami podivně zahrávat a ono to přestalo ctít elementární logiku. Podivné konflikty, které nemají smysl, jdou proti zájmům aktérů, popírají jejich psychologický profil a konec konců i vývoj v předchozích sezónách. Podrobněji o tom ve svém komentáři píše Marsik. Bylo to fajn, ale v nejlepším je dobré skončit a pátá série už tak trochu nastavuje. Celkový dojem: 65 %.

Velmi civilní a uměřené. Seriál, který nikam nespěchá a soustředí se na práci vyšetřovatelského týmu. Pachatel zločinu, který chtěl svým činem demonstrovat svoji moc i nepostižitelnost, a zajistit si tak pozornost médií, zůstává trvale nepřítomen. Největší prostor má sice šéf oddělení vražd Jens, ale autor scénáře a režisér v jedné osobě, Tobias Lindholm, se věnuje celému týmu a hlavní slovo v jeho projektu, dá-li se to tak vyjádřit, má propracovaný, dobře fungující a financemi skvěle promazaný systém. Zločince neporazil geniální detektiv, ale mašinérie, která byla ochotná a schopná nekonečné měsíce systematicky prohledávat rozsáhlé prostory mořského dna a zapojit do pátrání špičkové vědce z řady oborů. Tady je namístě srovnání s českými Devadesátkami, kde parta pražských kriminalistů je nucena neustále improvizovat a spoléhat na štěstí. Improvizace v dánské sérii nemá místo. Tam kraluje metodičnost a houževnatost. Rád bych Ponorce nadělil vyšší hodnocení, je tu nicméně jedno velké ale. Lindholm nikam nespěchá a dlouhých záběrů, odmlk a pauz, které mají zvěstovat, že hrdinové přemýšlí nebo že se vyšetřování ocitlo na mrtvém bodě, si užijete, až vás to místy bude mrzet. A to píšu jako divák, který obvykle s pomalým tempem nemívá problém. Každopádně Lindholmův kousek představuje protiváhu na efekt vystavěným dynamickým kriminálním sériím a s tím je nutné počítat. Celkový dojem: 65 %.