vesper001

Drobný příběh o obyčejných lidech a o tom, že přátele si ne vždycky volíme z vlastní vůle. Lilipután Fin je zádumčivý: opravuje vláčky v opravně vláčků a miluje vláčky i vlaky. / Je zádumčivý: zdědil železniční stanici, osamělou, jako on sám. / Je zádumčivý: potká se s Olivií, malířkou a nejhorší řidičkou na světě, a s Joem, vysmátým majitelem pojízdného fastfoodu. / Je zádumčivý: Olivia i Joe se s ním mermomocí chtějí sblížit. Fin nechce. / Je zádumčivý: chodí po kolejích nebo v parku sleduje, jestli vlaky jezdí podle jízdního řádu… Fin je uzavřený, odtažitý a strohý jak pistolník z kovbojky. Těžko říct, jestli vinou svého handicapu, omezení, posměšků nebo zděšení, které tato tělesná vada vyvolává, nebo je v tom ještě něco jiného. Jak se ale ukáže, každý má svoje trable a trápení, které mu občas přerůstají přes hlavu. Finovi se jeho noví přátelé doslova vnutí do života, ale že o ně stojí, si uvědomí, až když o ně (málem) přijde. Přednosta je vyprávěný citlivě, ale bez sentimentu a je to moc milý film. (více zde)

Jak mrcha ke štěstí přišla. Zatím nejhorší adaptace Jane Austen, jakou jsem viděla. Počet sympatických postav nulový, v opačné kategorii hraje bezkonkurenční prim šeredná Emma, těsně následována retardovanou Harriet, a hezké třetí místo obhájil hlavní milovník, línající paznecht Knightley. Pak je tu ještě hejsek na zdánlivě volné noze jménem Churchill se slizkým úsměvem a hejno obstarožních slepic. Stopáž sice odpovídá normálnímu filmu, ale v tomto případě je přesně o 107 minut přepálená. Brrr!

Kdo nikdy nezažil pocit, že se jeho život pomalu scvrkává, stěny čím dál víc svírají, cesta se pořád zužuje a nakonec se všechno sesype jako domeček z karet, těžko pochopí příběh Cheryl Strayed. Její rozhodnutí vypravit se na zničující túru může působit jako šílený nápad vzešlý z mozku bývalé narkomanky, ale vlastně je to adekvátně extrémní reakce na její předchozí zničující a zničený život. Ostatně její přijaté příjmení se dá volně přeložit jako „Zbloudilá“. Cheryl vyráží na cestu, aby si srovnala věci v hlavě, paměti i srdci, i proto, aby sama sobě dokázala, že po všech karambolech, dramatech a tragédiích dokáže něco i sama zvládnout. Se stejnou urputností, s jakou se doposud ničila, nyní začne být na sebe tvrdá opačným způsobem. Cesta na „na stranu krásy“ ale vede přes dno fyzických sil i vlastního nitra. Zkrátka, až na samém dně se někteří lidé vzpamatují a začnou se drápat zpátky nahoru, jiní naopak začnou hrabat, až je nakonec zahrabou. A Cheryl byla naštěstí ten první případ. (více zde)

Je pravdou, že Napoleon a já je kvalitně obsazená komedie o Napoleonovi? Ano je to pravda. Ale hlavním hrdinou není Napoleon, ale jakýsi arcidementní kantor, herci jsou strašní a není to komedie. Hvězdičku uděluji z milosti jen za hudbu a Daniela Auteuila, kterému jsem schopna odpustit ledacos.

Mroží dějovou linii bych klidně oželela, jinak je to ale krásné. A nestává se mi často, abych u dokumentu potřebovala kapesník...

Děj asi nejlíp vystihuje citát z knihy moudrosti doktora Vlacha ze Saturnina: „Zákon života nám ukládá vyzkoušet všechny varianty, abychom se nakonec stejně vrátili k té první“. V příběhu se sice vyskytují jednotlivci a časem dojde i na dvojky a trojky (a tím nemyslím velikost dekoltů :), postavy jsou ale v podstatě velmi reálné. Vicky a Cristina trpí typickou vlastností mnohých žen, které nevědí, co – resp. koho – chtějí, a Juan Antonio je klasický srab, který chce mít všechny a všechno a má akutní alergii na rozhodování. Postavou, která mě bavila nejvíc, byla jeho ex-fúrie v podání nádherné Penélope Cruz, která tu nepředstavuje jen hyperžárlivé tornádo, ale i personifikaci inspirace pro tápající umělce, kteří sice vědí, co chtějí, ale nedovedou to vyjádřit. Well done, Woody!

Komedie / Krimi / Drama / Mysteriózní / Romantický film to není. Tohle je na Oscara. Resp. na ránu Oscarem do hlavy.

Do háje s Rusáky, do háje se strychninem, do háje se starými dámami na zabití. Jsou tu mnohem důležitější věci k řešení. Barví si Poirot vlasy? A z čeho má Hastings sennou rýmu? :) Jeden z nejvtipnějších dílů vůbec.

Romány Charlese Dickense mám moc ráda. Jejich těžké tragikomično, středně těžké melodramatično, únosné ironično a lehké intelektuálno. Rozhodně z nich při otevření nevytéká sentiment a z řádků nevyskakují olezlé postavy, které mají dohromady stejné IQ jako jedna pouliční lampa. Jako například – no například v tomhle filmu, který je skutečná hovadina ve smyslu hovadiny. A za spoiler Nadějných vyhlídek mám sto chutí zařadit ho do odpadu a spláchnout.

Děj: žádný. Akce: žádná. Napětí: žádné. Humor: jděte! Postavy chodí od ničeho k ničemu, plkají o umění a myslí na sex. S postupem času začnou plkat o sexu a myslet na blbosti a na konci se konečně dopracují k sexu, což jim ale nebrání v plkání o blbostech. Alain Delon má knírek à la Poirot a teplou roli, obvykle krásná Ornella Muti je rozčepýřená, špatně nalíčená a strašlivě nahastrošená a Jeremy Irons má skelný pohled nadopované veverky a sexappeal domácího spotřebiče. O lásku tady vůbec nejde. Swann je posedlý Odettou, která je nejen bisexuální, ale i lehčího zaměření. Ona ho má na vodítku a on se chová jako imbecil. Z Proustovy předlohy znám jen přebal a myslím, že u toho zůstanu.