Adam Bernau

Přesně zacíleno. Srandovní týpci. Jedlý roštěnky. Bezvýrazná muzika. "Je vegetarián a pije jenom pepsi." A když parta starostova synka a jeho kámošů, neschopných vydělat si ani na posraný kombo, plánuje únos mafiánova čokla a podbízivost té hloupější části českých adolescentů začíná přetékat, vytrácí se pomalu ale jistě i ta jedna hvězdička, na kterou jsem to po úvodní čtvrthodině šacoval. Po výbuchu auta vypínám, dlaší šoustačky oželím. A s evropou 2 jděte taky do prdele.

(Musím přiznat, že při druhém zhlédnutí (2018) mi ta pohádka připadá podstatně lepší, naopak některé části mého starého komentáře podstatně trapnější. Asi si ty druhé pokusy budu muset zakázat, vždycky vyměknu. Každopádně pěkné dvě hvězdičky i starý komentář ponechávám): Tak po desítiletích vlády pekla jako jediné právní zásvětní instance české filmové pohádky se konečně dostává ke slovu i nebe. Těch padesát let ale udělalo své a výsledkem je, že obě tyto instance jsou v duši českého diváka už prakticky nerozlišitelné. Ale k filmu: Náprava padlého anděla skrze nápravu lidí (a nakonec je to trochu jinak) – dobrý motiv. Nebe vtipné (chytrými narážkami i obsazením) a dokonce i moudré, jen přespříliš vánočkově české, bez kouska smyslu pro dogmatiku. Země zoufale nudná. Příchodem dvojice black and white agentů s ručením neomezeným se to sice rapidně zlepší, ale i když je Petronel matla, přece jen ta zápletka se splněnými přáními je až příliš přiblblá (jakkoli samotná idea „splněného přání“ je v této souvislosti velmi případná) a všechno ke šťastnému konci kvačí nějak rychle a přímočaře. (Pohádkově legitimní pranostiková pomoc svatých kámošů je ovšem sympatická.) Scénář od samého začátku třídí hříšníky se stejnou snadností jako Petronel u nebeské brány – nejen že je okamžitě jasné, kdo bude tím (jediným) napraveným; kdežto nebe a peklo koexistují v dokonalé harmonii, na zemi je k vidění jen nezměnitelně bílá a černá - což by se dalo akceptovat při troše hloubky, velkoleposti nebo humoru, nic z toho však pozemští červové v této pohádce nenabízejí. Všechno musejí pro diváka oddřít anděl s čertem (jde jim to naštěstí skvěle). A aby byla bílá ještě bělejší, vše je vyřešeno tím, že poctivá holka odmítne žebráka, protože miluje hraběte. Pravda, Pámbů to hned uvede na pravou míru, ale dojem z toho, co předcházelo, se už nezmění, pointa je chytrá, leč bez účinku; navíc se dovídáme, že ten, kdo nám byl předložen jako napravený hříšník (totiž hrabě) napraveným hříšníkem není. Tak buď se nenapravil nebo vůbec nebyl hříšníkem. Himlherbartoška. Buď měl být ten pozemský příběh inteligentnější a krevnatější nebo naopak na něj mělo být jen sem tam shlíženo a vše rozhodující se mělo odehrávat v nebi (s těmi hláškami a bombarďáckým obsazením by to byla dobrá šou). Při jedné z těchto možností bych tomu všemu rád uvěřil. No, dal bych i tři hvězdičky, ale „Ježíšku umejt!“ nebo „Ježíšku, ty lumpíku“, to opravdu ne. Vocaď pocaď, soudruzi. Ježíšek je právě narozený Spasitel světa a ne nějaký bumbrlíček vod pepiků.

Tož bylo to hezké, ale tak nejak z dálky. Šok z nouzové, okamžité a totální změny identity, vyrovnávání se a přijetí, atmosféra stálého ohrožení – nic z toho mi tento film nedává vidět, pouze mě zdlouhavě informuje, že se to děje (zdlouhavost mu však nebrání nechat hrdinku vklouznout nahou do náruče alter-manžela naprosto z ničeho nic). Rovněž nové (velmi konkrétní a osobité) prostředí je ukázáno jaksi zdálky, jako folklórní skanzen. Nebo proč je bezradnému divákovi konstatováno, že i v rámci tohoto prostředí je to horší než zlé – totiž v místními opovrhovaných „Želarech“? Tak buď se tím zabývám nebo to nevnucuju. Totéž o morálně-ideových dilematech v kolegiální konfrontaci učitel – farář. Vůbec jsem nepobral ten zarputilý mindrák vesnického protektorátního učitele z místního raubíře. A otčímův řemen na zádech tehdejšího venkovského ogara jako základ melodramatu? No nevím. Poměrně brzy se to pak celé začíná rozpadat v barvotiskové obrázky drsného horalského života, do nichž nevím odkud občas přilezou esesáci někoho odpravit. Za těchto okolností mi pak i finální řádění bodrých osvoboditelů bylo vcelku lhostejné. (Sledoval jsem prostě jakési tragické „Musíme si pomáhat“ na ruby.) Aňa Geislerová, působící zde krásným klasicky filmovohvězdoidním dojmem, mohla zazářit, bohužel nemá pořádně na čem. Ve výmluvném sice, ale hluchém filmu může jen předvádět požadované emoce v aktuálních situacích. Její chvilkový azyl u Zity Kabátové a Sv. Beneše kvituji jako projev Trojanova smyslu pro tradici. K tomu Ivan Trojan úplný Bartoška. Překvapivě vkusný farář Donutil má jako na potvoru zrovna tady velmi omezený prostor. Vůbec je tam toho moc a všeho málo. Epilog, v němž hrdinka po letech podstupuje setkání dvou svých životů, mohl být působivým završením impozantního filmu se skvěle postavenou osnovou. Kdyby se vybudovalo víc než jen osnova. Pak bych snad také mohl Jozovu smrt považovat za tragické uzmutí nového hrdinčina života (do nějž byla hozena a k němuž se poctivě protrpěla) a ne za preventivní řešení hrozícího dilematu. Jo a ta vystřižená scéna „obřad“ tam zrovna být mohla. Ponechání scény „Irča“ by zase předešlo nejednomu mému nedorozumění. Dvě a půl hvězdičky. Dvouřádkový komentář od Ony v podstatě vystihuje můj celkový dojem. Pozoruhodně detailně se shoduji s Šandíkem, přestože se zásadně lišíme v celkovém zhodnocení.

Co tohle jako prostě mělo bejt? Nebo proč to mělo bejt? Reichenberg, Ještěd, nebe, mraky, ženy, happy life a sympatický magor s počasím, co opustí Liberec jedině po větru – to všechno bych jako prostě bral. Ale nesmělo by to být jako prostě v rámci podbízivé hloupé prázdnoty. Pěkné obrázky, občas hezký nebo vtipný moment uprostřed bleděmodré nudy, to jako prostě nezabírá. Hezoučky natočený dementní scénář nebo chytře bláznivý, ale prázdně natočený scénář? To jako prostě neumím posoudit. Za závěr bych možná měl přidat hvězdičku – tím nemyslím sladkou Ameriku, ale návrat do Reichenbergu spojený se slavným přeletěním cedule Liberec, Iljino „miluji tě Fleischmane“ a jako prostě ten finální pohled na hory. Ale jako prostě nepřidám. (Mimochodem, oficiální text distributora: "...v městečku na česko-německo-polských hranicích..." - co vy na to, Liberčíci?)

Psychoterapie, když bylo nejhůř.

Tak ze všech souloží, které dnes v Brně proběhly, jedna stála opravdu za to. Freud naruby: úkladná vražda ultrastarostlivé matky je jen prvním z drastických kroků, jež musí prosté cudné děvče učinit pro osvobození se k lásce. Není totiž ještě vyhráno: bude také nutno pomocí baseballové pálky vysvětlit vyvolenému (který mi silně připomíná mého nejmilejšího kamaráda), co a jak; což je těžké, když sama neví, co a jak; Olinka však projeví mimořádnou sílu vůle (pomineme-li, že k trpělivosti má vlohy) a všechno je nakonec trochu jinak, než jak radí „zkušený“ brácha (chlapci), resp. kolektiv kamarádek (děvčeti). Láska vítězí a neporazí ji ani dobré rady ani oživlá zombie ve špajzu. Příběh na kontrastním pozadí mozaikovité typologie znalců nudy v Brně, již tématizuje Liškovo „ta soulož, která by tak ráda byla proběhnuta“ a uzavírá fatálně topolující Donutil: „posraná celá zeměkoule aj s posraným celým vesmírééééééém“. Takhle nějak bych si představoval komedii o současných Češích, pane Hřebejk. Na současnosti jí kupodivu nic neubírá ani částečná leč zřetelná sympatická retro stylizace, čímž nemyslím jen černobílý obraz. Jen toho slibovaného Brna tam moc nebylo. Váhám mezi čtyřmi a pěti, na just nízkému průměru dávám pět. Na periferii díla Pecha v roli Pechy, Goldflam v roli Goldflama. Gramotné titulky, výstižný plakát.

Otřesnost Srpskiho filmu spočívá v naprostém setření dvou hranic: hranice mezi podobenstvím a realismem a hranice mezi pojednáváním o věci a předložením téže věci ke konzumaci. Podobenství: "vlastenecký" film. Tomu asi rozumějí jen na Balkáně. (V tomto ohledu je vrcholem Srpskiho filmu obraz „Marie s děďátkem“ ve sklepě v závěru filmu – obraz, jenž hrůzně spojuje Madonu a Pietu v jeden moment.) Realismus: Ano, tohle je realita. Tomu rozumíme všichni. Pojednání a konzumace: Pokud vás vzrušují zvrhlé násilné sexuální scény, tady si je užijete. Srpski film je nabízí na velmi dobré úrovni. Pravý zážitek, skutková vytříbenost. Ale počítejte s tím, že se spolu s Milošem stáváte spolupachatelem i potenciálním „hercem“. Co to dělalo se mnou, o tom raději pomlčím a odkážu na komentář janissky – Srpski film vtahuje diváka do „problematiky“, nabízí mu nejzakázanější zboží, ohrožuje ho i obviňuje. Konfrontace trojí estetiky: Jednak estetika lidského štěstí: šťastná rodina – milující hodný manžel, milující krásná dobrá žena a synek. Potom estetika laciného porna. Naše životní prostředí je proměňováno v titulní stránku pornočasopisu do té míry, že ani nepozorujeme, že se sami stáváme pornoherci. Ne, teď nemluvím o zobrazování sexuality. Mluvím o přeplácané výkladní skříni, z níž na nás řve šunt. Otevřete kterékoli noviny nebo časopis: Porno. Sledujte bilboardy kolem cest: Porno. Přečtěte si kteroukoli firemní nabídku: Porno. Zajděte na dobročinnou akci: Porno. Poslechněte si politiky: Porno. Projděte se v předvánočním čase po Praze: Porno. Zapněte rádio (Nemáte? Nevadí, zajděte do kterékoli restaurace): Porno. Pusťte si „veřejnoprávní“ televizi: Porno. Nakupujte: Porno. Užívejte si: Porno. To je implantovaná estetika laciných pornoherců. To je Miloš, to jsme my. Všimněte si, v jakých sebeponižujících škvárech tento sympatický majitel vysokoškolského diplomu hraje. Třetí je estetika kvalitního produktu. A kvalita je drahá: "pravé umění" pro skutečné fajnšmekry, jak ho nabízí postmoderní jugošský de Sade Vukmir. Obrazově, scénickým prostředím je každá z těchto tří estetik velmi výrazně podána. Všimněte si Milošova rodinného domu, všimněte si scén ve městě, všimněte si designově čistých prostředí, navozujícíh pocit izolované snové intimity, v nichž se natáčí Vukmirův film. (Také tři ženy - Maria, Leila, Doktorka - dokonale odpovídají příslušnému typu.) SPOILER Předvídatelnost Srpskeho filmu paradoxně patří k jeho silným stránkám. Asi od půlky jsem měl čím dál větší strach. Ono hned od začátku bylo zřejmé, o co půjde. A ještě než "to" pořádně začalo, bylo mi jasné, kam se bude ve finále směřovat. Vukmirovo přesvědčivé nadšení nepřipouštělo pochybnosti: věděl jsem, že dojde k rodinnému stekání a hrozně jsem se bál. Bál jsem se tím víc, čím lákavější bylo vidět ty hrozné věci (totiž některé). Na chvilku svitla naděje, že se to nestalo (scéna se stříkačkou). Ale stalo. Vždycky se to stane. Mariiným skokem po švagrově krku pak začíná chvíle oddechu pro diváka, kdy může zapomeout na vlastní vinu a se zadostiučiněním sledovat, jak je zlo potrestáno - rehabilituje se zde pomsta jako nezbytný, leč moderním právním vědomím potlačený základ trestu za zločin; ale dobro už zvítězit nemůže. Přes tu nesmazatelnou hrůzu se sice dostávají k jakémusi zoufalému, nouzovému, ale přece jen svého druhu happyendu (obětí ve sklepě). Ale film ještě nekončí. Nejde to. Tak tedy ještě zoufalejší, ústupový, ale pořád ještě jakoby "happyend". Ale film ještě nekončí... Vítejte v jednadvacátém století, ve světě neomezených možností. Vítejte v pornu. U nás si můžete koupit cokoli – dokud nejste sami proměněni ve zboží. Když o tom nevíte, jste lepší. /// Z překvapivé úrody výstižných komentářů upozorňuji vedle již zmíněné janissky alespoň na larelay, DaViD´82, Ozo. Není odpad jako odpad, aneb srovnej výpověď snoba s Pomovými žvásty. Dále viz fauxthum. /// (Dodatek: Z nových komentářů čti ten od Ninkaa - myslím, že nikdo jiný si nevšímá toho, čeho ona.)

"Kde ji máš?" Báseň o bezohlednosti života.

V prvním „alibi“ se laškuje s filmem jen finálním Högerovým vtípkem, na což bezprostředně navazuje druhé otevřenou hrou „samo na sebe“ zábavným uvedením úvodních titulků. Tentokrát už tvoří skloubení „skutečné“ a „filmové“ kriminálky samu látku i zápletku. A jestliže jsem si v obou předešlých povšiml hambatých fotografií v bytě nepoctivcově, zde i tento motiv je rozehrán na vyšší úrovni. Opět nezbytné buržoazní přežitky. Zcela bez kontextu jde opět o sympaticky podanou šarmantní a vtipnou detektivku s osvědčenou skvělou dvojicí; za vnitřními kvalitami prvního „alibi“ se zde ovšem zaostává znatelněji než v tom druhém. Dvojí (až trojí) záběr v jednom obrazu vyznívá jako líbivý projev tvůrčí impotence. Patrná je tendence k dílčím skečům a hláškám, jež zřejmě pochází z přehnané snahy využít potenciálu ústřední „kultovní“ dvojice; na něčem podobném staví rovněž samotná hra na filmaře a kriminalisty, zdařilá sice, ale na úkor uvěřitelnosti. Nicméně konverzačně a jaksi dobově „stylově“ je to opět velmi příjemný retro požitek. Herci opět skvělí, jakkoli síla prvního „alibi“ už v tom není. Pochvaly jsem uvedl slovy „zcela bez kontextu“. Pokud si promítneme dobový kontext, celé to vyznívá trochu jinak. Vladimír Čech se dosti nejapně strefuje do kolegů po tvůrčí stránce nesrovnatelně zajímavějších, když svého „režiséra“ pracujícího s neherci, experimentálně, dokumentačně („film pravda“) – rozuměj exponenta tzv. nové vlny – představuje jako bezskrupulózního, snobského a poněkud namyšleného, zkrátka moderního „intelektuála“ (téměř nadávka z Bekových úst), který je sice ne přímo prevítem, ale přece jen jakýmsi protielementem obou sympatických kriminalistů, kteří v této subtilní konfrontaci se sotva postřehnutelnou falší divákovi naznačují, na které straně (totiž v které Straně) má hledat ty správné chlapíky. Jestliže jsem podobné poměry v „alibi“ z r. 1959 vnímal jako osvěžující a „buržoazní přežitky“ jako roztomilé, v roce 1965 to vše naopak páchne zatuchlinou (zdůrazňuji – právě v této době právě taková postava režiséra, jak jsem ji popsal). Otřesnost Čechových kolaboračních snímků v době normalizace pak už nepřekvapí. V zanícení onoho „pohledu do vlastních řad“ Čechovi dokonce uniká takový detail, že by kriminalisté museli Konrádovi strašlivě spílat (ne-li ho pohnat před soud), jakmile v souvislosti s vraždou vyšlo najevo, že je skutečně zaměstnal fingovaným zmizením osoby. To se zde zcela přechází. Pro pořádek jsem si nemohl ideovou kritiku odpustit. Stále se však jedná přinejmenším o velmi slušný průměr. Ba dokonce právě to, co mám filmu za zlé, podává Čech takovým způsobem, že to dodává poslednímu dílu báječné trilogie zvláštní dobovou zajímavost. Malé bezvýznamné plus za závěrečnou „bandu dětských chuligánů vedenou dvěma dospělými příživníky“. Celkově má tato trilogie sice lehce, ale přece jen zřetelně sestupnou tendenci. Podotýkám, že posuzuji velmi přísně: všechny díly patří k tomu nejlepšímu a nejsympatičtějšímu, co z českých kriminálek znám. Přinejmenším pokud jde o přesvědčivost dialogů a výslechů, jakož i přesvědčivost a logiku jednání postav, dalece předčí např. nejeden díl oslavovaných Hříšných lidí města pražského. Pražákovu komentáři vděčím za postřehy sympaticky podezřelých detailů, které mi unikly; jejich zakomponováním by můj komentář vypadal asi trochu jinak, jenže nevím jak; Prážákův názor, že si Čech i s Högerem a Bekem střílí sami ze sebe, není vůbec od věci.

Film přeplněný hláškami, či spíše film, který sám je jedna velká hláška. Moc rád bych dal Barbarelle-Psychadele za její zásluhy o udržení mezigalaktického míru nějakou tu hvězdičku. Bohužel jsem tento vlhký sen Timotheje Learyho dokázal bez posouvání sledovat jen první půlhodinu. Než i tak to byl nezapomenutelný zážitek.