Adam Bernau

Francouzská komedie. Ach jo. Naivně jsem se domníval, že s Belmondem to bude ke koukání. (Mimochodem, syndrom Funés-Filipovský: zjišťuji, že i dabovaný Belmondo je pro mne víc Belmondo než originál.)

Trochu nákladný tahák. I Hřebejk by to natočil líp. Ale aspoň konečně vím, kdo zpívá tu sračku. Ocenil bych učitelčin pornonáhrdelník, kdyby v čase kolem 3:40 záhadně nezmizel.

O užitečnosti rukou a nohou. O přežití. O krysí odvaze. O strašidelné dráze. Filmový přepis z kobky života. Kde jsou dveře? Náruč.

Už jazyk titulků prozrazuje, že na pivo se nepůjde. SPOILERY. To Červená Alenka podstupuje cestu plnou hrůzných nástrah. Sestup. Tma. Světlo stačí jen na to, aby ukázalo nemrtvé Věci. Uhlový dědek s uhlovou bábou – příšerní alchymysté hmoty. Konečně u cíle, v ntiru země, v hlubině, v tajném břiše domu: zrcadlo a truhla s mizejícím pokladem, mizejícími plody hlíny. A ten závěr... Karkulka Sysifos. Mazec non plus ultra.

Miloš Frýba for president. MUDr. Vozáb! Kníže Manfréd! „..omylem zavraždí svoji dceru Matyldu; to ovšem pro naše zkoumání není důležité...“ Kombinací cimrmanovštiny a zemanovštiny vytváří Švankmajer časově multidimenzionální koláž. Čas: středověký příběh (do minulosti propadlé osudy); současné badatelství (zajímající se, přesto ignorantská přítomnost, sama už se propadající do nenávratna: viz fotografické střihy); bezčasí či všečasí: románová legenda, velkolepá ve své šestákovosti. To vše v jediném konkrétním prostoru (totiž dvojjediném: Otrhany – Otranto). Která doba je ta aktuální? A vůbec-li některá? Kde vlastně žijeme? Kdy žijeme? Stěží popsatelné, nutno vidět. Liškova hudba! A jako finále „problematika nadpřirozených jevů“ – cha cha. Bolševici třeste se. A to pomíjím linii Byron – Nietzsche, nicméně „nadčlověk“ je tam takový, že se ani nevejde.

Švankmajer na prodej.

Nejvíc se mi líbili placatý Estonec a kulatý Japonec. Potom hned ten další Japonec zápasící se svým výtvorem. Jinak nápady. Neznám ovšem tvorbu nikoho ze zůčastněných, krom Švankmajera, na nějž jsem dychtivě čekal. Takže za prvé: hned na začátku mi zkazil hru, jestli ho poznám. A za druhé: vyplázl na mě jazyk.

Tak tohle jablko daleko od stromu nespadlo. Přesto originál. Kosmogonické drama panáčka a figurek. Kdo je vítězem? Vítěz se stává novým králem. Ale v čem spočívá prapůvodní posvátná funkce krále? Věděl to panáček předem? Z jiného konce: První nástrahou je sekyrové kyvadlo, překonané pomocí krysy: viz fotrovo Kyvadlo, jáma a naděje. Třetí nástrahu zastavuje stejně jako pekelnou stěnu tamtéž. Po zničení draka (druhá nástraha) začne po otočení kohoutu prýštit z rány víno/krev: viz fotrovu Lekci Faust – pak teprve hrdina mrchu definitivně zabíjí – to pravé nebezpečí? Koneckonců, pro fotra je každý tvor jedlíkem a potencionálním jídlem. Tady je to trochu jinak.

Ó jak subtilní lichocení dušičce čecháčkově. Švankmajerovi jako by se klaněli nikoli angličtí švankmajerovci, nýbrž čeští předšvankmajerovci.

JUDr. Primitiv zamilovaný do rozmazlené dcerušky z idiotské rodiny, která nezná své majetkové poměry. Někdejší dojem byl skvělý, neměl jsem si to už pouštět. Burian a jinak nic, to může fungovat u takového filmu, jako je Přednosta stanice, kde je to "nic" důsledné (a kde má král Vlasta navíc skvělého nahrávače v Marvanovi), ne však u filmu stavějícím na obludné červenoknihovničkové úchylnosti. Navíc: skvělé Burianovy skeče jsou nejednou říznuty fousatostí až trapností. Navíc: Burianem se hloupě přeplácává (viz např. finální scénu na lyžích). Navíc: v předvečer Mnichova agitační komedie o starých monarchistických strukturách? To jste upadli, občani, ne? Z původních čtyř hvězdiček mám po čerstvém znovuzhlédnutí chuť ponechat jen dvě, třetí přidávám pro případ, že už tehdy šlo o parodii.