JitkaCardova

Nestarala bych se o srovnání s knihou, ale tady jde o tvrdé minutí se hloubkou přístupu a sdělením. Tenhle film váhavě lavíruje mezi opatrným dotýkáním se kontroverzně postaveného tématu - zvláštní dítě, nevinná bytost, jejíž přirozenou podstatou je zabíjet, osamocený tvor bez možnosti volby vržený jako měsíční kámen do panelákového dělnického předměstí - a sklouzáváním ke stereotypní zkratce, která nabírá vrchu: např. celý průběžný motiv dětské šikany, tak typické, zvlášť na severu omleté téma, se kterým se tu také jen předpokládaně pracuje. ** Film se přitom spíše vyhnul zobrazení bezvýchodného společenského naladění, které je pro knihu zásadní: takto komorně z toho vyjde jen barevně odlišná a méně vtipná varianta Interview s upírem. ** Pokusy o sblížení dvou neslučitelných dětských světů jsou v předloze kontrapunktem k průzkumu unavené sídlištní reality, do níž vniklo cosi vnímavého, křehkého, a zároveň nepochopitelně hrůzného. Cizorodé stvoření chtě nechtě vysílá po sídlišti vytrvalý déšť znepokojivých elektrických impulzů a emoční pumpa bolestivým šokem hrne život do zašedlých tkání a zaznačuje, co je ještě živé v mikropříbězích místních figurek. ** Síla knihy spočívá v nenucené plynulosti situací, kde se oba světy krutě, nebo naopak dojemně střetávají, vzájemně se podmiňují, dourčují, prohlubují a limitují, přestože jejich nevysvětlené prolnutí je absurdní, působí jako osudový omyl, který se neměl stát a jehož důsledky je nutno nést. ** Z filmu naskakuje husí kůže tam, kde je cítit, že si neví rady s nerozhodnutelnou morálkou příběhu, tam je snímek silný, váhavost účelná. Těch momentů ale není zase tolik a pachuť z konvenčních zkratek, které přebijí plný dosah sdělení a smutek ze ztráty panoptikálního rozměru knihy, je téměř překryjí. ** Knížku má určitě cenu číst.

GN se mi jeví jako talentovaný videoartista, který alibisticky využívá faktu, že většina lidí se v sobě nevyzná ani normálně, natož na psychedelicky vzpruženém hyperlevelu, a tak v těch vodách praktikuje chaotické obsesivní videovúdú, zatímco všechno prozrazuje, že jeho vlastní zkušenost se změněnými stavy je spíše banální a k poctivé originální smysluplné "naraci o novém" nestačí. O životě lidí ve vyšších (čili hlubších) stavech lásky, poznání, pochopení, osvícení... neví GN nic, sám k nim nepostupuje a jejich zobrazování pro většinové diváky odflákává uměle = artově komplikovaným intenzivním bordelem při invalidní naraci: dál do tmy, do prázdna, za propast sledovatelné, srozumitelné vlákno originální cesty k osvícení, nazření, pochopení sebe a světa nevede, GN jako filmový vypravěč nemá co objevného říct - zato ale má co ukázat. *** Enter the Void je smyslový snímek, nabízející průlomově působnou vizuální zkušenost, a protože jeho hrdinou, průvodcem, byl jednoduše posera a ztroskotanec, nikoli odvážný osvícenec a průkopník, s nímž bylo sice možné do prázdna psychosynesteticky nahlédnout, ale už ne skrze ně sebereflexí prorazit novou narativní stezku dál, dá se na to pro jednou přistoupit. *** Jako plnokrevný film to tedy kulhá, jako videoartová sonda to je narativně podložené víc než dost, a každopádně mi tahle podívaná na plátně jednou stačila. Upozorňuji ale, že GN "dokumentuje" působení psychedelika, neboli uměle vyvolaného sebereflektivního nátlaku, na psychoslabocha, který ve skutečnosti nechce nic hlouběji pochopit, který kombinuje látky rozšiřující vědomí, aby se v té mystické polyfonii jejich nátlaků konejšivě utopil. A obávám se, že právě v tomhle nemá GN jasno sám, že si totiž není dost vědom skutečnosti, že pod touhle povrchovou kaší jsou možné také řízené sestupy, které sledovat by bylo náročnější, ale mnohem vydatnější, a teprve hodné filmového příběhu. *** Ale tedy jako videoart to lze hodnotit vysoko: Od posazení do křesla začíná hmatatelná jízda s unikátními, převratnými záběry, ať už jde o ty halucinační, nebo právě o ty nejsurověji realistické, jakkoli v tom právě není kvalitativní rozdíl (od soulože zevnitř, gynekologického vyšetření, přes průlet fetusem nebo rozpálenou plotnou po mikrokosmické, fraktálově dynamické struktury prožívání vlastní krve, mozku, spermatu, nebo rytmů a zákrutů nekonečných úrovní vlastního cítění či myšlení) - neboť halucinace a "uměle" vyvolané výstupy rozšířeného vnímání a vědomí tady stejně jako ve skutečnosti nejen synestetizují a vzrušivě transformují obvyklou realitu, což může zprvu útěšně odvádět pozornost, ale zároveň umožňují i prohlubovat tvrdou syrovost naší běžně vnímané skutečnosti a zesilovat vědomí její fyzické danosti, bolestivé krutosti omezení, ostnatých drátů fyziologických i společenských pravidel, bolesti tvůrčích nemožností - a uvědomit si, že realita je jedna jediná, rozdíly ve vnímání jsou v tom, jak hluboko se do jejího prožívání dokážeme ponořit, jak hluboko a pozorně se noříme sobě do nitra, jak paranoidně či obsesivně budeme který vjem sledovat, když si na to necháme čas, jak je to pozornost a zaměření, co deformuje/tvoří naši vjemovou a následně zkušenostní síť. ** Z mnoha důvodů - mezi něž patří i organické propojení s hudební a celkově zvukovou složkou - se bez diskuse Enter the Void řadí mezi zásadní, průlomové smyslové kinematografické počiny třetího tisíciletí, s jednou výhradou i zde: finální příběh, který z toho vypluje, se jeví příliš jednoznačný - tak, jak je ostatně popisován i v anotacích k filmu - a i smyslově nakonec příliš úlevný. Vejít do prázdna přitom znamená právě neuvěřit fabulaci, nespočinout v úlevě, ale podržet si jak v každé vteřině dívání, tak i po skončení filmu možnost, že Oskar třeba vůbec neumřel, že dál leží na gauči pod vlivem DMT a my jsme se jenom spolu s ním nedokázali vymanit z vlivu tripu, na kterém si odžívá "ty nejhorší strachy, nejhlubší děsivé představy a možnosti vlastního života" - pak teprve se stává zajímavým poznat Oskara, pochopit, kdo Oskar je, jaká jsou východiska jeho života, podstata jeho vztahů, k čemu průsečíkem vnitřního zájmu směřuje a jakou roli v tom hraje okolní svět, druzí lidé a látky rozšiřující vědomí (jak je za sebe vtipně řadí jeden z jeho přátel: LSD, Tibetská kniha mrtvých, DMT). Vejít do prázdna znamená tvrdě znovu a znovu poznávat, že všechno je fabulace, že ze života, jak ho pracně žijeme a snováme, můžeme být jako z Matrixu kdykoli vytrženi ven/dovnitř, do prázdna, že není na co se v předivu interpretací spoléhat. Film to měl umět dát divákům pocítit mnohem tvrději, nevykoupit je, nenechat je z prázdna zase tak snadno vyjít (neboť to nelze), aby stejně jako na tripu u filmu cítili, že filmový ani vlastní životní "příběh" není nic daného, hotového, oč se lze s jistotou opřít, že jednoduchá interpretace není cesta, jak filmu ani životu rozumět, ale slabost, přiražení dveří k hlubšímu prožívání a chápání, jehož podstatou je základní prázdno, neustálá proměna a nekonečná tvořivost. Vědomí prázdna na subatomární úrovni mělo zůstat v každém, kdo na tomhle filmu byl, kdyby ho GN aspoň v tomhle ohledu dotáhl.

Film Stud našel v tomhle filmu svůj dokonalý kontrapunkt. Ještě se mi nechce věřit, že tak omračující spojení existuje. Nenapíšu brzy podrobněji, ty vzájemné, pod různými úhly natočené reflexní plošky vytvářejí podivuhodnou mozaiku, ale ona se pod soustředěným pohledem propadá stále hlouběji, jemněji a hladčeji, a popisovat křišťálovou kouli v její slité zcelené kráse je nekonečná práce, nebo ticho.

Chápu, kamera, spád, panoramata, hladkost, linie, vzrušení z rychlosti, zkrátka výborné intro do počítačové hry. ** Hm. Jenže zkusili jste si cvičně, pro kontrolu převyprávět příběh? Zkuste to. Ihned vyjde najevo, že scénář není víc než nekomplikovaná, sladkobolná a ledabyle poskládaná reklama na vyčpělé ideje konzumní společnosti. Mamka, taťka, dítě, peníze na činži, a pak zloději a lumpové, kteří tyto tradiční hodnoty ohrožují, ale ony přesto zvítězí. ** Hrdina vypadá jako tvrďák z reklamy na Old Spice, ale musí nám vonět: sice pracuje pro mafiány, ale nějak si dnes musí vydělávat každý, a srdcem je to přece zlatý hoch: je hodný na malé děti a na opuštěné manželky, nešuká za zády manželům, i když by rád, ba naopak, nezištné kamarádství mu je nade vše. Scénář mu proto soka v lásce odklidí z cesty bezbolestně: manžel té děvenky sice byl ve vězení, ale jednou uklouznout může každý a umírá jako nevinná oběť zlých lumpů, kteří si dovolují na slabé. A tak si hrdina bude moci mamku a dítě vzít jako správný americký náhradní tatínek. To je přece jeho meta - přestože vypadal jako vlk samotář, tajně se touží oženit, brát rodinu na výlety autem a vychovat dalšího amerického syna k těm pravým hodnotám. ** Pak už zbývá jen dořešit, proč tam byla ta podivně nedotažená zápletka s mafiány, celá ta jalová a scénářem nevyužitá, směšná a do ztracena vyčpělá myšlenka automobilového závodění (jako by taková esa měla tohle zapotřebí) - ovšem, je to tam čistě proto, aby vynikl hrdinův mužný charakter, odvaha, rozhodnost a intelekt - je to jen podkres, chybí vnitřní nutnost a promyšlenost jednání každé z postav, jde jenom o záběry a vykradené kousky ze starých filmů o dostizích a podrazech: záběr na nezkaleného hrdinu v kombinéze, jak si potřese rukou s mafiánem, záběr na hrdinu, jak potom postává nad mrtvou obětí-kamarádem, jak uroní kroupu, ale odhodlaně vysune bradu a vytrhne nepřátelům ze spárů nebohou dívku. Atd. ** Film, ve kterém atmosféru vytváří jen forma (hudba, jízda kamerou, záběry shora na město), aniž by vznikla přirozeně originální, nebo aspoň neprovařenou zápletkou a houstla logickou nutností vycházející ze situace a ne z pouhých žánrových a společenských klišé, nelze považovat za umělecké dílo, je to jen zručná ideologická reklama. Nic víc tenhle snímek není, než další kino spot na svět hodných a zlých, ve kterém máme chtít žít, na tradice a hodnoty, které máme chtít vyznávat. Rodina jako cíl, s bytem a autem a výlety, je základ ekonomického modelu, který si tu spousta vašnostů přeje udržet, a tak nám kážou o taťkách a mamkách v rádoby drsné divočině moderního temného velkoměsta.** Potěšil mě komentář od uživatele Krteczek.

V prvním filmu si to s jemnou elegancí vyřídil s neduživými vztahy, ve druhém s aktuálním depresivním stavem světa. Opravdu se těším na třetí. Kluk, který má tak lehkou ruku a mysl, že vnitřní logiku a napětí svého filmu nemusí podpírat žádnými zavedenými pravidly, ani vyprávěcími, ani zobrazovacími, přehrává v minuciózních sekvencích možnosti vztahu, paralelně i sériově, jako etudy, aniž by přitom jeho výpověď postrádala spád a spění. Zaujatost je naopak až detektivní, a plyne ze zaujetí tvůrce a diváka, zkoumatele, na postavách a na vlastním životě zároveň. Graciézním a benevolentním tahem autora je, že prospěch z nelineárního scénáře mají i postavy, něco si vyzkoušejí, potom se místo toho rozhodnou pro něco jiného, kdoví, jak to že mají tolik šancí, ale je to jedno, protože - nenápadná a nemilosrdná pointa - se nechovají poučeněji než my ostatní. Konec filmu pak není závěr, završení jejich vztahu, je to jen konec cvičení, sklapnutí fascinujícího skicáře, obrácení očí od plátna zpátky mezi lidi do sálu, zpátky do vlastního života, plynulé pokračování. ** David O'Reilly je magický, čarovný jako kobra, která po nás v elegantních obloučcích a kolébavém rytmu plive náš vlastní společenský jed.

Film, který v sobě zdrcujícím způsobem spojuje svrchovanou lehkost, sdělnost, zručnost a svobodu animované tvorby s temnou beznadějí a zoufalstvím, které autor v ledově klidném tempu neúnavně rozvíjí na všech rovinách, dovádí do všech nejneočekávanějších konců. Krása a inteligence tu sebevědomě dýchají z každé plochy a čáry, tahu a tvaru, ze smršti neotřelých nápadů, promyšlených gradací, z volnosti a nezávislosti na čemkoli, co v animované tvorbě doposud vzniklo, z řízených rojů pronikavých point, z barev, odkazů (viz komentář uživatele Vančura), vtipů, z toho, jak boří všechna zavedená pravidla a tabu, kterých jsme se přece jen nezbavili, aniž by potřeboval být nevkusný. ** Ze všeho vyzařující ironie vám od hluboce tísnivého vyznění nepomůže, neboť je v průsečíku, je hnacím motorem filmu, generátorem skepse a únavy: pořád vám tane na vědomí, že tak fenomenální talent, nespoutaný bystrý duch nám v desítkách neuvěřitelně nabitých a přitom ladných a plynulých mikroscén nastavuje znovu a znovu zrcadlo marnosti, beznaděje, absurdity, v níž ústí veškeré snažení. ** Postavy toho světa jsou jedinečné, každá už podle vzhledu a atributů vzbuzuje sposutu otázek, zvědavosti a nadějí, "vnější svět" je inovativní geometrickou analogií rozmanitých světů z Pátého elementu a Blade Runnera, a je ještě mnohem méně nadějný - všichni jsou strnulí, neteční, vlažní, nízkoenergetičtí, předem odsouzení ke špatným koncům, nic nefunguje podle očekávání, všechna překvapení jsou bez výjimky kreativními variacemi na prohry, smrti, bolesti, ubližování, zániky, na znovu a znovu ověřovanou marnost snažení. ** Není to žádný "cizí svět", je to výpověď nadaného mladého kluka o světě, ve kterém žije. Takhle nějak momentálně evidentně nejen já vnímám zakonzervovanou mrtvičnatou Evropu, která už dokáže jenom unaveně a vyděšeně rozeznat, kdykoli někdo vykročí jinam, a hodit mu tisíc připravených klacků pod nohy. ** A přesto je tenhle kluk O'Reilly a jeho umění právě vší tou poetikou, novostí, svěžestí, silou, nadhledem a vtipem obrovskou nadějí a ve mně na konci jeho filmu zůstalo vědomí krásy a úleva, že tady někdo takový je.

Dráždivost. Neuspořádanost. Zajatost. Zbrklost. Roztěkanost. Bezbrannost. Bezradnost. Neschopnost vtělit vlastnímu životu jednotící myšlenku, uvést konání v soulad s příběhem - sledujete muže, který jako pod ranami biče uhýbá všemu, co na něm ulpí s žádostí o vysvětlení jeho konání, smyslu jeho existence, jeho momentálního výskytu na místě, kde ho zastihuje film. Uspořádání prostoru kolem něj je plné vnitřních diskrepancí, budí jen jitřící otázky, ale muž neposkytne příběh nejen sobě, ale ani vám. Vy ho neosmyslníte. Jeho daností je, že svým výskytem v čase nakonec nic nepropojil, políčka do scén, scény do děje. Rozpadlost. Proto to cukání, kdykoli se střetá s otázkou, vyslovenou či vtělenou, postava i film. Trhání, opakování pohybů i záběrů, kvap, nervozita, rozčilenost, napětí, tlak, který se nemírní s odklízením podnětů, protože dál zůstává divák, který chce vědět, který se účastní, který si chce vykládat, aby pochopil, proč sleduje film, aby dal význam vteřinám ve svém životě. Aby zařadil, propojil, zcelil se a potvrdil si sám sebe. Snímek, který předvádí a fyzicky provokuje nervozitu z toho, že někde chybí smysl, že něco zůstalo neuchopeno, nevyužito, celý lidský život, kdysi evidentně zaplněný postavami na fotografiích, se zvířaty, s jizvou, život s historií, která se rozpadla, nedrží, muže, který vlastně nijak neexistuje, ale očividně je. V jistém smyslu vám sledování tohoto snímku ukradne 20 minut života - a nebo otřese základy, na kterých stojí zbytek vašeho životního příběhu.

Do jemna setřená freska, mihotavá skica o touze po vnitřní soudržnosti a rozumění mezi lidmi, kteří propadají strachům ze samoty a z nedostatku peněz a přehlušují je tancem, lpěním, zábavou, závislostí na druhých, zoufalou náklonností, zapomínáním. Lze zůstat sám sebou a přitom s nimi držet krok, aby nás v tom divém maškarním reji neztratili ze zřetele? Aby bylo s kým se pokoušet dorozumět? A pokud se člověk už jednou ztratil sám sobě, možná ještě jako dítě, podlehl tlaku, strachu, může si znovu někdy začít být jistý svými pohnutkami, příběhem, může se sdělit? A nebo se musí spokojit s tím, že i přes vzájemné neporozumění si lze být nakloněni a že i tak nám něco vzniká, že i v nerozumění může člověk s druhým dávat zrod, broskvovému sadu, dítěti? Podařená filmová črta, jiné prostředí, vzdálený půvab, a dnešní palčivost.

Nejde konkrétně o Nixona a rozhodně to není duel. Duel by znamenal komunikaci, možnost dorozumění na osobní rovině, a tedy životní naději. *** Tohle je mnohem misantropičtější, obecné podobenství o člověku, který vykonává moc, a přitom je dost moudrý, aby nežil jako otrok mechanických principů, ale vnímal jedinečnost, neposouditelnost každé situace. Takový člověk chápe i podmínky svého postavení – a svého prokletí. Nevyhnutným důsledkem pro každého velkého státníka je, že koná na úkor vyprávění – že s veřejností nemůže komunikovat svá rozhodnutí jakožto součást svého osobního příběhu – vždy bude zredukován, nikdy se nebude moci sdělit těm, k nimž může ze své pozice mluvit. Možnost být sám sebou mezi těmi, kdo o něm vědí, nepřímo úměrně klesá s rostoucím veřejným vlivem, a čím větší vliv, tím více povinností, úkonů, a tím méně času své konání vysvětlovat i těm nejbližším. Natož svůj příběh, své důvody, své vidění světa uhájit před masami. Nejmocnější člověk světa pak nemá z podstaty věci šanci zůstat v živém spojení ani s přáteli – leda se mlčky přítelem stane ten poslední, ten nejvěrnější spolupracovník, který mu u všeho byl po boku a vytrval, a v porozumění se stejně smí jen tiše doufat, protože na to všechno si říct, už nikdy nebude dost času – a odvahy riskovat, že ztratí i jej. Takový dluh nelze uhradit, ani po odchodu z výsluní. Člověk-konatel odchází sám s vědomím, že vlastní život ve skutečnosti prožil ve stínu, v samotě za reflektory. *** Film nemírně přesně zpřítomňuje okamžik, kdy to takovému muži naplno dochází – z politiky musel odejít, protože jeho konání nebylo pochopeno, a protože se nedokáže sdělit, nebude se tam moci ani vrátit, aby smysluplně pokračoval. Sám sebe přitom překvapí, když kývne na možnost rozhovoru (kterou mu tak absurdně naservíruje figurka anglického páska, moderátora ze zábavních pořadů, jenž nemá o ničem páru, nezná nic než televizi a k interview ho vedou naivní důvody a rozhodně není možné, že právě on by státníkovi mohl pokládat správné otázky – musel by si z něj důstojného protivníka do duelu teprve vychovat – a na to není v zábavním průmyslu prostor stejně jako v politice), jakožto na svoji šanci pokusit se lidem všechno říct, jak to bylo – překvapí totiž sám sebe, že v to ještě doufá, že by chtěl. Že pořád ještě v koutku cynické duše touží po porozumění, po blízkosti, po tom, aby ho někdo poznal. Když se to nepodaří, zůstává konečně zklamaný a smířený sám, svoje paměti pro veřejnost, k nimž se upínal, nechá sepsat tak, jak si to žádá lid a rádcové, a se svým příběhem a zbytkem sil odchází do ticha. *** Člověk se neubrání myslet na všechny velké státníky, od antiky po naši havlovskou současnost, kteří brali svou pozici jako úděl, jako nevyhnutnou zodpovědnost, a po nichž nám zůstávají cynické a filosofické texty o nemožnosti dorozumění, a nebo ani to.

Vůbec nemyslím, že režisérka je minimalistická, spíše minuciózní, a to je velký rozdíl. A poklidná, trpělivá, precizní, jako by vyprávěla ty hlavní věci života skrze vedlejší, opomíjené děje, a to vedlejší skrze opomíjené obrazy, pohledy. ** Pokaždé jde o krok více do strany, což je o to více fascinující, že pohrdá širokoúhlým záběrem. ** Nemusí toho být mnoho, na co se člověk podívá, aby zachytil celek v souvislostech. Záleží, jak dobře a jak dlouho se dívá. ** A výsledky vyprávění jsou vtahující a magické. Nechávají vyvstávat. ** První pomalé prolnutí krajin jsem si přehrávala uchváceně několikrát. Nebeští jezdci, divoký hon, změna směru, soutvářnost linií, halucinace bloudění, ztraceni? Jediným střihem, hned na začátku, toho tolik nabídnout.