Ať vejde ten pravý

Je to vydarená hororová dráma zo švédskej produkcie. Má dosť dobrý príbeh o chlapcovi, ktorý je v škole šikanovaný a navyše nemá moc priateľov a tak svoj voľný čas najradšej trávi na ihrisku pred svojim domom. Tu sa ale začne stretávať s príjemným dievčaťom, ktoré sa len nedávno presťahovalo do toho istého domu, ale časom si uvedomí, že ona je upírka, no priateľstvo má pre neho väčšiu hodnotu a tak medzi nimi začne zaujímavý vzťah. Spracovanie sa mi páči, síce dej je pomerne jednoduchý, až tak moc sa tu toho neudeje, ale pozerá sa na to výborne. Film zaujme už od začiatku a jeho kvalita už ide po celý čas stále hore, čo ma veľmi potešilo. Najviac času sa film samozrejme venuje hlavne samotnému vzťahu medzi chlapcom a upírkou, ktorý sa skvelo vyvíja a po celý čas ma to veľmi bavilo, ale dobre podané je aj šikanovanie, kvôli ktorému sa k hlavnej postave dá rýchlo získať vzťah a rozhodne zaujme aj upírkin otec. Za celý čas som nenarazil ani na jedno skutočne slabé miesto a vydarených scén je tu plno, takže tu si ani nemám na čo sťažovať. Čo sa týka hororových scén, tak vidno, že tu na rozdiel od mnohých podobných filmov vôbec nie sú prvoradé, len doplňujú dej a nepôsobia samoúčelne, ale všetky sú zaujímavé, efektné, pomerne drsné a niektoré aj celkom originálne. Už scéna v nemocnici alebo prvé usmrtenie muža dievčaťom dokážu zaujať, ale najlepší je aj tak záver v bazéne, po všetkých stránkach veľmi zaujímavo podaná scéna. Herecké obsadenie je na tom dobre, obe detské postavy si ma získali hneď a čím ďalej mi boli sympatickejší, ale ani tých pár dospelých postáv nesklame. Réžia a technická stránka sú perfektné, skvelá atmosféra, veľmi dobrá kamera, páči sa mi aj prostredie, mám veľmi rád túto kombináciu zimy a noci, keďže veľká časť filmu sa odohráva v noci, tu nemám čo vytknúť. Síce plné hodnotenie nedávam, nie je to práve ten typ filmu, ktorý by som mal potrebu vidieť rýchlo znovu, ale inak som veľmi spokojný. Je to zaujímavý, originálne podaný horor s upírskou tématikou, ktorý pôsobí tak príjemne prirodzene. 80% (16.08.2012)

Ideální film na rande pro náročnější diváky. Kluci dostanou působivou a krvavou podívanou, zatímco holky se budou dojímat nad osudovým "zaláskovaným" příběhem a přát šikanovanému chlapci štěstí. Náročnější diváci pak budou oceňovat, o nakolik pomalý a vyloženě klubový, depresivní film jde a jak je problematika děti a jejich pohled na svět citlivě uchopen. Problém spočívá v tom, že ani jedna linie není zcela uspokojivá, v každé se najdou logické lapsy v rámci fikčního světa a ani jedna se nevyhnula uchýlení se ke klišé a schématizmu (kluk musí být šikanovaný outsider, holka má problémy se svým "otcem" ad.). Jako experiment zajímavé, ale nefunkční, jako ozvláštnění žánrového filmu chytré, ale nedůsledné a ve výsledku nekoncepční. Bojovat proti jedné (americké) emo upřířeně druhou (švédskou) prostě nelze, zvlášť když ta první je mnohem lépe a neotřeleji natočena. (08.03.2009)

I na chladném švédském zašedlém maloměstě se dá úspěšně pít krev. Nová příchozí upoutá pozornost nejen Oskarovu, ale i moji a když jde do tuhého, umí Tomas Alfredson vzít atmosféru pořádně do ruky a překvapit. Přesto z téhle opatrné upírské romance zůstávám silně zklamaný. Upoutat totiž umí výhradně scény s Oskarem či Eli a veškeré počínání vedlejších postav se děje jen mimoděk a v důsledku působí jen jako nicneříkající výplň, ať už se jedná o vystrašené povídání o zvláštních událostech nebo rutinní pokusy o naznačení upírského základu. Bezprostředně pozitivní dojmy tak navzdory několika ostudně nezvládnutým momentům (kočičí útok) zachraňuje jen a pouze fenomenální závěr, bez nadsázky jedna z nejhypnotičtějších scén, co jsem kdy viděl. Jinak je ale tahle adaptace chladná přesně tak, jak slibuje všudypřítomný sníh. (23.01.2011)

Alfredsonovi se podařilo, to co je dáno nemnohým. Periferní žánr, adaptující starou dějovou látku, patřící do hlubokého středověku nebo lidové slovesnosti, u nás nejlépe vyjádřené Erbenovými básněmi ze sbírky KYTICE, s až překvapivým zdarem přenesl do nejžhavější současnosti. Příběh hluboké lásky s jasně erotickým podtextem je možné chápat jako vícevýznamovou alegorii a současně hluboký "filozofický" problém. Co je v lidském životrě důležitější, věrnost společenství nebo tolerance k odlišnosti, která je ze své přorozenosti nepřirozenou úchylkou, již vyvažuje mimořádný lidský náboj? Oboustranná náklonnost, která v obou případech napravuje postižení, jež si nevymyslela ani věčným dětstvím zatížená upíří holčička, ani kluk-otloukánek, citelně poznamenaný rozpadem manželství svých rodičů. Alfredson se vědomě a úspěšně autorské odpovědi vyhýbá: ale symbolika závěrečné vlakové scény, v níž v kupé sedící chlapec rozmlouvá se svou životní přítelkyní, která je bezpečně schovaná v temnu papírové krabice (kufru), pomocí morseovky. Ano, přesahy jsou možné a hloubka lidství, které není v žádném případě výhradním monopolem našeho druhu, překonává nejen tíhu konvence, ale i zábrany civilizace tam, kde se skutečné dobro, lidská slušnost, dostává do konfliktu s upíry v nás. A jen upír, symbolizované zlo, jež může být za určitých okolností i dobrem, drží ve svých rukou klíč k naší třinácté komnatě. To, vše podloženo rozvážnou a cílevědomou režií i nadprůměrnými výkony obou dětských protagonistů činí z PRAVÉHO dílo vskutku nevšední. Nevšední pro každého, kdo zcela neokoral a neztratil ani nerezignoval na schopnost naslouchat, rozumět a pomáhat, skutečně pomáhat každému, kdo trpí a strádá. (19.09.2011)

Člověk se vždycky víc bojí toho, co jej přesahuje, než toho, nač nedosahuje aneb introvertní skandinávská lovestory... Teď už vím, nadevší pochybnost, že je Låt den rätte komma in velmi pomalý, hořký a smutný film, obrazotvorný ale nikoliv lacině obrazný. Příběh, který s chladem sobě vlastní minutu po minutě obrací vše, co je soudobou společností vnímáno jako klišé (od hodnoty přátelství, důvěry, naděje, upřímné lásky), příběh, který funguje na přísně citové rovině, kterou je nutno (spolu)prožít, jinak zůstává nedotčena. Tomas Alfredson nepřidal vůbec nic navíc, ani jediný motiv navrch k celkově minimalistickému formátu stejně jako kameraman Hoyte Van Hoytema, který si jen syrově pohrál s hloubkou ostrosti, detailem, prostorem a (povětšinou) minimem světla. A vlastně víc než kde jinde poutal pozornost i hudební doprovod Johana Söderqvista, jenžto přesně odhadl, které nástroje umí akusticky vyvolávat chlad - klavír, housle, kytara. Říká se, že skrze krev proudí život tělem, takže skrze nejednoznačně krvavý Låt den rätte komma in proudí život z těla ven. Opravdový, bolavý i upřímný. [final rate: 80%] (05.04.2011)