JitkaCardova

Bylo by to pět z pěti, každý "záběr" je skvěle připravený, promyšlený a zpracovaný, funkčně se střídá mnoho sofistikovaných a ad hoc vyvinutých postupů, jak vytvořit scénu, jak docílit nejplnohodnotnějšího záběru - animace tu proti kameře uplatňuje veškeré možné výhody - už to samo o sobě poskytuje napínavý příběh, který se dá sledovat a k potěše diváka se pořád rozvíjí. S tím nutně souvisí dějová a myšlenková náplň - i zde se - v naprostém souznění s formou - nabízí mozaika různých pohledů. Film je introspektivní, zkoumá, jak člověk-jedinec rozumí svému životu, co to znamená chápat svůj život jako srozumitelný celek, a jak se na takovém pohledu podílí selektivní paměť a schopnost myšlení zacelit beze zbytku každou případnou mezeru. Jakou past či ochranu představuje paměť, zapomnění, nevědomí? Materiál k takovému zkoumání je jedinečně zvolený - muž ve středním věku si náhle za určitých okolností začne matně vybavovat, že jako voják musel zažít něco zlého, možná se na něčem krutém dokonce podílel? Ve filmu se formálně i obsahově brousí nástroje zkoumání, zpozornělý muž začne více pozorovat sebe i okolní svět, pod jeho nátlakem se objevují trhliny v původně koherentním tkanivu vědomí o sobě - sledujeme trhání nakašírované reality, dobývání nového smyslu, rozkrývání povahy lidské paměti napjaté mezi strachem a zvědavostí, a jak se to vše navzájem ovlivňuje. Je tu další skvělý film o zkoumání identity, naprosto excelentně a inovativně vytvořený. /JENOMŽE/ Pátou hvězdičku striktně odebírám za samotný závěr, který to celé shodí jako domeček z karet - po té znejisťující a inteligentně rozjeté animované laboratoři o podstatě vytvářené reality každého člověka přijde dokumentární závěr a bez logické i formální návaznosti nám přehraje citově vyděračské, výchovné a opotřebované BBC záběry na válečné utrpení. Mohli tam být klidně svědci Jehovovi, Strážná věž a Probuďte se. Ženská obřízka. Týrání zvířat. Hamburger. Zkrátka zástupně cokoli z tohohle kadlubu. Nejen že tak polopatický závěr nebyl zapotřebí, inteligentního diváka musel urazit, ale celému filmu nevratně uškodil, zazdil všechny alternativní pohledy na skutečnost, s nimiž se film celou dobu tak mazlil, přebil je tím nejkřiklavějším a nejznámějším, co je ve světě k dispozici, a strhl celou výpověď minimálně o jednu rovinu níž, pokud ne až na samo úzkoprsé názorové dno.

Jak byste mohli chtít přesvědčovat někoho méně vědomého, že umíte rozpoznat i vytvořit větší krásu, než si oni umí představit, že jste nepoměrně silnější, že Vaše zkušenost bolesti i radosti a prožívání (a pochopení blízkosti zániku) je o celé vesmíry hlubší - že jste jim cizí - jak byste je vůbec mohli i jen chtít zkoušet přesvědčovat, že Vás mají nechat naživu, protože Vaše existence pro ně může znamenat jedině větší bohatství, protože Vy po nich nemáte důvod nic chtít? -- Ta moudrá rezignace na komunikaci s lidmi ve prospěch času, který tím vyzískají na prožití posledních dní/hodin/vteřin, než budou muset zemřít, v soustředění a nerušenosti, to ostré vědomí, že se nesmí nechat tím paranoidním honem rozptýlit, že musí naplno prožít každou vteřinu všeho, co zbývá, než je lidé nakonec dostanou - odtud plyne to strhující vizuálno - pořád se za ně, s nimi, klidnou kamerou díváte kolem a všechno je tam krásné, s očima dokořán otevřenýma se na sebe ten trojlístek dokonalých marionetově barevných bytostí dívá (proč by ne černý mejkap, proč by ne balerínový trikot, starosvětský závoj, proč by ne bílé vlasy a podmalované oči, svoboda vizuálna, krása, brutálně vyzískaná na anestetismu otupělých lidí, v principu, který zde souzní s užíváním násilné estetiky na obranu proti necitlivosti v Mechanickém pomeranči), i když umírají, berou si krásu, i ze smrti jedinečných dokonalých blízkých (střela do zad a pád do kartonových krabic, které se rozletí -- průsvitné tříštění skla na průsvitné pláštěnce v průsvitném dešti, klapot a pád --), i z vlastní bolesti provrtaného masa, i ze soucitu, když zabíjejí (svého stvořitele, i krutě, i mučením, jsou dokonalí, mohou si vybírat metody, unesou plné vědomí takové svobody, smutku i nevyhnutnosti), i z pádu ze střechy mrakodrapu - to jsou replikanti. Jejich očima a vědomím se Vy díváte v tom filmu - víte, že vzpomínky se dají vytvořit, víte taky, že realita a identita je to, co dokážete prožít a propojit, všechno, co umíte načerpat, jste Vy, je jedno, odkud se to vzalo... znáte svou nesmírnou moc a rozumíte té nevratné ztrátě, která nastane, když Vás nebo kohokoli z Vašich krásných zabijí ti směšně smutní, drtivě prázdní a slepí lidé, kteří se bojí o malichernosti a ničemu velkému (životu, kráse, zániku) nerozumí. A neztrácíte čas jim něco vsugerovávat, hladce unikáte, dokud to jde, pokoušíte se přežít, a mezitím tvoříte krásu - sebe...

Někdy je copy-paste matkou moudrosti ;) Parkerův film The Wall se pokoušel o totéž mnohem sentimentálněji. Zachytit mašinerii. V tomto i předchozím Budovského prostořekém filmku, na nějž se tu navazuje (http://www.csfd.cz/film/249806-bathtime-in-clerkenwell/), je však "mašinerie, v níž společnost drtí sebe samu", nikoli cílem poněkud vyčpělého sdělení, ale jeho dávno přijatým základem - zbytnělá idea se tu hravě rozvíjí střihem, originálními výtvarnými nápady, významovou i vizuální hrou s mnohočetností, geometrií, rytmem, zpomalováním, zrychlováním, zaplavováním. Zkuste mi uvěřit, že každému detailu lze udělit v rámci toho čtyřminutového příběhu smysl, a že to má plynulý, logický vývoj, a pak se zblázníte z toho (zrychlí se Vám tep), že všechno, co jest tak očividné, nejde naráz pochytat a uvést do vztahů. Strhne Vás a to pohltí, a přestože písnička je veselá, je to titanikové veselí - vyvzlínává zpod něj prožívané zoufalství, že v čase nejste pány dění a jeho smyslu, že to (život jedince i společnosti) utíká, aniž byste mohli pochytat, co se to děje. Filmek si naštěstí lze pustit opakovaně, ale je to chabá útěcha, která jen upozorňuje, že s životem se to udělat nedá. (Oba filmíky jsou dostupné na YouTube.)

Parkerův film The Wall se pokoušel o totéž mnohem sentimentálněji. Zachytit mašinerii. V tomto i následujícím Budovského prostořekém filmku (http://www.csfd.cz/film/249807-last-time-in-clerkenwell/) je však "mašinerie, v níž společnost drtí sebe samu", nikoli cílem poněkud vyčpělého sdělení, ale jeho dávno přijatým základem - zbytnělá idea se tu hravě rozvíjí střihem, originálními výtvarnými nápady, významovou i vizuální hrou s mnohočetností, geometrií, rytmem, zpomalováním, zrychlováním, zaplavováním. Zkuste mi uvěřit, že každému detailu lze udělit v rámci toho tříminutového příběhu smysl, a že to má plynulý, logický vývoj, a pak se zblázníte z toho (zrychlí se Vám tep), že všechno, co jest tak očividné, nejde naráz pochytat a uvést do vztahů. Strhne Vás a to pohltí, a přestože písnička je veselá, je to titanikové veselí - vyvzlínává zpod něj prožívané zoufalství, že v čase nejste pány dění a jeho smyslu, že to (život jedince i společnosti) utíká, aniž byste mohli pochytat, co se to děje. Filmek si naštěstí lze pustit opakovaně, ale je to chabá útěcha, která jen upozorňuje, že s životem se to udělat nedá.

V podstatě se můj názor blíží "dopitakovu", jen jsem zřejmě ještě přísnější. Kamera snímku je strhující, všímavá, ostražitá, plynule proměnlivá, herci jsou krásní, s mnohovrstevnatými gesty, postoji, pohledy, mimikou, hudba je podmanivá a výmluvná, a celý film drží kompaktně pohromadě alespoň tím, že nálada v něm je v každé scéně napjatá, jitřivá, víceznačná, ovzduší je konstantně naplněno podezřívavostí a nejistotou, a to mezi všemi postavami bez výjimky: vyberte si kteroukoli dvojici ze čtyř hlavních postav, a rozvine se Vám mezi nimi celá škála nejasností, tušených možných sympatií i antipatií, ale jisti si nebudete ničím – jste svědky jejich střetávání, ale důvody, pozadí ani minulost neznáte. Stejného (a z podstaty věci mnohem silnějšího) efektu by se však dalo dosáhnout, i kdyby se děj vyvíjel logičtěji, plynuleji, bez tolika zásadně nesoudržných přeryvů a skokových proměn v psychice postav a vzájemném vývoji jejich vztahů. Ke konci to už skutečně unavuje a rozptyluje, jak se ony diskrepance sčítají, i ta zmíněná (a vskutku působivá) scéna svádění se zdá méně mocná pro svůj křiklavý a nečekaný nástup, a závěrečná dekadentní pasáž působí pak svým nezapojením jako už extrémně přitažená za vlasy. Po shlédnutí Vám nicméně zůstanou do paměti vypáleny silné obrazy jednotlivých scén, kolem žaludku se rozhostí stísněnost z jejich nepochybně neklidné atmosféry i brilantně nasnímané krásy – jenom Vám budou tanout na mysli izolované obrazy, jako byste prošli spíše čarovnou galerijní výstavou než viděli lineárně se odvíjející film. Silnou působivost tomuto snímku nelze upřít. Jsou to tedy čtyři z pěti za svébytnost, u níž je pozoruhodná i její dysfunkčnost.

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt.

PŘÍBĚHY NOVÉ ÉRY LIDSKÉ CIVILIZACE: O AVATAROVI se zbytečně pompézně říká, že je filmem nového tisíciletí. Spíš je to tak, že v něm ve vší x-rozměrné kráse vrcholí všechna vyprávění a leitmotivy tisíciletí prošlého. Je pomníkem, skrz naskrz připomíná všechno tisíckrát prožité a poznané, velkou lidskou komedii. ** Strhujícím mechanismem/ filmem naší nové éry je Nolanovo lucidní INCEPTION. Tady se už sází a pěstují nové agresivní myšlenky, interaguje se přiznaně s hlavou diváka -- ač ti, kteří výskají a tleskají nejsilněji, z toho důležitého nejméně pochopili; logická zcelenost Inception není na první pohled patrná, naopak, bystré diváky rozčilují neustálé zdánlivé rozpory, a protože bystří lidé jsou většinou líní, jen málo jich riskuje ztrátu času a zamyslí se, zda to na hlubší rovině nedrží pomocí jiného principu přece jen pohromadě -- a ono drží, a nejen to -- jiná logická cesta zahrnuje vzrušující nový krok (Nolan se jenom neobtěžoval upozornit, že jeho film není o snech, o mainstreamové zkušenosti, ale o výlučné výstavbě reality na lucidní úrovni, pomocí jiných pravidel), a výsledkem je po zhasnutí plátna fyzicky proměněný svět, do kterého pak vycházíte z kina ven, svět, v němž jste o nový princip mocnější. ** O tomhle vyprávěl DOKONALÝ TRIK (The Prestige), a v INCEPTION se to už děje otevřeně, film je už tou zbraní, tím vnuknutým zárodkem myšlenky. Film o nových možnostech mezilidských vztahů a nebezpečné komunikace, který ukazuje, vnukává nové vzrušující možnosti proměňování osobního světa, proměnami vnímání. Lucidní prožívání dává možnost vytěžit ze světa vlastním mozkem mnohem víc než dosud. Nově obhospodařovat čas, nově se afyzikálně vztahovat k prostoru a začít prožívat a svrchovaně ovlivňovat realitu příběhy, jaké se skutečně ještě neodehrály. Načít novou éru člověka a vzrušujícím způsobem předefinovat celý vesmír. ** A Nolan vytvořil první kryptogramatický film -- film, jehož povrchová logika není nic víc než zrnění holografického obrazu. Když víte, že musíte zaostřit jinak, změnit perspektivu, propojíte body novým způsobem a vyvstane Vám v hloubce obraz, který dává perfektní smysl a nese úplně nový význam -- je nebezpečný, protože jakmile ho uvidí dostatečný počet lidí, změní se paradigma a společnost, jak ji známe dnes, přestane existovat. ** Přečtěte si AXIOMAT, MĚSTO PERMUTACÍ a DIASPORU Grega Egana a zajděte na Nolanovo INCEPTION. A pak to pojďte roztočit na nejvyšší úrovni (na té nejspodnější?).

Bílá stuha je nutná, kdo jste ji ještě neviděli. Neplatí skoro nic, co se o tom filmu dočtete, jakože to všechno, jak zobrazuje kořeny vznikání zla atp. - přesněji: takový výklad je ten méně zajímavý. Na tomhle snímku je geniální a nová jeho promyšlená a důsledná osvobodivost od normativního vyprávění příběhu se závaznou pointou: mezi několika sledovanými postavami vesnické scény kamera jímavě a bystře ukazuje množství pozoruhodných jednotlivostí, situací, scén, hovorů - dost, aby bylo zřejmé, že se tam odehrávají velice konkrétní příběhy, málo, abyste se museli snažit určovat, co přesně se děje. Příklad za všechny: vdovec lékař a jeho dcera - až do konce si nebudete jistí, zda je to tak oddaný a svérázný otec, či zda ji proti její vůli zneužívá - a nebo zda dokonce nejde o určitý vzájemně akceptovaný netradiční partnerský vztah. A tak je to mezi všemi postavami. Kamera ukazuje, že mezi nimi jsou nepochybně silné vazby, že se kolem nich děje něco živého. Přímo cítíte tu živost, to dění, tu tresť - aniž byste se museli unavovat tím, že se jako obvykle dozvíte, jaký konkrétní příběh se tu odehrává a jak skončí. Není to film o tom, co se stalo, ale že se něco živého děje, je to film, u kterého ochutnáváte tresť stávání se, bytí. Až v druhém plánu je zajímavé, že to, co se děje, má i temnou linku výkladu. Některé příběhy mohou být i zlé, kruté, zvrácené. Zlověstný je pak i ten nedostatek informací, nejistý tvar postav, nevědomí, jež se dá i zneužít. Ale teprve na tom je možné plně ochutnávat, co to znamená být se vší odpovědností ke svému tvaru opravdu živý.

Tak z novu (re-konstruujeme): Je tu láska, čistě jako důvod začít se hýbat, chtít se setkávat. Jsou tu dva cizinci, a ti už při prvním setkání vědí, že řečí si lze vzájemně měnit možnosti svého světa - a že to bolí, i když je to "jenom" rekonstrukce reality: řečí změníte pohled, jeho, její, a pohled diváka, změníte film, a pak už to není film, je to Rekonstrukce. Sledujete sice film, ale sami rekonstruujete příběh. Film Vám klade před oči řadu setkání těch dvou. Ale nelze vědět, které z té řady setkání je jejich první, druhé, poslední - protože hlavní hrdinové jsou "hráči" a od první chvíle to o sobě vědí, smějí se na sebe a nic z toho, co řeknou, nemusí být pravda - může to být to hra, hra na první setkání, hra na loučení... Je na Vás, jaký z toho poskládáte příběh, tohle je Schroedingerův film, v krabici jsou všechny možnosti, a Vy svýma očima vytahujete některou ven. Víc za sebe vkládám do téhle hry zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=117792

Mladý Bruce Willis v prvních dílech seriálu Moonlighting – takhle si představuju Calvina, když se dostane těsně za pubertu a místo Hobbse mu osud nadělí fantastickou Cybill Shepherdovou, ještě chladnější, než je Calvinova máma, když vaří opičí mozky se špenátem. Minimálně v první sérii (a v první půlce druhé) skvělé syžetové i žánrové žertíky, rozmanité a rozverné přesahy za filmovou realitu k divákům, a v každém dílu nový geniální nápad, jak vtipně posunout a proměnit celek - v rovině příběhové i metafilmové. Radost sledovat. Jakmile se však v druhé půli 2. série z parťáků stanou milenci, napětí prudce klesá, záběr, přesahy a propracované zápletky seriálu z netradiční detektivní kanceláře se rázem zužují na monotónní milostnou problematiku lepší telenovely a úroveň celku strmě klesá - chci věřit, že jen přechodně, ale neměla jsem už po několika plonkových dílech sílu dívat se dál.