JitkaCardova

Klíčové, odemykací slovo tohoto filmu je: podvolování. *** Je-li si člověk jist svým cílem, jako si je mladší z obou bratrů jist, že chce mezi nejlepšími zvítězit, ale není-li si už z mnoha snáze i hůře vystopovatelných důvodů (nedořešená traumata, ať už vlastní, nebo druhých lidí, na něž se má spolehnout) vnitřně jistý, kudy k tomu vede ta nejsprávnější cesta, leckdy se začne podvolovat a dopustí zneužití vlastního potenciálu, jaké by mezi zdravými jedinci nikdy nebylo možné - není to důsledek pokrytectví ani slabosti, špatného úmyslu, ale pouhé ztížené čitelnosti signálů, nedokonalého sebepoznání a z toho plynoucí špatně investované důvěry, nebo naopak nedůvěry. *** V těchto okolnostech se rozvíjejí motivace a rozhodují následné kroky všech tří hlavních postav - mladšího z bratrů, nadějného zápasníka Marka, staršího, zkušenějšího a moudřejšího bratra, mentora a šťastného otce vlastní rodiny Davea, i neproniknutelného, zamindrákovaného jedináčka, posledního potomka bohatého rodu, mecenáše Du Ponta. *** A tragédie se po malých krůčcích přibližuje, aniž by se dala předjímat, a aniž by se dala odvrátit, protože každý z nich v rámci svých možností, ve vleku svých tužeb, jakkoli nezdravých, a s omezeným rozuměním sobě, sobě navzájem i pravé podstatě obecných hodnot, rozhoduje a jedná upřímně. *** V rámci této hlavní strukturace neodvratného a nečekaného spění k osudovému finále je fascinující s mrazením v zádech sledovat, jak bezradně a oddaně se Mark krok za krokem pokaždé něčemu podvoluje - jak je pořád nesvůj a musí vyčkávat, kam to či ono povede, a drahocenný čas přípravy (i života) přitom utíká a žádný krok nepůjde vzít beztrestně zpět. Záměr je upřímný, cesta zahalená, a chybné kroky se nesčítají, ale násobí. *** Cítíme například, jak se Mark ošívá, když s ním Du Pont nečitelně a pokaždé jinak jedná, ale podvoluje se, čeká, že časem porozumí. Když ho Du Pont prohlásí za svého přítele, přistoupí na to s tichým doufáním, že takhle snad může začít přátelství, že to jednou bude moci stvrdit a pochopit. Když čte před cizími lidmi projev, v němž má Du Ponta přirovnat k nově nalezenému otci, v danou chvíli to tak necítí - ale zároveň chce důvěřovat, že by to tak jednou opravdu mohlo být, že Du Pont správně předjímá, co je na obzoru, a Mark to jen nesmí předem pokazit, a tak čeká a zatím poslouchá a šoupe nohama. Mladší bratříček. Nelze mu to vyčítat, za nedostatek zdravé intuice nemůže, ještě je nezkušený a měl těžkou rodinnou minulost. A tak v každé další situaci sledujeme, jak se Mark něčemu podvoluje, hlouběji a víc, jak se s důvěrou přemáhá, ač mu přitom je úzko, a aniž by uměl rozhodnout, kdy a proč by měla nastat chvíle říct rozhodné, sebejisté "ne". A když potom už neví, kudy kam, a říká "ne", tak je říká stejně nejistě, se stejnou slepou důvěrou, že tím něco pokaženého napraví, jako prve se vším souhlasil - nejprve paličatě přestřihává spojení s milujícím, chápavým bratrem, potom se stejně vzdorně vyhýbá i Du Pontovi, ale ne ze správných důvodů a k užitku, čímž jen přilévá oleje do ohně Du Pontovy palčivé a nemocné touhy něco znamenat, dokázat matce, že je pro společnost nenahraditelnou osobností, a jeho latentní zkázonosnosti. *** Přitom Du Pont, který tu představuje zdegenerovaný poslední výhonek starého rodu, je sám o sobě precizně prokreslenou, nezanalyzovatelnou chemickou sloučeninou charakterových slabostí, dědičných vad a poruch způsobených výchovou, na níž se podílí i naprostá nečitelnost jeho neustále a snad i nezáměrně pokerové tváře, rozpitého, snivého, nepřítomného pohledu očí, jimž v cestě k zasotření neyhnutelně překáží obrovský orlí nos (sic! jednak symbol Du Pontovy fascinace orly, jednak nepřehlédnutelná, varovná známka degenerace), že by i parciální rozbor vydal na knížku, je tu naprosto nečitelným hráčem, prvkem, o nějž se oba bratři nakonec rozbijí, ačkoli každý pomůže výslednou zkázu přivodit úplně jinou slabostí. *** Dave se zdá nejzdravější, nejsilnější a nejsamostatnější postavou, málem skutečně sebejistou, neovlivnitelnou, zdravou - jenže nakonec právě jeho podvolení se, navzdory zdravé intuici, kterou si do té doby udržoval a poslouchal, přispěje k celé tragédii nejvíce. Neboť jeho k osudovému rozhodnutí, že se přeci jen přestěhuje s rodinou za bratrem na odlehlé a nepřístupné sídlo a přistoupí na Du Pontovy podmínky, nevede zralá, rozumná a intuicí potvrzená úvaha, ale první a poslední zakolísání, znejistění, jestli se přeci jen prve nerozhodoval příliš příkře, pod vlivem špatných vzpomínek na vlastní dětství, kdy se oni sami s bratrem museli často stěhovat a nenáviděli to. To je Daveova jediná chyba, že si na chvíli přestane věřit, že se zpochybní, a právě ta zahustí atmosféru a tragédii dovrší. *** Film je natočený zrale a jedinečně přesně na tělo svému záměru. Kamera vtahuje, wrestling se jeví jako svrchované umění, je možné jím vyjádřit lásku k sobě, k druhému, k umění soustředění a pohybu. Nezadá si s žádným jiným vrcholným uměním ducha a vůle. *** Herci tu nejsou, a to je snad největší zázrak. Jsou tu tři živoucí postavy a chemie v jejich nitru, konstelace jejich osudů, jejich ústrojné jednání. Nikdo jiný se mezi ně neplete, nikdo jiný jimi neprosvítá, herci nejsou, není herectví. *** Poslední, co se sluší zdůraznit, je, jak rychle se film poté, co předvede onu smutnou magii podléhání, kterou si vybral zobrazit, využívaje k tomu inspiraci ze skutečnosti, vypořádá se závěrem oné "skutečné události", který už ho nezajímá - jak lakonicky, rychle (nedbale, a přitom stále efektně) v několika krátkých záběrech odvypráví, k jaké že konkrétní tragédii to tedy nakonec vedlo, a pak prostě skončí, protože víc k tomu není co říct. Jen nechat rezonovat, doznívat to šimrání v břiše.

Při sledování tohoto díla jsem zkonkrétněle, prožitkově, niterně nahlédla, že Vlny Virginie Woolfové by přeci jen bylo možno zfilmovat, ale po tomhle filmu se to zároveň už jeví málem zbytečné. *** Je to tam všechno, po protikladech vnímání v novém dialogu opět spojité, znovu a hlouběji harmonické, finálně smířlivé, poctivě pokorné přistupování k jevům: ona prapůvodní, klidná, niterně rytmizovaná nádhera proudu bytí v plynoucím čase se tu vyjevuje skrze dvě základní možnosti postupného kvantování, v diskrétních dávkách se vrstvícího lidského rozumění: v laskavém dialogu kolonizačního, dobyvatelského, katalogizujícího rácia s intuitivně napojenou v čase zrající a prohlubující se moudrostí. A je tam ještě něco víc, než může ve Vlnách poskytnout Woolfová, neboť ta svým rozuměním jevení se fenoménů v čase pořád ještě zůstává v Anglii. *** Racionalizátor, zacílený dobyvatel, v půli své horečnaté práce zemřel, a po smrti, a možná už krátce před ní, ho opustila zaslepenost, a nyní, oproštěný od krátkozrakých tlaků, uvolněn vstupuje do smutkem provázeného, ale láskyplného dialogu s intuitivní zkušeností, moudrostí, skrze niž se mu dává, co všechno míjel, neviděl, nač nebyl naladěn, když se hnal za svou katalogizační vidinou, za svou touhou po finálním uchopení plynule a komplexně, svébytně proměnlivého fenoménu Afriky. A přesto, svým vlastním způsobem, se nemýlil, i svým fanatismem a přehlížením dourčoval magický mnohoplošný tvar a neodolatelnou fascinativnost, promlouvavost afrických jevů, i svou touhou po vnesení řádu, po jednoznačných usouvztažněních, i svým nezbytným selháním zviditelňoval a posiloval samu neodolatelnou krásu jevení Afriky. *** Film sám se přitom v sobě neztrácí, není bezbřeze poetický či naivní a je dalek všech možných klišé - má výsostně logický, konzistentní a přísný tvar, v němž se dialogicky dourčují a v novém tvaru splývají oba proudy chápání věcí, ten povrchově, i ten hloubkově strukturující, a celý dialogický proud je zároveň jak podemílaný, tak dourčovaný magickým rytmem, který mimoslovně jitří i konejší, vyvěrající z téže ozdravné a tajemné moudrosti harmonií jako indické mantry, a vyprávějící o vnitřní pravosti a síle toho, čeho se dotýkáme, na ještě jiné, těsně podprahové rovině. *** Je to a není dokument, člověk Borremans tu slouží jako model, jako mýtická postava určená k lidskému selhání v touze po uchopení celku, a na jeho osudu teprve vyrůstá mnohem spletitější, nejednoznačnější a nekonečně proměnlivý obraz Afriky, jejích pudů, vášní, rytmů, vznešenosti i nízkosti, její všednosti i mystérií, její klidné a shovívavé mateřskosti i nebezpečného a mstivého neznáma. A teprve ze smíření se s vědomím té prapodstatné neuchopitelnosti plyne absence spěchu i strachu a vyvěrá hluboký klid. *** Na poli dokumentaristiky se jedná o zcela původní organický tvar, bytostně podložený experiment, vedle kterého všechny ostatní dokumenty vypadají jen jako sběrné přípravny materiálů, jako školní úkoly, jako selhání. *** Zůstávám uhranutá.

Není to komedie, byť se s mrazením v týle a třetím okem pomrkávajícím do jiné dimenze budete i hojně usmívat. Není to mysteriózní a není to drama, jako by si film důrazem na civilnost, všednost a zapadlost prostředí té mírně magické zápletky z podobných žánrů dělal legraci, přitom nijak nezlehčuje důležitost toho, čím si hlavní hrdina prochází. Na několika rovinách (ironizací art-eko, art-natur, spirit-art a podobných vzdělávacích filmových balíčků, reálně magickou kamerou, zachycováním člověka v jeho malosti a zároveň i v přirozeném a všudypřítomném přesahu, kdykoli se někdo začne soustředit a vnímat fluidum svého okolí, jeho prodyšnost, plnou tajemných bran, ad.) to silně rezonuje s posledními mistrovskými filmy Kelly Reichardt, ale je to naprosto samostatné, originální a vzácně sepjaté dílo, u něhož navíc nesehrála žádnou roli výše rozpočtu. *** Výborně navozená atmosféra, obrazem, vývojem situací, který promyšleně balancuje mezi lehkým a tíživým, i celou nesmírně originálně propracovanou zvukovou stránkou (a nemám na mysli jen specielní, uměle vytvořené ozvučení větrné elektrárny a dalších ventilátorů, ale i původní zkomponovanou a orchestrem nahranou filmovou hudbu, a celkovou vrstevnatou kompozici soundtracku, která je ústrojnou součástí děje, zvuky jsou tu oživlé a nesou sdělení), není samoúčelná, film má vtahující dějovou linku, po níž vás povláčí zasmyčkovanou bludištní realitou stavů lucidního snění a halucinující unavené či zabloudilé, avšak hledající mysli, v takových zákrutách realistického, všedního rámce příběhu a u tak zdánlivě obyčejné postavy, kde bychom se toho nadáli nejméně. Závěr je pak příjemně ironickým vyústěním příběhu o duševní cestě k uvolnění: nikoli inženýrova dcera, která se vláčí po indických klášterech a učebnicově nasává energii z kamenů, ale on sám v medvědí ušance nakonec nachází (nebo prostě přijímá) svobodu - ať už k tomu došel v hloubi lesů, či v hloubi sebe sama, ať už bdící, nebo snící. Tak či tak tu cestu vykonal sám, vlastním pohnutím mysli, tak či onak sám sebe vnitřně osvobodil. A kdo ví, možná to začalo tím dceřiným onyxem v dlaních. A nebo mediální zprávou o Medvědím muži - zajímavá představa, podpořená zasmyčkovaností postavy v časoprostorových bludištích příběhu, je, že tím Medvědím mužem byl nakonec Schmitke sám. Že to celé začalo voláním divočiny vlastního podvědomí. V tomhle jednoduchém čtení příběhu jako cesty člověka k duševnímu uvolnění, kdy se mysl podvědomě obklopuje symboly, signály a vidinami, které se zhmotňují v nápovědách, aby kruhem pochopila, co v sobě dávno ví (aby se Schmitke hledající potkal se Schmitkem uvolněným), lze vidět svěží, originální paralelu s hlavní linií všech Lynchových děl. *** Bonus: Doporučuji počkat si po konci titulků na vtipnou tečku za příběhem - zprávu v hlasové schránce jednoho z mobilů. Není to nezbytně důležité, ale leckomu to jasněji dourčí mezeru ponechanou v hlavním vyprávění, zdánlivé nedořečení.

Trapná nádeničina, kterou si Terry Gilliam ryze prakticky a s téměř stoprocentní úsporou logiky a invence vydělal čas i peníze na ve stejné době chystaný skvost Tideland, kterému dal veškerý talent, um, pronikavost i odvahu - a vyplatilo se to miliónově (ne, ne, nechápejte mě špatně, Tideland peníze nevydělal, ale bez něj by umění filmu a příběhů bylo o dimenzi míň bohaté). Tohle ovšem není film, ale správně umístěná rohožka s kasičkou.

Minuciózní orchestrace komedie, žánru, který pro mne v rukou bratří Coenů přestává být handicapem, anebo spíše je to tak, že si Coenové žánr komedie často volí právě jako startovní handicap, aby hned zkraje neutekli příliš rychle a příliš daleko někam, kde už by se nedali sledovat. *** Stejně jako u každého z jejich dobrých filmů, ať už je kdo dělí na vážné nebo žertovné, to skutečně vtahující totiž není sled gagů, vtipných větiček nebo nárazových absurdit, ale neúprosná logika mechanismů a prvků tak či onak odvislých od světa, jak ho známe, a s nadhledem jej komentujících. Logika, s níž opět rozehráli novou chirurgicky přesnou kulečníkovou hru s víceúrovňovým křížením, a po sérii bravurních šťouchů, jež odkrývají jejich téměř konejšivou důkladnou obeznámenost se všemi aspekty partie a jistou ruku na tágu, nám umožňují zorientovaně sledovat ty troufalé doteky, ťuky, rozstřely a teče až do elegantně završeného a nevyhnutného tragikomického finále. Je jedno, kolik v tom samospádu nakonec vyteče krve, ta výpověď o světě a důsledcích života v něm pro různými vektory definované a limitované valící se osudy figurek je tak smysluplná a vlídně ironická, že závěrečný karambol je stejně uklidňující jako pohled na prvotní čistý obdélník zeleného sukna. *** Osoba nejpovolanější (nejlépe informovaná a s největším odstupem) pronese ve filmu stručný komentář k dění mezi sledovanými postavami, o němž se dozvídá zprostředkovaně z raportu svého špiona - ten komentář obsahuje výstižné hodnotící slovo, které jsem myslím slyšela poprvé. To slovo (skutečně užívané v hantýrce armádních velitelů i informačních služeb) je zároveň slušivým komentářem k celému filmu, a tímto ho vděčně zařazuji do svého slovníku aktivní angličtiny: "What a clusterfuck!" *** Výborný komentář k filmu sepsal Matty, takže jsem to už po něm nechtěla celé opakovat jinými slovy, a jen tu tak spokojeně lechtám hladinku.

Komentář mého známého, který filmu nelze odpárat. Neudělám nic jiného, než že ho doslova uctivě okopíruju, protože je to text, který si zaslouží existovat na světě minimálně dvakrát (Pierre Menard by věděl, jak to myslím): "Spring Breakers páchá krásnou filmovou loupež. Co bylo do té doby zprostředkováváno pouze videoklipovými záběry k tanečně popovým songům (a jenom a právě ony videoklipy vymyslely celý beach party styl i obsah), se tady stalo chytře vybraným dějištěm uhrančivého příběhu. Tohle byste nikdy nečekali. Dokonce i když odhodíte počáteční nedůvěru, nejspíš neodhadnete příští momenty filmu dost odvážně. A nepřekvapilo by mě, kdyby většina diváků vlastně úplně přehlédla, co se jim to skutečně odehrálo před očima. *» O prázdninách čas běží jinak. Tedy pokud nepodlehnete mánii masového odreagovávání se a v tentýž moment neprovádíte na tomtéž místě navlas tutéž činnost jako stovky ostatních, čímž fakticky ničíte volné možnosti prázdninového režimu a vlastně jen pokračujete v ubíjejícím, pro všechny stejně odpočítávaném čase školy. Tudíž by se mohlo zdát, že to poslední místo, kde byste hledali probuzená vědomí pro magickou krásu jedinečného okamžiku, je floridská pláž obsazená rozjásanou, zpovykanou bohatou omladinou v době jarních prázdnin. A ejhle... *» Stačí sledovat děj, čas a sebe v čase, a pak se prázdniny mohou stát školou vlastní intuice, vlastního očekávání a vnímání času, ať jste, kde jste. Ovšem pozor. Ve Spring Breakers se do toho pustí čtyři exempláře svého druhu, které mají do hloubajících existencialistek opravdu daleko: šestnáctileté středoškolačky. Přestane jim stačit pouze kopulačně vrtět boky na večírcích, šňupat koks, relaxovat v hotelovém bazénku. A rozhodně se nespokojí s "pomádovým" prázdninovým románkem, nezůstanou v bezpečných vodách rádoby hříšných tanců, při nichž ve skutečnosti nic nehrozí. Ale budou rozmetávat každou minutou veškerá svá i divákova očekávání a rozjedou hypnotickou hru na život a na smrt. *» „Nechci se vrátit. Tady mám konečně pocit, že jsem sama sebou. Chci kliknout a zastavit čas.“ Tohle přání je klíčem – k příběhu i zasmyčkované struktuře filmu. Může ho paradoxně splnit jediná věc: odvaha pokračovat, nezastavovat. (Dívka, která přání vznese, to příznačně vzdá první – ale zanechává touhu.) Čas prázdnin, čas Spring Breakers se může zpomalovat, natahovat, je to jeden ze zázračných aspektů jeho „toku“, může nechat vracet ve smyčkách ty momenty, které jsou tak mimořádné a fantaskní, že „utkví“, „nezmizí“, jsou jako zvukové vlny, rozvibrované všudypřítomnými strunami. Tento efekt se může udržet a znovu opakovat jen tehdy, pokud odhodlané postavy mají odvahu jít ještě dál, do ještě fantasknějších a napínavějších důsledků. Pokud protáhnou magický čas prázdnin až tam, kde ostatní už se poslušně vracejí do zaběhlých smyček školního a rodinného bezčasí. Zbylé hrdinky pokračují v největším paradoxu lidského života: zastavují čas jeho udržováním v pohybu. Nutí ho, aby znovupřehrával a zastavoval mimořádné momenty, tím, že ho akcelerují, že dál logicky rozvíjejí příběh. Potom jim čas jako nekonečné echo přivolává neustále všechno: je, jejich současnost i minulost, to, co právě dělají, i to, co už udělaly (přepadení kavárny), aby se dostaly sem. To už jednou provždy definuje je a jejich příští možnosti: právě jich, surfujících na zcela konkrétně rozvibrovaných vlnách času jejich konkrétní existence. Jakmile s tím přestanou, budou prostě jen „trávit prázdniny“. *» Pokud vám tohle všechno zní i při nejlepší vůli školmetsky, pusťte si rovnou Spring Breakers. Je to čirá dechberoucí napínavá magie."

Příliš chytlavě, klišovitě rozehraný příběh v příliš hladkém a bezbolestném provedení. Myslela bych, že Coenovic kluci jsou už dost staří i ještě dost rozjívení, aby si tradiční westernové zadání vtipně a chytře ztížili. Napadalo mě, jestli by dokázali zařídit, aby jim stejný příběh tak spolehlivě šlapal, kdyby řekněme hlavní hrdinka byla třeba tlustá a ošklivá a nebo mnohem lépe: dětská, dětská se vším všudy, co to obnáší a čím se může situace komplikovat. Realisticky dětská. Myslím, že by to při své bravuře a talentu zvládli a film by žánru cizorodým a přitom ve vyrávění ústrojným prvkem získal nějaké skutečné dramatické napětí, důvod vteřinu za vteřinou napjatě sledovat každé zachvění v ději, takhle je to jen odtažitá a neosobní, byť řemeslně precizní žánrovka, stylistické cvičení.

Roztomilé, ale ještě příliš doslovné, následná dílka jsou více pohlcující v tom, jak i sám proces transformace hmoty je neodhadnutelný. Delší a výstižnější komentář k celé kulinářské sestavě jsem myslím přiložila k Čerstvým guacamole. *~~

Ono to mimochodem fantasticky zachycuje pocit, jaký jsem měla z jídla odmalinka já, a ano, pocit, jaký má každý člověk na tripu, ve změněném stavu vědomí, že je totiž všechno nejedlé, potraviny jsou ze dřeva, plastu a gumy, kov a piliny, tělu cizorodé, uzavřenými pohárky na sliznicích nevychutnatelné, jako když po sklu klouže sklo, a že se s všelijakými věcmi nakládá nepochopitelně nepatřičně, až vznikají záhadné, složité, byť vizuálně lákavé útvary nového druhu, jejichž tvorba i následná dekompozice nás stojí spoustu sil, jež se přitom dají transformovat a excitovat do vyšších stavů, rovnou, krásněji, smysluplněji a beze ztrát. S vědomím, že celý ten zbytečný proces je zároveň svým způsobem nesmírně fascinující, podmanivý a hravý, i když nás vlastně zdržuje. V těchhle originálních autorských filmcích přesně tohle je.

Poutavá, magizující hříčka na téma citu, vědomí, vědomí citu, nezkušeného androidství a jím zkušeně zahanbeného lidství, probírajícího se z otupění dotekem nově zrozené, rozhlížející se a už už pod tíhou světa hned i umdlévající krásy. Fantaskně a fantasticky rozehraná arabeska, a včas utnutá, aby v ní ještě všechno vztahové zůstalo před počátkem, nerozvinuté, nezprofanové, nezkažené... křehce nadějné, jako v tajemně zjeveném cizím zámotku, jako v poupěti záhadné květiny. Ještě tam není, kdo koho bude zachraňovat a učit o kráse a jestli potom budou žít šťastně až do smrti, ještě je pouze nerozhodnutý okamžik a v něm všechna naděje, že se možná poprvé stane něco úplně nového.