JitkaCardova

Chatrnější fimové vyprávění aby pohledal. Je laciné vydávat neschopnost odvyprávět logicky konzistentní příběh za mysteriozitu a ne, pokud není atmosféra podložená neúprosným odvíjením děje a vyprávěcí sevřeností, pak hezké obličeje zbarvené nočními neony či kontrastně zasazené do strohých všedních kulis špíny a dřiny a zručná rámovací kamera na to samy nestačí. Ani interpretace "poučeně" odkazující na asijskou obrodu zakladatelů drsné a ponuré americké detektivní školy to nezachrání, pokud základní linka vůbec nešlape, je výsledek o to usvědčenější ego-nástěnkou. Další vizuálně dobře vyvedená, ale nefungující záležitost, která se hroutí, sleduje-li pozorovatel postavy nejen ve světle lamp, ale také ve světle logiky věci a intuitivního zkoumání. *** Nebudu se ptát, proč bruslení, proč vrah nechával obětem brusle na nohou a kde je na tom kluzišti asi mohl zabít, v čase, než by si brusle sundali (chápu, kdyby neměli brusle, tak jak by se přišlo na kluziště, že - jenže tahle obrácená, z prstu vycucaná konstrukce důvodů je nejhorší, dětinsky naivní prohřešek proti ústrojnému, přirozenému vyplývání dějů), nebudu se ptát, proč Zhang jako svědek nenechá zastavit vlak a kousky mrtvoly svého kolegy posbírat, nebudu se ptát, proč potřebovali zápletku okořenit tím, že budou hlavní hrdinku nutit, aby jim manžela vydala, když ho mají v hledáčku sami a vůbec ji k zátahu nepotřebují, nebudu se ptát, proč on musí nejprve jít kupovat cigarety, aby se za ním nakonec tak nepřipraveně z jednoho směru ulice vrhlo odnikud deset příslušníků a málem ho ještě nechali utéct volným koncem ulice, nebudu se ptát, proč si ona pět let schovávala usvědčující kabát i s vizitkou, aniž by se ho prostě zbavila, proč vůbec dřela celou dobu v prádelně, když ji muž finančně podporoval ze své loupežné činnosti, nebudu se ptát, proč on z toho nakonec vychází jako zamilovaný dobrák, jenž se kvůli ní dostal na zcestí, když vyprávění začíná jeho nepovedenou vražednou loupeží, po níž se trikem zbavil mrtvoly a začal žít "duchovou existencí", nebudu se ptát, jak je to s tím... ne, nebudu se ptát, protože logických lapsů a nedořešeností je tam tolik, že z nich emanuje neschopnost přirozeně vyprávět a důsledně sledovat odvíjenou nit, a naopak z nich prosvítá upachtěná snaha pokaždé ad hoc vymyslet libovolný důvod či podsunout umělou nápovědu (brusle na nohou obětí, vizitka v kabátě, vzkaz s SPZ v autě kolegy atd.), která děj mechanickým poskočením posune k následné scéně. Autor, s citem pro kompozici a atmosféru, který ty líbivé záběry umělecky ukřižuje na chatrně smontovaném lešení příběhu. Další, který se nesoudně mýlí ohedně toho, jak minuciózně dosebe musí zapadat střípky kriminálního dramatu a že tenhle žánr nelze beztrestně zneužít. (Je to právě naopak, kde jinde se musí klást takový důraz na bezchybnou, nemilosrdnou logiku, s níž se věci nakonec stanou a dostihnou iniciátory i aktéry? Nechala bych režiséra tři roky číst jenom existenciální detektivky Friedricha Dürrenmatta, dokud by případy komisaře Bärlacha neuměl se slzami v očích odvyprávět krok za krokem i vytažený o půlnoci z postele). Zkrátka ne, nestačí to, to všecko hezké špinavé padá dolů s vypachtěným, zflikovaným příběhem, kácí se to jako židle s podřezanýma nohama. *** Leda snad kdyby tomu někdo vymyslel nový žánr, v jehož rámci bychom pak mohli hodnotit specifické kouzlo toho snímku, například: kterak naivistické i pošetilé vyprávěcí postupy čínské kinetamografie rozrušují základy existenciálního detektivního dramatu, komizují noirovou poetiku a zesměšňují hard-boiled school tvrďáky - ale myslím, že bych se tomu nechtěla soustavněji věnovat a porovnávat, kdo v této kategorii dosáhne většího mistrovství.

V Pelíškách už bohužel není nic z té nadějné, rozechvělé a nesmělé kuráže k neobvyklému a čistému, byť dojemně neotesanému tvaru Šakalích let. *** Sice hlavně zpočátku se tu drsně esenciálně zachycuje ta destruktivní neláska, nenávistná zhrublost, zaslepená, sobecká omezenost a zuřivá nemohoucnost různých typů mužských trosek té bezdějinné éry, ale jistá vtíravost, otřelost, podbízivost některých levných vtipů, poplatné humorné postupy a osvědčené inscenační rámce téhle linii značně srážejí hřebínek, přičemž absurdně melodramatický zvrat a konec jí doslova lámou vaz, takže co se až bolestně, byť komediálně, týkalo něčeho zabijácky životného, vyšumí do prázdna a zbude jen harmonicky uzavřený příběh s patetickou douškou a zalkáním. Zůstane jen eunuchovsky mile, literárně vypointovaná, zinscenovaná povídka. Škoda, ale míním, že Hřebejk nic lepšího a životnějšího než Šakalí léta nestvořil, od té doby se šusem zaprodává a valem ztrácí rozum i cit. Mezi Šakalími léty a Pelíšky je sedmimílový krok do tvůrčí normalizace, a Hřebejk od té doby kráčí po šipkách a sám sebou zatlouká do rakve svůj mladý talent, tak předčasně skonalý.

Po letech nečekaně zjišťuju, jak dojemně neohrabaně, ale zároveň neodvozeně, dychtivě a nepoplatně, nešablonovitě, promyšleně a nesměle natočený snímek plný odvážných a milých nápadů a nakažlivé nálady to je, a dostává mě křehounkou krásou, která z něj emanuje i skrze to všechno úsměvné, co plyne ze způsobu, jak to asi na koleně a za pár dní a korun asi museli natočit. Jsem překvapená a usmátá.

Vejděte, a vdívejte se, vede vás rámování snímku, veni, vidi.... vejdete, vdíváte se - a zažijete sevřenou, s nadhledem rytmizovanou, hutnou a strhující několikanásobnou katarzi: na postavě divadelního režiséra, kterého co pět vteřin majzne pomyslnou holí logického i existenciálního obratu v hovoru i v dění jeno sexy sensei, který na sebe vzal podobu náhle se zjevivší herečky na konkurzu, a pádně ho krok za krokem vyléčí z egoistických bolístek a naivních představ o jeho režírování i o jeho životě. *** Nebude vám stačit vidět to jednou, abyste si užili ten překvapivý spád a zároveň stihli vychutnat i tu moudrost, fascinativnost, ladnost, šarm a krásu, vnadnou proradnost i bezelstnou oddanost, jak divadla, tak filmu, jak herectví, tak režírování, v tom mistrně do dechberoucích obrátek vyšroubovaného dialogu dvou. Kéž by to ještě pokračovalo.

Nacházím hluboké uspokojení při pohledu na tekoucí vody, a tenhle film je právě tak přirozený, mnohotvárně, překvapivě meandrující, obestírající, naplňující, prorážející, zavlažující, v hlubinách skrývající a na površích průzračně prosvítající, perlivý a vtipně, sebejistě i milostně jiskřící... je plnokrevný, uzrálý, a v každičkém jednotlivém momentu niterně, esenciálně elegantní. Chci jen říct, že nemá smysl, abych vyzdvihovala všechny ty povšimnuté jednotlivosti, muselo by se jich vypočítat z každého záběru i plánu tolik, že by se znovu spojily v jednolitý, hluboce uspokojující tok, celistvý, svébytný vesmír výstavby, výpovědi a zjevení tohoto filmu o jevení, výstavbě a výpovědi. Amen. *** Matty měl s tím srovnáním pravdu. Tenhle snímek by se měl doporučit všem, kdo viděli Birdmana, ať už by se jim po té bolestivé šarádě podával jako zklidňující hojivý balzám, nebo jako látka zásadně rozšiřující vědomí, podle toho. *** Opravdu, přála jsem si dívat se ještě další hodinu, nebo i dál, jako do tekoucích vod. *~

Přechválené dílo režiséra, který opět žehrá na svou výslunní pozici. Čítankově pseudofilosofující a pseudopsychologizující středoškolská esej s rozklíženou osnovou. Byť je natočená nadprůměrnou, vtahující, dynamickou kamerou, podpořenou bdělým a vnímavým střihem (přičemž oboje chytře rozpracovává esenci divadla a divadelnosti), scénář zůstal jen rozešitý a postavy rozhašené, mělce vykreslené a pohříchu neživé a nevěrohodné. *** Nejde p(r)ominout, že slibný rozjezd, kdy na mdlou scénu vtrhne jako vítr Edward Norton a začne nemilosrdně, věcně a sakrasticky bořit trapné kulisy (jak divadelní hry, tak zpočátku i filmu samotného), aby je nahradil něčím životnějším, pravějším, nebezpečnějším, co snímku na chvíli propůjčí záblesk páteřní naděje, vezme brzy za své, protože i jeho postava se záhy rozpoltí, rozbředne a utone v protismyslných slovních výměnách - zplihne a s ním od druhé třetiny i celý film. A co je horší, ani nedostane šanci se během dalšího rozvíjení děje smysluplně rehabilitovat, nechat se divákem pochopit, protože po druhé třetině z filmu i z načrtnutých rozehraných vztahů neomluvitelně mizí: naposled ho vidíme se Sam v zákulisí, což si žádá minimálně doslovení, dohru, pointu (stejně jako jeho podivný ambivalentní vztah s Lesley a nakonec i spor o tvůrčí vládu nad hrou i realitou mezi ním a Rigganem samotným), ale ono to pak už nikdy v dalším průběhu děje nehraje žádnou roli, scénář to všechno lhostejně opustí. *** Stejně kašírované jako v jádru rozporné jsou i další postavy, Riggana stále milující, oddaná a chápavá ex-manželka; pubertální, tvrdohlavá, z léčebny propuštěná, ale přitom vnímavá, milující, chápavá a obětavě pracující Rigganova dcera; smířlivá a scénu chápavě vyklízející Rigganova milenka; a priori nesmiřitelná a nakonec chápavostí překypující drsná Rigganova kritička s předem hotovým názorem, která se navzdory předchozím postojům a výrokům (jaké by ji v reálu ani náhodou neudržely na čelním místě arbiterky vkusu NY divadelní scény, kdyby opravdu psala tak, jak se ve filmu cituje) slituje a kdovíproč na premiéru přijde, a tam pak chápavě nahlédne, že se mýlila, a místo té slibované nejhorší kritiky na světě napíše tu nejlepší atd. *** Trochu moc špatně podloženého sladkobolu a nepochopitelné chápavosti všech rozháraných postav na jeden příběh. Dobrá kamera a občasné vtipné jednotlivosti (např. hravá linie meditací, levitací a ne-zvládání vnitřního vzteku je ok, méně už logická rozpornost toho nabádajícího a často až hloupě poštívajícího vnitřního hlasu, který má stárnoucímu zakomplexovanému Rigganovi dopomoci k duševnímu klidu, harmonickému zcelení (prý) rozklížené rodiny a k (prý) zasloužené slávě na divadelních prknech, haleluja) nezachrání fakt, že film nedrží pohromadě ani logickým vyplýváním, ani jako ohraničený příběh - roztroušené linie, rozpadlost charakterů, volné, nedopovězené konce (nejen ty kolem Nortona-herce Mikea Shinera, zvažte třeba celou linii se soudním sporem, která tam občas probleskne, a pak se bez dalšího vytratí, atd.), přílišná schematičnost rozporných postav a jejich nevěrohodně nastíněných minulostí (nejen Sam, manželka, Shiner... ale třeba i milenka: až fanaticky touží po dítěti, pak na to s lehkým srdcem rezignuje, a vzápětí zjišťuje, že je možná lesbička, a pak si jí film přestane všímat úplně - není to tam všechno trochu moc natěsno a narychlo napěchované a trochu málo propojené, než aby mohly vznikat skutečně hluboce výsměšné či dramatické situace místo patetických?) a plánovitost na vodě postavených tezí, které spíše překážejí na klopotné cestě do předem vytyčeného finále, z toho nepříjemně trčí do všech stran jako trny z kaktusu, vydávaného za mírovou kytici šeříku. *** Kdo se z tohohle filmu neposadil na zadek, tomu doporučuju spravit si chuť Polanského Venuší v kožichu nebo (jak případně radí Matty) Cassavetesovým snímkem Opening Night, dvěma majstrštyky na téma komplikovaného, ale nanejvýš logického a vzrušujícího milostného trojúhelníku mezi filmem, divadlem a realitou. *** Birdman je naopak mělká šaráda pro lidi, kteří nemají čas vnímat logiku, posuzovat koherenci a vyznávat nezbytné vyplývání, stačí jim porozumět vytyčeným tezím a užijí si k nim obrazový doprovod, aniž by se důsledně zabývali jeho nekompatibilitou. *** Iñárritu má naprosto strmě sestupnou tvůrčí křivku - Amores perros byl jeho první, a naprosto nejlepší, velice originální film, který má své místo na nebeské filmové nástěnce. 21 gramů si ještě udrželo svrchovanost, byť se nedalo zapřít, že těží z poetiky a skladby prvního snímku. Bábel už byl striktně sladkobolný, mechanicky poskládaný a tematicky poplatný snímek, který šel na ruku poptávce doby o třetím světě a Biutiful jsem podle náznaků radši intuitivně úplně přeskočila - Birdman, který ve mně vyvoval podle kritických reakcí novou naději, že Iñárritu snad přece jen zmobilizoval svou někdejší vnitřní soustředěnost a originální vnímavost pro skladebnou kompozici světa a jeho absurditu, situační vtipnost, krutost a syrovou krásu, mě znovu zklamal na celé čáře. Iñárritu je už od Bábelu velice přeceňovaný produktér mainstreamové, komerční, dramaticky se tvářící zábavy, který se veze na vlně vlastní popularity, a jsou mu odpouštěny i ty nejhorší prohřešky vůči skutečnému filmovému umění. *** A snímkem Birdman o tohle - pro něj jistě velice osobní a aktuální - téma přechodu mezi popularitou, komercí a pravým tvůrčím nápřahem sice zavadil, ale i když svoji postavu režiséra a herce nechal pohrdnout životem celebrity a dobýt si (přes všechna úskalí snímku) umělecké uznání, on sám v mých očích svým vychtěným, zflikovaným, rádoby uměleckým filmem takové rehabilitace rozhodně nedosáhl. *** Pozorný a pozoru hodný komentář: Matty, příjemně věcný pak: Maddy.

Spin je mj. termín z částicové fyziky, součást teorií o korelaci a synchronizaci dějů napříč vesmírem - a tenhle kraťas je taková Lola běží o život v kostce, totiž na talíři. Vtipné, milé, ale nic nového, a dneska to navíc působí dokonce zbytečně rozvlekle a omšele: filmek, který jak stárne, nezraje. ***

Pokud natáčet "klasiku" dnes znamená řadit za sebe melodramaticky klišé na klišé, pak by se to dělat nemělo. Chybí tomu jak původní, tak i nově přidaná hodnota, nová kvalita, chytrý záměr, smysl, dobrý důvod něco takového z-novu natočit - a tím pádem je to horší než k ničemu, je to -minus všechny podstatné hodnoty. Zbytečně vyplácnutá slušná filmařina a pěkné herectví. *** Mann opět zabředá do svého věčného tématu (jak jsem psala už u Miami Vice): od filmu Heat, kde se mu podařilo celou tu heorickou rovnici mezi časem, penězi, závazky, touhou prožít si pravou lásku a pravý život, zkázonosnou posedlostí riskovat a skutečnou vnitřní svobodou, s níž bývá zaměňována, zachytit a rozvést nejlépe a nejjemněji, Mann svoje postřehy na tohle téma neposouvá nikam dál, a pouze do omrzení opakuje, a tím oslabuje své staré teze, předvádí je v nejrůznějších nových, byť třeba i slušivě spíchnutých formálních kabátcích, ale na slabších, méně originálních příbězích, takže působí vyčpěle. *** Ani nespočítám, kolikrát jsem při sledování obrátila oči vsloup.

Strhující filmařina, brilantní a průlomová ve více směrech, než kolik jste jich před sledováním znali. *** Chápu motivace srovnávat tenhle počin s Inception, v mnoha vedlejších ohledech je to funkční příměr a naprosto namístě, ale setrvat u toho přirovnání by v konečném důsledku znamenalo osudově se minout s myšlenkovou pointou obou těch snímků a promeškat aktivační moment, hybnou energii, nakopnutí za horizont, které Inception skutečně má (jakožto film o lucidní, vyšší, excitované hladině vědomí a dialogické, kooperační povaze za tuto hranici vyspělého, pokročeného života jedinců) - a které The Frame jen opisuje a předstírá (jakožto film o cestě jednotlivce teprve k té bazální hladině vědomí o sobě, předkooperační). Tohle předstírání je ostatně jediná (a dost možná jen chytře předstíraná) slabina tohoto filmu, totiž "slabina" stejné povahy jako průhledná sklenice, které chybí dno - můžete si myslet, že umíráte žízní, a při pohledu na tu sklenici doufat, že je plná čiré vody - pokusíte se napít, zachránit si život tradovaným způsobem, a zjistíte zprvu jen tolik, že se z ní nenapijete - nebo se díky tomu můžete naučit o jevení věcí něco tak hluboce podstatného, že zpětně pochopíte, že sklenice naplněná byla - jenže ne čirou tekutinou pro tělo, ale živou vodou pro vaše vědomí. A žízeň přestane existovat jako hrozba, přestane se tak jevit. *** Mnohem přiléhavěji by se proto The Frame dal přirovnat k Nekonečnému příběhu, kde Alex je Bastien, ďábel je šelma-nicota a jeho Anděl-záchranářka Sam (=Sam-aritánka) je dívenka ze Slonovinové věže, která mu našeptává, co je potřeba udělat - odhodit zábrany, strach, ošklivost, projikované druhými lidmi, odhodit projikované scénáře, a vytvořit celý svět z-novu, jedinečný, obsáhnout ho celý svým vlastním vědomím, přijmout beze zbytku, svýma očima a zápalem ho vyrvat nicotě a pokračovat ho sám... k tomu ovšem patří i odhození poslední zábrany, pochopení, že záchranná síť, spásný hlas, nikdy neexistovaly mimo vlastní mysl, že i Anděl-Královna-záchranářka Sam-našeptávací hlas je jenom vnitřní projekcí na cestě k osvobození svého vědomí... a to je moment, v němž The Frame předstírá, hraje falešnou kartou, jako ďábel nás ještě pokouší - té poslední smířlivé scéně, záběru doteku mezi Alexem a jeho andělskou záchranářkou, se nesmí uvěřit, jinak se zase necháte ukolébat do nevědomí a přesunete odpovědnost mimo svoje ohnisko. Na externí Anděly, kteří vás přijdou probudit a zachránit. Ne. On je tam na konci - na počátku svého světa - sám, ona byla jen jeho vnitřním hlasem, nejpřitažlivější součástí romantického příběhu, který si na sebe vymyslel, aby se odvážil se probudit - ona byla pomyslným límcem, za který sám sebe vytáhl z Močálu zapomnění. Ona neexistuje. Jakmile tuhle lest prohlédnete, odvážíte se ji připustit, jste zralí na Inception, zvládnutí The Frame je úvodním testem, abyste se nominovali mezi tamní architekty-projektanty, a vstupenkou ke kooperační rovině, na úplně jiné hřiště a k úplně jiné hře o něco úplně jiného. Geniální - zajímalo by mě, jestli sám tvůrce Jamin Winans zkouškou svého posledního záběru prošel, jestli prošel frejmem, rámem (bránou mezi Sfingami, kde musíte správně zodpovědět otázku, probodnout papír a potom ještě beze strachu projít skrz), nebo ho finální boj se svojí chimérou, znázorněnou v závěru, teprve čeká - narafičil si to na sebe opravdu důkladně. *** Bonusová poznámka: Nejde to nedělat - nejde při sledování The Frame nemyslet na jiný film na stejné téma, který byl ale natočený tak rafinovaně, že na to tehdy skoro nikdo nepřišel, a tak zůstal tristně podhodnocený jako obyčejná mexická romance, aniž by divákům došlo, že se jedná o manipulaci filmu scénářem, který píše hlavní postava, manipulující se svým vědomím: neptejte se mě, ptejte se prachu: Ask the Dust! Můj dárek pro vás.

Byl by se mi líbil ten sterilní, videoklipní styl zachycující pěkně ráz na ráz mechanismus, jak vzniká a světem se šíří nákaza, jak se rozrůstá v epidemii, jak mění náchylnou civilizaci v spoušť, jak se dejme tomu civilizace tentokrát přeci jen ještě ubrání, jaké mohou být průvodní jevy toho v administrativě, publicistice, rodinných vztazích atd. - kdyby to byl prostředek, jak nejlépe zachytit, ukázat, vypreparovat, předvést nějaký konkrétní, zajímavý fenomén. Záleží na tom především, za jakým účelem se takový způsob natáčení použije. *** A já viděla jednoduché, instruktivní video o amerických obětavých zdravotnických a jiných vládních organizacích, řadových doktorech i čelních představitelích, kteří se všichni koordinovaně snaží pro dobro svého lidu a celého světa vyvinout a v nejkratším možném čase v moudré spolupráci s farmaceutickým průmyslem rozšířit spásnou vakcínu proti skutečně náhodně vyvinuté a rozšířené zabijácké nemoci, a ještě přitom musejí bojovat se samolibými bloggery, kteří manipulují veřejnost konspiračními teoriemi, aby se svezli na vlně popularity a něco na tom trhli. *** Viděla jsem obyčejné protikonspirační video, které na jednoduchém příkladě nabádá diváky, aby věřili svojí (potažmo americké) vládě, svým doktorům a svému farmaceutickému průmyslu, ignorovali zlé jazyky píšící na internetu nebezpečné smyšlenky (protože na rozdíl od koncernů obchodujících s léčivy bloggeři vydělají miliony na propagování kapek z forzýtie), a aby si proboha nekupovali místo drahých léků bylinky a nepřestali se dávat očkovat. *** Nejsem člověk náchylný věřit konspiračním teoriím, stejně tak si ani nedělám naivně iluze, že v politice, ve vysokých úřadech a na manažerských křeslech kteréhokoli průmyslového odvětví sedí lidi, kteří nejsou schopní těch nejhorších zvěrstev. Možné je všechno, co si dovedeme představit, a většina toho se někde ve světě v nějaké podobě i stala nebo stane. *** Hlavně si ale myslím, že filmy stejně jako jiná umělecká díla nemají zaujímat místo propagačních letáků - že mají obzory naší imaginace a chodníčky našeho uvažování rozšiřovat, a ne zužovat (a pro politické či novinářské thrillery to platí dvojnásob, když už si s tím ohněm zahrávají). A poznám, když se to děje. Tohle není film, tohle je jednoduché video na podporu naivního mýtu o hodné a dobře spravované americké kultuře (hodný černý lékař a jinak vysoký činitel z protiepidemiologického centra věnuje svoji vakcínu synkovi uklízeče na parkovišti u nich v budově; výzkumná lékařka zkouší sama na sobě testovací vakcínu, její kolegyně přijde o život při práci v terénu a umírá jako řadová oběť, členka WHO se nechá zajmout a pak trpělivě vyučuje děti v nákazou ohrožené čínské vesničce angličtinu, zatímco spolu s nimi čeká na vyžádanou přednostní dávku vakcíny atd. atd. - hotová Timurova parta ušlechtilých lidumilů), která to v zásadě pořád myslí s lidstvem dobře a neměly by se jí v jejím konání házet klacky pod nohy v podobě konspiračních teorií, neboť ty jenom zvyšují nervozitu a paniku a vedou k násilnému chování (jak ilustrováno např. výtržnostmi v lékárnách, ve frontách na bylinky). Stejně tak film hezky nabádá k tomu, aby v případě epidemie lidé zachovali klid, trpělivě čekali, až na ně s čímkoli přijde řada, a uposlechli všeho, k čemu budou vyzváni, jinak se opět jenom zbytečně prodlouží agónie a bude to všechno jen horší (ilustrováno ozbrojenými loupežemi v domech po nocích, útoky na lékárny, výtržnostmi ve frontách na příděly hotového jídla, bincem v ulicích atd.). *** Myslím na aktuálně se šířící teorie o tom, že Američani vyvinuli ebolu, aby udrželi pod kontrolou těžební oblasti v Africe, že kdysi vyvinuli virus HIV, aby pokrotili rozjívenou a státní správě se vymykající divokou, osvobozující se generaci a vnutili lidem normalitu v podobě křesťanského rodinného konzumního života bez psychedelických, sexuálních či jiných individualizačních a iniciačních excesů, myslím na všelijaké zvěsti o bioterorismu ve službách nejrůznějších frakcí, včetně těch nejvyšších, které se odrážejí ve scifi a spekulativní a extrapolační literatuře posledních let (jednu takovou povídku - Piánko apokalypsa - jsem shodou okolností zrovna dopřekládala pro XB-1) a které chce tenhle film zamáznout a pominout, a skoro mi začíná vrtat hlavou, kdo si tohle silné antibiotikum a sedativum v jednom u Soderbergha tak pěkně včas objednal :) *~~