castor

Brnění nebo mrazení se dostavuje, i když je jen velmi umělé. Van Damme překvapuje jako režisér, hodně mu pomáhá hudební skladatel, zvukař a kameraman (dynamicky nasnímané souboje, některé zajímavé úhly kamery), sám „Fred Astaire karate“ potěší několika jinde odkoukanými nápady. Ale i to se počítá. Samotná aréna je poměrně mysteriózní, i když polovina těch vazeb vypadá, že zná pravý hák jen z videoher. Závěr je samozřejmě totálně přepálený. Velká škoda. Ostatně Van Damme má tak trochu smůlu, že stojí i s ohledem na rok vzniku někde uprostřed. Jeho dítko totiž už nemá tu příchuť a atmosféru bojových arénovek z osmdesátých let a na novější bojové filmy jednoduše nemá.

Klap klap, klapy klap.. Jeoffrey de Peyrac se blíží, Anglice se už pomalu svírá hrdlo.. Klenot červené knihovny je tu – předlouhé záběry, hluboké pohledy, přepjatá gesta, velká slova, k tomu výborná hudba a zrnitý obraz a dnešní divák ohrnuje nos, jenže ženám ročník 1970 a starším vlhnou nejenom kapesníky.

Škoda rány, která padne vedle!! Čistokrevná rubačka, která neví, kdy přestat a když už se začne přeci jenom zajídat, předhodí nenasytnému divákovi další porci nekompromisní řežby, kdy postupně s dějem opadávají výstřely a létající ledničky a ke slovu přicházejí nože, mačety nebo holé nohy a ruce. Všechna čest choreografii. Herci jdou co se fyzického výkonu na dřeň, hlavního klaďase jakoby údery protivníků motivovaly ještě k vyšším obrátkám. Právě živočišný tah na branku, který mi chyběl třeba u Ong-baka (bavil neošizenou fyzickou akcí, ale nudil opakovanými záběry a mizerným feelingem), je tu poctivý s každou ránou. Děj je jasně nalinkovaný – velký barák, policejní jednotka a banda vrahounů, kteří se nehodlají vzdát. Videoherní koncept pak vydrží až do horních pater, kde na přeživší čeká slušný záporák s výbornými poskoky (démonický Yayan Ruhian zvlášť). Žádné vykecávání, jen jedna lekce anatomie za druhou a divák si užívá, klaní se poctivé dřině a oceňuje přehledné záběry. Neučesané, hektické, zoufalé i brutální. Vedle tohohle vypadá takový Van Damme s hezoučky nasnímaným, efektně sestříhaným a lahodně vypadajícím výskokem jako malý skřítek schovaný pod dekou.

Losos jako mírová vlajka? Je moc příjemné vidět, že žánrovému všudybudovi Lasse Hallströmovi i po dlouhých letech „na výsluní“ ujíždí ruka jen velmi zřídka. Troufám si tvrdit, že Lososy v Jemenu jsou jeho nejpříjemnějším filmem od dob Pravidel moštárny. Doktor Alfred Jones je věcným sucharem pracujícím na britském ministerstvu rybolovu, majíc za manželku stejně nudnou workoholičku, s níž sex vydá na několik zoufalých pohybů. Když mu do života vtrhne energická, usměvavá a ctižádostivá asistentka jemenského šejka Harriet, nestačí se divit, s jakým nápadem přichází a s jakou lehkostí ho pohltí rodící se vztah. Vedle neselhávajícího režiséra potěší hlavně scénář. Takhle dobře napsané postavy se často na plátně nesetkávají. Šťastnou ruku měli pak tvůrci i ve výběru herců. Naprosto všestranný herecký rejstřík Ewana McGregora jen dokazuje, co jsme všichni věděli, Emily Blunt možná není klasickou hollywoodskou krasavicí (pro mě je něco víc!!), ale svůj půvab a hereckou jistotu v různých polohách rozehrává znamenitě. Trefou bylo i oslovení egyptského herce Amriho Wakeda a netřeba připomínat velezkušenou Kristin Scott Thomas coby bezpáteřní a ledově vtipnou mluvčí britského premiéra. To, s jakou noblesou a sebejistotou manipuluje lidmi kolem sebe, je k popukání. Politika neruší, milostná linie je decentní, atmosféra uvolněná, podbízení divákovi snesitelné, síla médií trefná a aktuální, britský humor pořádně břitký a konečně budování šejkova snu o naplnění vyschlých koryt řek vodami plnými lososů nesklouzává do patosu, Výsledek pobaví, zahřeje a nezdráhá se ani vážnějších témat. Tak, a teď jednoho na pánev!!

Co čekat? Vůbec nic. Tedy pokud poklepávání do penisu se slovy „běž pryč“ nebo peripetie s nandáváním podprsenky někomu přijdou vtipné.

Umlaťte mě třeba tím Thorovým kladivem, ale na TOHLE vážně ódy pět nebudu. Sice tady nehodlám naplno rozdávat pohlavky, ale já prostě tyhle chlápky s infantilními škraboškami přes ksicht, nasraným výrazem a kostýmy jak z gymnastického přeboru, nějak nemusím. Pro mě jen efektivní průměr, který se bojí přijít s něčím skutečně vtipným, vyspělejším nebo trošku divočejším. Ale beru, že cílové publikum se tetelí blahem..

Andersonově špionážnímu thrilleru nepochybně schází výpravnost Spielbergova mladšího brášky. V pozdních večerních hodinách je to tak opravdu jen pro otrlé, protože střihačovy nůžky místy skutečně scházely. Po technické stránce ale jinak, vyjma zmíněného, nemůžu říct nic negativního!!

Asi takhle: fanoušci Johna Woo chtějí mimořádně násilný obsah, chtějí vidět padouchy padat k zemi až specificky zvráceným způsobem a rozhodně nechtějí sledovat připitomělé pitvoření herců před kamerou. Ústřední trio se dlouhá léta „živí“ krádežemi vzácných uměleckých děl. Slušný výdělek jim přeju, jenže nějaká slušná hongkongská akce je tím pádem k vidění až po dlouhých čtyřech desítkách minut. Do té doby, jestli akční klasik vidí něco vtipného na té rozjařené hudbě, kterou cpe do každé druhé scény, se dle mého skromného diváckého mínění mýlí. První loupež obrazu je provedením směšná, zbytečně komplikovaná (druhý zloděj je tam úplně k ničemu), podobných akcí navíc nejsme ušetření ani s přibývajícím dějem. Ten sice nabízí i profláknutou scénu, kterak Chow Yun-Fat likviduje protivníky z invalidního křesla, obávám se ale, že už to nahoru vytáhnout nedokáže. Navíc jsem viděl v angličtině a to je slušné peklo na zemi.

Sympatická (i s ohledem na ústřední téma) road movie, která dávkuje životní pravdy zase trochu jinak a po svém. Američané (v tomhle případě Kanaďané) holt podobné filmy potřebují, trošku na sílu roubované průpovídky vypravěče nakonec nevadí a Joshua Jackson se do kanadských scenérií taky dokáže dívat slušně zasněně. Při dosud nepoznaném verdiktu vymění stávající život učitele a budoucího ženáče za motorku a vydá se kamkoliv bez jasného cíle, jen aby oddálil nechtěnou roli pacienta. Utíká to s ním moc dobře.. Výborně melancholický soundtrack!!

Během finálních titulek musí divák kroutit hlavou s otázkou, jak do toho mohl někdo nalít 200 milionů dolarů. Green Lantern je přesnou ukázkou bezmyšlenkovitého comicsu, který padá ještě na scénáristickém papíře. Tu a tam má podobný kousek štěstí, že chytne slušného režiséra. Martin Campbell (Casino Royale) jím měl být, jenže nestalo se. Na děj se moc neptejte. Jednoduše se tu nikdo moc nesnažil přijít s něčím navíc. Když se začne zelenat, je zle. Pouťová atrakce hadr!! Jakýsi mocný prsten (o jeho smyslu a historii si pátrejte sami) dostane na prst testovací pilot a tak trochu frajírek Hal Jordan, pozná jeho sílu, musí zachránit celou galaxii a zbytek? Vypadá jako nějaký laciný televizní seriál, plný placatých charakterů, který by měl mít přístupnost od desíti do čtrnácti let. Ryana Reynoldse, chlápka s infantilním kostýmem z gymnastického klání, obdivuju snad jen za to, že se dokázal v přítomnosti a zejména těsné blízkosti Blake Lively soustředit na dialogy. Ať už jsou jakkoliv špatné. Green Lantern prostě nedokáže uspokojit nároky pořádné trikové podívané a ani ničeho jiného. Prsteny by měla nosit jen Arabela!!