castor

Tohle si dám vždycky rád.. Nevtíravý a velmi příjemný náhled do zajímavých kultur, okořeněný velmi civilním komentářem pánů Donutil/Bartoška. Sympaticky krátké, funkční, trefné, doplněné podmanivou hudbou. Tvůrci navíc téměř každý díl stihnou ovonět jídlem, atmosférou ulic, pamětihodnostmi a zvyklostmi lidí..

Meryl Streep dle očekávání válí, ale kolem ní se to místy bortí jako domeček z karet. Knihu jsem nečetl, ale její filmová podoba jakoby místy netušila, jak správně „nastartovat“ diváka. Jako jeden z nich nebudu sypat hvězdy jen proto, že film sklidil nemalé množství filmových ocenění a pochvalných poplácání po ramenou. Na mě je až příliš sterilní, nenápaditý, akademický a nebýt vzpomínek na minulost, nebudu mít už nikdy důvod se k tomuhle křehkému dramatu vracet.

Název si o tom sám říká. Neuvěřitelně Špatně & Nesmírně Nudně. Bez uvěřitelných emocí, bez nápadu, bez tempa, bez přidané hodnoty. Tohle „velké“ dobrodružství, které rozpoutá přítomnost Toma „kde jsem se to sakra v posledních letech ocitl“ Hankse na nesprávném místě, může snad potěšit jen přítomností Maxe von Sydowa a nevytahováním americké vlajky na každém druhém rohu. Prostě tu otravně zvídavé, přecitlivělé a uječené dítě rok po tom „nejhorším dni“ najde u otce v šatníku klíč a na obálce nápis, v té jeho malé protivné palici se hned zrodí domněnka, že jde o součást hry, kterou s otcem (který mu jako jediný skutečně rozuměl) nestihl dotáhnout do konce. A teď ji probůh chce vnutit divákovi. Světe, div se, to je celé. Předložené je to jako nezáživné pobíhání po Central Parku a dalších místech New Yorku s nemluvným německým přistěhovalcem, kdy v každých dveřích čeká teplá a chápavá náruč. A navíc se tu plýtvá talentem Johna Goodmana. Nutno podotknout, že pár režijních (střihačských) nápadů tu Daldry má, ale jinak je to jeden z nejzbytečnějších filmů posledních let!! Když citově vydírat, tak třeba Sedmi životy.. tady to rozhodně nefunguje. Třikrát fuj..

Čas a s ním i roky neúnosně běží, s nimi se pomalu vytrácí i skutečné hodnoty. Zestárlý pár varietních tanečníků se přesto objeví na podiu, stihnou zavzpomínat na staré dobré časy a zároveň představit italského tvůrce Federica Felliniho zase v trochu jiném světle. Ve finále ale nic, co by nějak zásadně posílilo můj vztah ke kinematografii..

Musím uznat, že jsem nejprve tak úplně nepochopil, co chtěl touhle story Tony Kaye říct. Jeho rozhodně nejuznávanější ostře sociálně kritický Kult hákového kříže (ostatně nic jiného od něj k nám nikdy ani nedoputovalo) přesně věděl, jakou cestou se chce vydat, lákal na mnohé (herci, scénář, kamera, hudba), tady uhrane hlavně výkon Adriena Brodyho. Chtějí lidé druhou šanci? Stojí o pomoc? Zaslouží si uznání skutečně každý? Neotřelý vypravěčský styl ale skrz naskrz kritickému tvůrci rozhodně zůstal. Obouvá se prostřednictvím zastupujícího učitele Henryho do moderního systému školství, nicméně nejen z toho bude mít divák slušný splín. Detachment si nebere servírky u řady společenských problémů, nakonec se soustředí a předkládá hlavně hodně intimní zpověď prázdného kantora, kterého stíhají existenční i rodinné problémy. S dokonale soustředěným Brodym, rudými flashbacky, netradičními úhly kamery a nezodpovězenými otázkami se řítíme do záhuby, tu a tam přesto nějaká naděje vysvitne. Navíc má zmiňovaný původem Newyorčan pořádné herecké štěstí – po Pianistovi totiž chytil druhou životní roli. Nutno podotknout, že zcela zaslouženě!!

Improvizace má vždycky dvě tváře. Určitě ale v současné nabídce televizní zábavy to lepší, ale že bych na to chtěl každý týden s ovladačem v ruce čekat, tak to určitě ne!! Přesto sympatický a odvážný pokus o něco jiného - navíc posádce před obrazovkou vychází, i když ne vždycky!!

Nikomu nic nevysvětlovala, před nikým se neobhajovala a mlčky přijala patnáctiletý trest. Nyní je Julietta propuštěná zpět na svobodu. Zestárla, ale bolest v ní nepolevila. Il y a longtemps que je t'aime je francouzské civilní drama se všemi klady i zápory, které si lze v daném žánru jen představit. Inteligentní psychologická story jde místy na dřeň, i když netlačí samoúčelně na pilu, nechává jednotlivé scény dohrát a nechává diváka v nejistotě. Jindy ale, přiznejme si, selhává v přímém souboji s divákovými otázkami (možný SPOILER: Soudní znalci se nepídili po jejím motivu? U chlapce nebyla nařízená soudní pitva? Nikdo jiný o jeho zdravotním stavu nevěděl – otec, pediatr?). Pozitiva ale jednoznačně převládají, hutnou atmosféru a výborně napsané dialogy navíc ještě podporují herecké výkony, ten oduševnělý Kristin Scott Thomas a velmi soustředěný Elsy Zylberstein zvlášť!!

S divačkami téhle slátaniny bych chtěl HNED po projekci vážně strávit nějaký ten volný čas.. Jít s nimi nakupovat, poklábosit na kafe nebo třeba na diskošku musí být vážně pekelný zážitek!! Uff..

Peklo nad zemí a velmi brzy peklo i pod ní!! Suterén newyorského činžáku se nedobrovolně stane útočištěm několika mladých lidí. Zatímco venku se děje neznámé zlo, uvnitř se začínají naplno projevovat odlišné charaktery přeživších. Klaustrofobní prostředí, únava, stres, ponorka, ztenčující se zásoby jídla a pití, psychická nepohoda a důstojnost v trapu. Lidské pudy už klepou na neprostupné zdi a tahle skupinka si rozhodně nebude hrát na gentlemany. Jenže tahle story ani zdaleka nedrží na pevných základech. Režisérovu Hranici smrti jsem neviděl, ale co pamatuju z některých recenzí, tak se francouzský tvůrce vedle vraždění, deprese a ponižování pokoušel i o nějakou tu myšlenku. O tu se zřejmě snažil i tady, jenže marně. Jeho látka neumně přechází mezi jednotlivými stavy ztenčujícího se počtu postav, jeho mixážní pult mě prostě nepřesvědčil o tom, co se na plátnu děje. I když se to děje pod rukama řemeslně schopného tvůrce. Tenhle výlet skrz násilí a lidskou (ne)důstojnost se tak prostě zastavil v půli cesty, vpravo urval kus samoúčelného násilí, vlevo umělé psychologie a došel asi tam, kam dorazí jeho hlavní hrdinka. Prakticky nikam. Místy trochu uspěchaná, jindy hodně nafouknutá bublina!! Jo, a dýchali z čeho?

Zatímco Thomas Jane hází do pračky v prádelně mince, černej dealer drog na zaplivané ulici hází postávající šlapky o zeď. Když se v jeho spárech objeví malý kluk, praní prádla musí ustoupit. Osa nemluvný muž sledující násilí – chvíle váhání – brutální trest funguje na výbornou, navíc je podpořená přítomností výborného Rona Perlmana. Drsné, funkční i vtipné.