Vzplanutí

Empatický dotek do milostného trojúhelníku vytváří Chang-dong Lee dokonale. Pomalou esteticky vyváženou kamerou zachycují každý detail. Kamera plyne svým časem a prostorem, kdy se stává obraz vizuální galerii, která mě fascinuje dlouhé roky. Scéna se západem slunce a tanci Hae-mi považuji za hypnotickou dávku na kterou jsem čekal velmi dlouho. [AFF 2019] (17.06.2019)

Jeden z nejlepších filmů tohoto roku je zároveň tím nejhůře polapitelným. Šestý celovečerní snímek bývalého spisovatele a korejského ministra kultury Lee Chang-donga lze sledovat jako sociální drama, kousavou komedii o jihokorejské high society nebo tísnivý thriller. Dvouapůlhodinová adaptace desetistránkové povídky Harukiho Murakamiho „Barn Burning“ je ale především filmem, který svým příběhem i strukturou vyjadřuje touhu po vytrácejícím se (vyšším) smyslu. Pokračování zde. 90% (27.12.2018)

(5.5/10). Dosti komorní snímek, který má opravdu úmorné tempo. Na druhou stranu to však v některých scénách vůbec nevadí. Konec mě vůbec nezasáhl, vyložil jsem si jej podle sebe a ničím se mně to nedotklo. Kinematografie Jižní Korey mě před rokem uhranula.. Tímto snímkem mé nadšení trochu opadlo, ale snímek má bezesporu své kouzlo. (05.10.2020)

Doteď si nejsem jistý, do jaké míry je interpretační otevřenost a intelektuální vyzývavost filmu (odkazy na Faulknera atd.) skutečně podnětná, a do jaké míry jde o cynickou hru s festivalovými porotami a filmovými kritiky, mezi kterými přesně takové věci tradičně rezonují. Protože se ale domnívám, že Lee Chang-dong, který je spíš svátečním účastníkem festivalů než pravidelným sběratelem cen, nějakou vypočítavost nemá zapotřebí, přikláním se spíš k té první variantě. Z toho, co jsem letos ve Varech viděl, určitě jeden z opravdu mála filmů, u kterých jsem nevěděl, na čem jsem. (06.07.2018)

Film potvrzuje pověst východních Asiatů coby nevyzpytatelných, neproniknutelných, odtažitých introvertů a povrchních duchoprázdných husiček, kteří vám nikdy neřeknou co si doopravdy myslí nebo co pociťují, u nichž si třeba Evropan nemůže být vlastně vůbec jistý tím, jestli oni vůbec na něco myslí, jestli vůbec nad něčím přemýšlejí a něco pociťují, jestli vůbec mají mysl a duši podobnou té naší, nebo nějakou jinou, cizorodou, s námi zcela nepříbuznou. Pomalý, klidně plynoucí film o němž dlouho stále nevíte, zda se z něho vyklube thriller nebo artová dušezpytná sonda o lidské osamělosti a odcizení, a k jehož sledování je dobré se vnitřně co nejvíc zastavit nebo aspoň zpomalit a nechat se prostoupit jeho melancholickou poetikou a zvláštní odosobněnou atmosférou. DŘEVORUBCŮV SPOILER: No a co se interpretace týče tak je snad nad Slunce jasný, že ten bohorovnej hajzlík Ben s tím svým povýšeneckým úsměvem tu ubohou bezvýznamnou blbku Hae-Mi vodkrágloval a zahladil po ní stopy, protože už skrz tu fůru prachů nevěděl co roupama dělat a protože chtěl ve svý vnitřní prázdnotě a sebestředný nadutosti zakusit nějakej existenciálně výjimečně silnej pocit. Jsem teď strašně rád, že mu Negan ve Walking Dead vyrazil baseballkou voko i mozek z tý jeho hnusný hlavy! (03.10.2019)