LeoH

Pro milovníky božského Káji povinnost, pro nás ostatní bizarní úlet. BK ve studiu, BK nakupuje na asijském jarmarku, BK choreografován na německém pódiu, BK obtěžuje blonďatou zdravotní sestřičku už nevím jaké národnosti, řekněme ruské, BK nacvičuje polskou výslovnost pod vedením dvojice chichotajících se poradkyň, BK se holí, shlížeje z okna mrakodrapu na jakési nejspíš japonské velkoměsto… a tak to jde čtvrt hodiny; mezitím BK božsky pěje, střídavě v různých tu více, tu méně zvládnutých jazycích. Člověk ani nepozná, jestli je to od Špáty čistá chlebařina, jestli si drží ironický odstup nebo jestli jde naopak o uctivý obdiv k Mistrově estrádnímu umu.

Sice ne tak rozmáchlé a nabité informacemi jako The Early Years of American Zoetrope, ale pořád vzor „filmu o filmu“, který není jen sestřihem více nebo méně zábavných historek z natáčení a vzájemného poplácávání šedivějícího štábu po zádech, ale opravdu vám odhalí pozadí a souvislosti vzniku scénáře, rozebere způsob natáčení, dobový kontext apod. Když člověk slyší, jakým způsobem Lucas o dělání filmu přemýšlí, může jen litovat, že takovýto tvůrce je zároveň tak mazaný obchodník, že si jako režisér po dvou dnes už polozapomenutých výborných filmech na celý život vystačil se čtyřmi díly jediné megaúspěšné ságy.

Odcházející rock'n'rollová éra, končící epocha křižování ulicemi v naleštěných bourácích coby specificky amerického rituálu dospělosti, jedna přelomová noc v životě dvou čerstvých maturantů a několika jejich kamarádů. Za dveřmi čeká nejen vysoká škola, ale taky Beatles, Kennedyho smrt, Vietnam, hippie kultura. American Graffiti je na povrchu jen takový dobře napsaný nostalgický propletenec čtyř postpubescentních historek, ovšem jedinečná atmosféra (na konci se spolehlivě dostavuje má oblíbená nálada svítání po vydařeném celonočním flámu), dějinné souvislosti, formální neotřelost (točení na šestnáctkově zrnící Techniscope, výhradně rock'n'rollový soundtrack promyšleně provázaný s každou jednotlivou scénou, budování napětí pomocí ticha a ruchů místo obvyklých hollywoodských lesů smyčců, na svou dobu hodně odvážné paralelní vyprávění čtyř víceméně nezávislých příběhů…) a vnitřní energie začínajících herců z něj dělají mimořádnou záležitost, nadčasový obraz chvil, kdy „něco končí a něco nového začíná“, a pro mě zdaleka nejlepší Lucasův film vůbec.

Na začátku druhého disku retrospektivní kolekce začínám asi chápat, v čem je Špátovo kouzlo a čím si vysloužil svůj kultovní status: Schopností vykrajovat pestré kousky reality a skládat z nich líbivý barvotiskový obrázek, trošku iluzivní a trošku poetický, který se dokáže tak nějak mlhavě tvářit, že je v něm něco mnohem víc. A jelikož podstata poutí a cirkusů je vlastně hodně podobná, sešla se tentokrát forma s tématem v perfektním souznění. Toto ve skutečnosti není Matějská, jaká v první polovině 70. let opravdu byla (chybí všudypřítomná špína, nervozita a tlačenice), to je Matějská, jakou bychom ji tenkrát my caparti bývali chtěli mít a proto jsme ji tak viděli. Tu licenci beru, nakonec včetně groteskově popisných ruchů, které mě sice iritují, ale vlastně do celku zapadají taky.

Setkání Růžového pantera s Banány na náplavce Seiny. Ve své době snad i revolučně ulítlá taškařice, dnes milá stará crazy škola s přehršlí krásných holek.

Jsem na konci prvního disku špátovské sady a trošku rozpačitý. Špáta má skvělé kameramanské oko a je pohotový (přesněji možná: umí si připravit situace, které působí bezprostředně), na Lidi z hor se opět krásně kouká, jenže je to taková idylka, až za tím člověk cítí zjednodušování a autorskou manipulaci v množství větším než malém. Preferoval bych míň ne tak docela uvěřitelných „zajímavostí“ a cirkusových výstupů a víc skutečného života.

Spíš jedinečná studie paniky a chaosu vyvolaných strachem z neznámého než nějaké složitě zašifrované podobenství. Přesně vyobrazené absurdně sebelikvidační chování lidského stáda se skvěle trefenou tíživou atmosférou všeobecné nejistoty, dezorientovanými předáky předstírajícími rozhodnost, žertéři zhoršujícími situaci snahou o její odlehčení, samozvanými duchovními vůdci, sebevědomými chytráky hrajícími ze zvyku o iluzi vlastního prospěchu i za naprosto nepřehledných okolností… Instinktivní snaha o manipulaci každého každým, na povrch vyvřelé osobní frustrace v čele s všudypřítomnou sexuální neuspokojeností… Abstraktní vsuvky naznačující, že by nějaké nebezpečí mohlo být, aniž by se ukázala jeho povaha nebo aspoň najisto potvrdila jeho existence, osobně považuju za skvělý způsob, jak v tom diváka nechat vykoupat společně s postavami. Pozor, malý spoiler: To, co se za hlasitého jekotu a přitom nikým nepovšimnuto snáší na vesnici, lze koneckonců jednoduše vyložit jako strach sám. S kým nebo čím se to pak ale obecní blázen na konci tak radostně vítá? :Konec malého spoileru. Takové až lynchovské hádanky, nebo chcete-li naschvály, mám moc rád. A další plus: ani vteřina dobového formanovsko-homolkovského trapnohumoru, ač by se mnohde nabízel – trapného je tam až až, ale nemilosrdně, bez nouzového východu směšnosti. — Měl jsem to štěstí vidět Den sedmý, osmou noc někdy kolem revoluce v kině (pravděpodobně starý zlatý neoficiální matfyzácký filmový klub) a všechno mi do sebe dokonale zapadalo a zapadá doteď; uspěchanost či nedodělky tam v podstatě nevidím. Pro mě jeden z nejméně doceněných a nejnespravedlivěji zapomenutých filmů nejen české nové vlny.

Irsko, jak ho už nikdo nikdy neuvidí. Byl jsem v té zemi a zamiloval si ji o čtvrt století později, kdy už vypadala a žila docela jinak, a od té doby do dneška prošla zase další obrovskou proměnou. Komu je tato pohnutá historie víceméně fuk, hvězdičku až dvě si odečte a bude se kochat hezkými obrázky a lehce stravitelným duchovnem.

V myšlenkové hloubce si to nezadá s Kung-fu pandou, korejské je to asi tak, jako je Tmavomodrý svět český, ale medituje se na to fakt moc pěkně. Z nutkavé potřeby vyvažovat zaokrouhlím dolů.

Všechny dobré rodačky přímo od pramene v estetizované zkratce. Od Špáty zatím nejblíž pěti hvězdičkám, nicméně pořád mám problém jednak s tou přelétavou mozaikovitostí, která se mi tak docela neskládá do celku, aspoň pocitového, a jednak s neodbytným dojmem, že na mě autor z každého druhého záběru významně pomrkává, jak to umí pěkně natočit.