Blizzard

Spousta sprostých hlášek a jedna zajímavá porno parodie na Star Wars s nevšedními světelnými meči. Ujeté, že ano? Jako vystřižené z dalšího pokračování Clerks, kterým Zack and Miri Make a Porno ale rozhodně není. Toto dílo, které Kevin Smith vytvořil, směřuje více mezi masy diváků, obsahuje vlastně dva filmy v jednom, jednak část s natáčením porna a druhá část je pak samotný románek dvou hlavních představitelů. Vtipná parodie se tak zvrhne v romantické klišé, obě části jsou tak nedotaženy do konce a právě v tom vidím zakopaného psa tohoto snímku. Snaží se být dvěma filmy zároveň, ale ve výsledku není pořádně vlastně ani jedním. Navíc mi připadalo, že stejně jako pravé porno, také tento film místy postrádal jakoukoliv atmosféru, tentokrát mě Smith prostě nepřesvědčil. (6/10)

Režisér Saul Dibb, o kterém jsem asi nejen já v životě neslyšel, zfilmoval jeden z těch zajímavých historických příběhů a to ten o vévodkyni Georgianě. Kostýmy rozkošné, lehká hudba Rachel Portman moc pěkná, ale celkově povrchní, chladné a bez citu stejně jako Ralph Fiennes, u kterého je to ale na rozdíl od filmu považováno za klad. The Duchess je sice o trochu lepší než The Other Boleyn Girl, ale film mě k sobě prostě nedokázal připoutat a to i přesto, že mám Keiru Knightley rád, ale zde se tváří jen jako porcelánová panenka než herečka. (6/10)

Po roce tu máme opět film s Kevinem Costnerem, tentokrát však nehraje chladného zabijáka jako Mr. Brooks, ale zkrachovalého vidláka a otce jménem Bud Johnson, který se stará o svou chytrou a bystrou dvanáctiletou dceru Molly. Popravdě by se dalo říct, že se více stará spíše ona o něj. Bad je sice v jádru správný taťka, ale je to ten typ, co vždycky něco slíbí, ale pak se akorát ožere nebo zapomene a skutek utek. V Americe zuří volební vřava o prezidentské křeslo v Bílém domě, v Badově případě je to však další věc, na kterou hází bobek. V malém zapadákově jménem Texico v Novém Mexiku se samozřejmě také volí, a když jsou hlasy obou volebních soků vyrovnané, reklamní kampaň za uchvácení toho rozhodujícího hlasu potřebného k vítězství se přesouvá do místa, které ani není na mapě. A právě boj o Badovo přiklonění k jedné či druhé straně jsou ty nejvtipnější části filmu. Zrovna si vybavuji volební spot, ve kterém se prezident usmívá a prezentuje svou podporu sňatku homosexuálních párů. Madeline Carroll v roli Molly hraje na svůj věk sice obstojně, ale zdálo se mi, že se snaží být až příliš dospělá a přehrává, Costner sám je pak přijatelný, ale zažil již lepší časy. Sice nemohu říct, že bych se výrazně nudil, ale snímku opravdu nesluší příliš zdlouhavá stopáž a na kombinaci politické satiry a rodinného dramatu o najití sama sebe je 120 minut až moc. (6/10)

Když poprvé spatříte Rainna Wilsona v roli bubeníka a bláznivého rockera, hned vás musí napadnout jméno Jack Black. Robert Fishman, přezdívaný též Fish se společně se svou kapelou Vesuvius mohl stát slavným. Nahrávací společnost mu však nepřála a dala kapele na výběr, buď Fish, nebo místo na rockovém nebi. Touha byla velice silná a tak Fish přišel o svou vysněnou kariéru a zapřísáhl se, že se ke svému řemeslu již nevrátí. No, ve skutečnosti tvrdil něco jiného, ale realita byla trochu jiná. Fish se díky hříčce osudu po 20 letech (ne)dobrovolně ujímá opět své role a má možnost dokázat, že stejně jako rock je věčný, on ještě nezemřel, umí to pořádně rozbalit a především ukázat světu, kdo je pravým rockerem. Na jednu stranu hraje kapela spíše pop-rock, hudba je tedy nasládlá, což nečekaně vyústí i v románek uvnitř kapely, na stranu druhou je příjemné vědět, že je Rainn Wilson vskutku kvalitní náhrada za Jacka Blacka a svou roli zvládl na výbornou. Pokud jste si užívali School of Rock nebo Tenacious D: The Pick of Destiny, tahle "rocková" jízda vás příliš nezklame, bohužel není tak našláplá a spadá spíše k průměru. (6/10)

Východ nebo západ, remaky se dnes točí zkrátka všude. Tentokrát se ale jedná o jeden film z Hollywoodu a jeho jméno je Cellular. Remake si vzal na mušku Benny Chan, kterého mám zapsaného v povědomí především díky dvěma snímkům, tím prvním je vzkříšení Jackieho Chana v New Police Story a tím druhým je samozřejmě Invisible Target. Film si sice zachovává původní premisu, leč Benny Chan film náležitě rozšířil ve východním stylu, například už samotné záběry v exteriérech. Herecké obsazení je solidní a především hlavní záporňák, kterého hraje Liu Ye, je padouchem na svém místě. Tento remake, se na rozdíl od většiny těch amerických, rozhodně povedl a je dokonce o chlup lepší, než jeho západní bratříček. (6/10)

Ve své podstatě je Wild Child taková teeny blbůstka o napravené, původně rozmazlené, ale v jádru vlastně citlivé a slušné holčině (Poppy) z USA, která se díky svým vrtochům ocitne v Anglii a to na venkovském internátu pro dívky, kde se jí má dostat náležité převýchovy. Samozřejmě ji srdečně přivítají a to především místní upjatá řiťolezkyně (Harriet), která jakožto předsedkyně studentské rady si její manýry nenechá líbit. Děj se dále ubírá triviálním směrem, Poppy se musí přizpůsobit a naučit se zvykům "obyčejných" lidí, zažije přátelství, nedorozumění, lásku i zradu a díky tomu všemu nakonec najde i sama sebe. Člověk by si řekl, že je to další tupá a nudná komedie pro náctileté, ale na film se celkem dobře kouká a když to holky rozbalí na školním plese, má to i šmrnc, navíc na něm Emma Roberts vypadá i jako slušná kočka. Film je sice dost průměrný, vtipy nějak zanikají, ale špatný rozhodně není a na 98 minut relaxace se i hodí. (6/10)

Když jsem se po zhlédnutí filmu rozhlížel kolem na CSFD, zjevně mi asi něco unikalo a tak jsem si toto dílo musel pustit ještě jednou, abych jej náležitě vstřebal. J.C.V.D. rozhodně není špatným filmem, jen je úplně jiný, než je hercova dosavadní pouť, jak ji známe. Na rozdíl od těch ostatních, většinou velice průměrných i horších případů jeho hvězdné kariéry, zde se jedná o značný pokrok, dalo by se říct i malý zázrak. Píše se rok 2008, video béčka 90. let jsou již historií a neohrožený bijec se vrací na filmová plátna, jak jej dosud neznáme. Naposledy jsem jej viděl hrát ve filmu In Hell z roku 2003, znovu se s ním setkávám tedy až po více jak 5 letech, ale jsem přesvědčen, že mi za tu dobu stejně nic neuniklo :-). J.C.V.D. je jakýmsi návratem či ještě lépe znovuoživením "legendy". Kladem je bezesporu i kamera, zrnitý filtr, temná atmosféra a melancholické pojetí celého snímku. Již nyní budeme na konci filmu na Van Damma jistě vzpomínat v trochu jiném světle a čtvrtou hvězdu dávám právě za osobnost samotnou. Když se na tohoto "staříka" podívám a vidím, čím si za svůj život prošel, vidím změnu a někoho jiného. Je rozvážnější, moudřejší, jeho vrásky tíží pět rozvodů, soudní spor o opatrovnictví dcery a v neposlední řadě i vyléčená závislost na drogách. Jedna věc se ale od roku 1988 a snímku Bloodsport nezměnila, JCVD stále bojuje, dnes však již ne se svými protivníky, ale se svou profesní kariérou. Kdo ví, možná že na stará kolena ještě zamíří vzhůru k filmovému nebi. Jedno však vím jistě, tohle je dílo o jedné z nejznámějších osobnosté filmové scény let devadesátých, která sice už dávno vyhasla, ale její osud je stále ve hvězdách. (7/10)

Příběh milostného ∆ tak trochu jinak. Marie, matka dvou malých dětí, náhodou objeví, že její manžel Thomas žije dvojím životem a jinde má druhou rodinu s Annou a malým synem. Marie se nejdříve zhroutí, ale poté Annu sama navštíví a chová se přátelsky, ale zdání klame. Snaží se vyrovnat s citovou zradou, ale někdy jde rozum stranou a v případě zrazené ženy to platí dvojnásob. Ninu Hoss znám již z Elementary Particles a i v tomto snímku se mi líbila. Během děje se setkáme i s flashbacky, které nám prostřednictvím divadelního vystoupení ukazují Thomasovu zradu a její následky, čímž zpestřují vývoj děje. Film má na jinak obyčejné drama celkem zajímavou atmosféru, ale většina diváků o něj jen těžko zavadí. (6/10)

Po výborných filmech Lord of War a The Weather Man snad Cage upsal svou duši ďáblu a objevuje se v dalším filmu pochybných kvalit, ze kterého se nedostane ani skrze hlazení slona. Jestli to takhle bude pokračovat i nadále, svou celkem úspěšnou kariéru zakončil neoficiálně již v roce 2005. Na rozdíl od herců jako jsou Sean Connery nebo Christopher Lee, kteří zrají s věkem, s panem Cagem to jde od desíti k pěti. Tyler Bates se na tomto projektu sice podílel, ale hudební složka mi přišla celkem nevýrazná až průměrná. Bangkok Dangerous mi připomíná stejné fiasko jako v případě War, známá jména (Jet Li + Jason Statham), která mají přilákat diváky, ale film stojí za starou belu. Kdyby tyhle typy filmů byly alespoň označené jako video film, člověk by jim leccos odpustil, ale vydávat je za áčkové tituly, které míří do kin je troufalost. V dnešní době je špatným zvykem točit remaky naprosto všeho, ale jen málo z nich uspěje nebo dokonce překoná svého předchůdce. Toto rozhodně není jeden z těch zdárných případů a tak si můžeme jen povzdechnout nad dalším zbytečným snímkem, který spatřil světlo světla na poli filmového průmyslu. (4/10)

Oproti současnému remaku je původní verze více konzistentní a její atmosféra je také na úplně jiné úrovni. Poselství je zde více než zřejmé a ač je film zabalen do hávu sci-fi, jeho hlavní motiv spočívá v protiválečné agitaci o ukončení studené války a hrozbě jaderných zbraní. Ostatně se divím, že byl takový film ve své době vůbec natočen. Speciální efekty jsou na slušné úrovni, a i když bylo v té době CGI ještě hudba budoucnosti, Gort se mi i přes své gumové galoše, které se mu ohýbaly v kolenou, líbil svým ztvárněním více, než jeho větší a novější verze. Bernard Herman mě také potěšil a svým hudebním doprovodem navodil hutnou atmosféru již od počátku snímku. S přihlédnutím na rok vzniku tohoto díla se i po 57 letech jedná o vskutku kvalitní a především koukatelné sci-fi, které navíc obsahuje poselství pro celé lidstvo. (7/10)