argenson

Exteriérové scény byly pořízeny v Nice, v Římě a Vatikánu, natáčelo se také v pařížských studiích v Boulogne Billancourt.

Komedie patří k méně zdařilým filmům slavného Louise de Funèse. Vznik filmu byl podmíněn poměrně značným úspěchem předešlé spolupráce s režisérem Serge Korberem (film Piti piti pa z roku 1970). Korber byl také autorem scénáře, podíl na dialozích měl osvědčený Jean Halain. Námět nebyl sice nijak objevný, ale mohl být slibným odrazovým můstkem. Film byl nicméně velkým zklamáním pro všechny zúčastněné včetně samotného Funese. Odborníci i fanoušci došli k závěru, že bylo chybou spoutat Funesovo živelné herectví do stísněného prostoru automobilu, film nezachránila ani účast mezinárodní hvězdy Geraldine Chaplin.

Třetí hlavní roli ztvárnil Louisův syn Olivier de Funès (po několika předešlých filmech natočených s otcem šlo o jeho poslední vystoupení před kamerou). Právě na jeho postavě avantgardního a svobodomyslného mladíka, který je v rozporu s životním postojem bohatého podnikatele, se někteří snaží najít ve filmu satirickou moralitu na stav francouzské společnosti přelomu 60. a 70. let, těžko ale soudit, zda to byla skutečně ambice Serge Korbera coby tvůrce spíše průměrných filmů.

Natáčení probíhalo především v exteriérech u města Cassis na Azurovém pobřeží, ale také v pařížských studiích.

Film byl poprvé uveden 14. dubna 1971, ale ani v premiérovém nasazení nepronikl na první místo v návštěvnosti (mimořádný úspěch v té době slavila historická komedie Manželé z roku II s Belmondem). Zejména v Paříži propadl, ale ani celofrancouzské srovnání s jedním a půl miliónem diváků neznamenalo nijak velký úspěch ve srovnání s jinými Funèsovými filmy. O půl roku později nicméně Funès zabodoval s historickou komedií Pošetilost mocných (1971).

Premiéra proběhla 18. října 1973. V Paříži se film začal promítat ve třinácti kinech a během prvního týdne dosáhl návštěvnosti bezmála 200.000 diváků. O týden později premiérový film Dva muži ve městě s Alainem Delonem a Jeanem Gabinem neměl zdaleka takový úspěch. I v následujících týdnech Rabín Jákob suverénně převálcoval další premiérově nasazené filmy (například Vlak s J. L. Trintignantem). Teprve po dvou měsících klesl z první pozice na druhou, když zabodoval Belmondův film Muž z Acapulca. Celkově dosáhlo Dobrodružství rabína Jákoba návštěvnosti zhruba 7.300.000 diváků a ve Francii šlo o bezkonkurenčně nejúspěšnější titul roku 1973.

Natáčení začalo koncem března ve studích v Boulogne-Billancourt, později byly pořízeny exteriérové záběry na několika místech v Paříži, mimo jiné i na letišti v Orly, kde se točilo za plného provozu, poslední scény nasnímal Oury v New Yorku v červenci 1973 (tady ale již bez Funèse).

Z uměleckého hlediska a kritérií společenského dopadu řadí odborníci tento snímek mezi nejlepší Funèsovy filmy, výjimečnému zájmu se komedie těšila i u fanoušků, z nichž mnozí ji považují za nejlepší komikův film. U zrodu filmu stál režisér Gérard Oury, který měl zkušenosti s provokujícími scénáři, a jeho cílem bylo natočit nejen dobrou veselohru, ale také satiru na současný stav xenofobní francouzské společnosti. Nesnášenlivost vůči jiným rasám a náboženstvím byla zosobněna karikaturou maloměšťáckého podnikatele Viktora Datla ve Funèsově podání. Příliš ostré kritické tóny byly také příčinou ustoupení společnosti Gaumont od financování filmu (původní producent Alain Poiré pak nikdy nepřestal litovat, že film nemohl dokončit) a natáčení proběhlo pod vedením Bertranda Javala a záštitou společnosti Film Pomereau.

Ihned po začátku natáčení se ozval režisér Jean-Pierre Mocky, že námět filmu se velmi podobá scénáři, který on sám krátce předtím Funèsovi nabídl. Funès měl sice o námět zájem, film ale začal realizovat osvědčený tvůrce komediálního žánru Claude Zidi. Mocky se nevzdával a kvůli autorství námětu podal žalobu k soudu, probíhající proces pak ohrožoval celé natáčení. Mockymu se sice nepodařilo dosáhnout stažení filmu z distribuce, u pařížského odvolacího soudu nakonec ale dosáhl finančního odškodnění ve výši 350.000 franků.

Natáčení probíhalo od listopadu 1977 do ledna 1978, pařížská premiéra se konala 22. března 1978. Jenom v Paříži za první týden promítání vidělo film více než 200.000 diváků, v celofrancouzském srovnání za rok 1978 se film dostal na třetí místo a v kinech jej zhlédly více než dva milióny diváků.

Po smrti Bourvila, původně zvažovaného pro roli sluhy Blazeho, bylo rozhodnuto o angažování Yvese Montanda, dosud známého spíše z dramatických rolí. O této volbě nebyl zcela přesvědčen Louis de Funès (Don Salluste de Bazan), ale vzhledem k vynaloženým prostředkům v přípravném procesu nakonec k natáčení s Montandem svolil. Další problém bylo Montandovo levicové přesvědčení a nenávisti k autoritářskému režimu generála Franca, které ohrožovalo natáčení ve španělských exteriérech. I to se podařilo překonat a natáčení nakonec začalo v dubnu 1971.

Do role dvorní dámy Dony Juany byla vybrána režisérova spolužačka z konzervatoře Alice Sapritch. Ta se krátce předtím objevila po boku Funèse (Don Salluste de Bazan) v roli jeho manželky ve filmu Na stromě (1971).

Pošetilost mocných měla ve své době výrazně větší úspěch než další de Funèsovy filmy. Ve Francii ji ve stejném roce překonaly pouze filmy Bažanti (1971) a Umřít na lásku (1970).

Film měl ve Francii premiéru 1. prosince 1967 a jen ve francouzských kinech dosáhl návštěvnosti bezmála sedmi miliónů diváků. Louis de Funès tímto titulem završil mimořádně úspěšný rok 1967, v němž byl předtím uveden třetí díl Fantomase a Oscar (1967). V premiérovém nasazení byl ve stejném týdnu v Paříži uveden americký film Frajer Luke (1967), který však dosáhl sotva polovičního komerčního úspěchu. Senzační prázdniny se staly největším úspěchem za rok 1967 a celkově Funèsovy filmy v tomto roce vidělo přes 16,5 miliónů diváků.

Názvu filmu odpovídala i doba natáčení, začalo se v červnu a poslední záběry byly pořízeny v září 1967.

Podle některých pramenů byly Senzační prázdniny prvním filmem, v němž de Funèsovu manželku hrála Claude Gensac. Ve stejné době se ale natáčel i Oscar (1967), v němž taktéž vytvořili manželský pár a Oscar se nakonec do kin dostal dřív, takže prvenství je v tomto ohledu diskutabilní.

Jako dekorace pro budovu Bousquierovy školy posloužil zámek Château Gillevoisin nedaleko od Paříže, scény pronásledování nezdárného syna Philippa byly natočeny v Le Havre a dalších destinacích v severní Francii.

V bohaté filmografii Louise de Funèse jeho jediný film, který natočil v Německu.

Film měl mimořádný komerční úspěch především v Itálii a Německu, kde se dostal na první příčky v návštěvnosti kin (v obou zemích je dohromady vidělo v kinech přes 26 miliónů diváků). Překvapivý je výrazně menší zájem ve Španělsku, kde přitom podobné filmy patřily k oblíbeným.Tady, stejně jako ve Francii, vidělo film něco málo přes tři milióny diváků.

Poslední film, na němž se hvězdná Rita Hayworth podílela jako producentka, ale jediný, u nějž byla na této pozici uvedena i v titulcích.