argenson

Jako supermarket posloužila velkoprodejna firmy Euromarché ve městě Athis-Mons, která byla tehdy zcela nová (postavena v roce 1971). Dnes je to supermarket firmy Carrefour.

Snímek vyprodukovalo filmové studio v Nice, vzhledem ke španělské koprodukci ale velká část natáčení probíhala také ve Španělsku, mimo jiné ve starobylých městech Cáceres a Trujillo nedaleko portugalských hranic.

Film vznikl ve francouzsko-italské koprodukci, exteriérové scény byly ale natočeny v Polsku, v menších rolích se ostatně objevila řada polských herců.

Za kulisu Legrainova polorozpadlého zámku posloužil hrad Château de Paluel v jižní Francii, který byl v roce 1944 vypálen ustupujícími Němci. Právě neutěšený stav posloužil později filmařům pro natáčení, i 40 let po uvedení filmu je zchátralý hrad vyhledávaným turistickým cílem. Natáčelo se také v nedaleké vesnici Domme a na zámku Salignac ve Francii.

Film byl natočen k 200. výročí Velké francouzské revoluce a byl v podstatě státní zakázkou. Projekt podpořila i francouzská ministerstva kultury a obrany. Na vzniku se podílelo celkem šest společností z Francie, USA a Itálie.

Vzhledem k rozsahu byl film rozdělen na dvě základní částí, a to „Léta naděje“ a „Léta zběsilosti“. První polovinu natočil francouzský režisér Robert Enrico, druhou realizoval Američan Richard T. Heffron.

Scény dobytí Bastily byly natočeny na hradě Tarascon v jižní Francii, který se dnes již neexistující pevnosti architektonicky značně podobá.

Producent Dino De Laurentis pověřil novozélandskou firmu Whangerei, aby postavila přesnou repliku lodě podle původních plánů uchovávaných v greenwichském Námořním muzeu. Vážila 380 tun a v útrobách byly přepychové kajuty a nejmodernější zařízení. Stavba repliky lodi Bounty přišla na 4 miliony amerických dolarů, což byla čtvrtina celkových nákladů na film.

Film se natáčel od května do července 1959 ve studiích společnosti Gaumont v Saint-Maurice na jižním předměstí Paříže, exteriérové scény byly pořízeny na zámku Pierrefonds severně od Paříže a sekvence z tržiště ve španělské Segovii byly natočeny ve Villefranche-de-Conflent na hranicích se Španělskem.

I když byl film převážně francouzský, premiéru měl nejdříve v listopadu 1959 v Německu, odkud pocházela představitelka Aurory de Nevers, mladá německá herečka Sabine Sesselmann. V prosinci 1959 byl film uveden v Itálii a až v lednu 1960 proběhla slavnostní premiéra v Paříži. Ve Francii byl film za rok 1960 nejúspěšnějším titulem z domácí tvorby a v kinech jej vidělo bezmála šest miliónů diváků.

V rolích dívek v harému se objevilo několik dobových vítězek soutěží krásy - Christiane Martel (Miss Francie a Miss Universe), Myrna Hansen (Miss USA), Maxine Morgan (Miss Austrálie), Ingrid Mills (Miss Jižní Afrika), Kinuko Ito (Miss Japonsko), Alicia Ibanez (Miss Uruguay), Emita Arosemena (Miss Panama) a Synove Gulbrandsen (Miss Norsko). Pro většinu z nich to bylo ojedinělé vystoupení před kamerou, jediná Miss Universe Christiane Martel ještě několik let pokračovala v herecké kariéře.

Režisér Claude Zidi později litoval volby Raquel Welch pro hlavní ženskou postavu. Na spolupráci s ní si ostatně stěžoval i sám Jean-Paul Belmondo (Mike Gaucher / Bruno Ferrari). Raquel Welch (Jane Gardner) podle vzpomínek zúčastněných trávila neúměrné množství času v maskérně a zdržovala průběh natáčení.

Film ve francouzských kinech dosáhl návštěvnosti více než tří milionů diváků. Stejný úspěch měl také v Západním Německu, zatímco ve Španělsku dosáhl výrazně nižšího počtu návštěvníků a v Itálii nebyl v kinech uveden vůbec.

Po čtyřech letech a čtyřech titulech kriminálního žánru se Jean-Paul Belmondo (Mike Gaucher / Bruno Ferrari) vrátil k čistě komediálnímu filmu. Producent Christian Fechner, který předtím s režisérem Claudem Zidim pracoval na filmech s 
Louisem de Funèsem nebo Pierrem Richardem, byl nadšen scénářem s dvěma zcela odlišnými Belmondy. Souhlasil i s použitím svého jména pro filmovou postavu producenta, kterého ztvárnil Julien Guiomar.

Jen v italských kinech vidělo film bezmála dvanáct a půl miliónu diváků a šlo o jeden z největších komerčních úspěchů italské kinematografie padesátých let. Podobný úspěch měla komedie například také ve Francii, kde jej v kinech navštívily necelé čtyři milióny diváků.

Film se natáčel ve vesnici Castel San Pietro Romano asi 50 kilometrů východně od Říma.

Natáčení probíhalo od července do září 1957, premiéru měl film ve Francii 28. února 1958. V kinech jej vidělo bezmála dva a půl miliónu diváků, a i když je film dobře známý dodnes, v dobovém celofrancouzském srovnání za rok 1958 mu v komerční úspěšnosti náleží až 34. pozice.

Film vznikl ve francouzsko-italské koprodukci za spoluúčasti Jugoslávie. Natáčení probíhalo ve filmových studiích v Bělehradě a jugoslávský podíl dokládá také participace dobové slovinské hvězdy Sonji Hlebš v roli císařovny Marie Terezie.

Děj se odehrává ve městečku San Forino, tento název je ale fiktivní. Ve skutečnosti se natáčelo ve starobylém městě Ariccia, které se nachází přibližně 15 km od Říma, kde se předtím natáčel mj. Viscontiho film Gepard (1963).

Ve Francii měl film premiéru 18. září 1970, s dvěma a půl milióny diváků se ale dostal jen na 15. pozici v úspěšnosti ve francouzských kinech. Naproti tomu výrazný úspěch zaznamenal v Německu a v zemích východního bloku, kde jej v kinech vidělo 33 miliónů diváků.