argenson

Nejmenovaná španělská kolonie v Jižní Americe je ohrožována nájezdy pirátů. Syn místního guvernéra Carlos pojme odvážný plán - hodlá inkognito proniknout mezi piráty a zjistit jejich plány. Když je odhalen, jeho život je v nebezpečí, na pomoc mu ale přispěchá odvážná Manuela, dcera nedávno zemřelého slavného Zeleného korzára.
Film Dcera zeleného korzára (La figlia di corsaro verde) vznikl v náročných podmínkách za druhé světové války, přesto důstojným způsobem zastupuje dobrodružný žánr tehdejší italské kinematografie. Podle scénáře Alessandra de Stefani jej na sklonku své kariéry natočil režisér Enrico Guazzoni, za kamerou stál český filmař Jan Stallich. Hvězdou filmu byla slavná Doris Duranti v roli Manuely, jejím partnerem v úloze guvernérova syna byl Fosco Giachetti.

Jean, známý pod přezdívkou Fabius, je cirkusový akrobat, jehož vrcholným číslem je jízda na motorce na stěně smrti. Jeho přítelkyně Marthe, taktéž cirkusová umělkyně, je neustálým cestováním unavena a chce začít nový, klidný život. Jean se jí chce zbavit a rozhodne se ji zabít. Pak ale potká ženu, která se Marthe velmi podobá, ve skutečnosti je to ale Lucienne. Ta se snaží Jeana přesvědčit k nebezpečnému akrobatickému kousku, před nímž jej varuje její bývalý milenec Eric. I když i sám Jean zjišťuje, že Lucienne je nebezpečná žena obestřená záhadnými úmrtími mužů ve svém okolí, hodlá vrcholné číslo realizovat.
Film Portrét vraha (Portrait d'un assassin) natočil méně známý francouzský režisér Bernard Roland, jemuž se ale podařilo seskupit úctyhodné hvězdné obsazení v čele se španělskou hvězdou Marií Montez (Lucienne), francouzským předválečným idolem Pierrem Brasseurem (Jean) nebo významným rakouským hercem Erichem von Stroheimem (Eric). Film měl ve francouzských kinech premiéru 25. listopadu 1949 a viděly jej bezmála dva milióny diváků.

Ve frontě na úřadu práce dochází ke zřícení schodiště a tři mladé dívky, které tam stály ve frontě, se setkávají v nemocnici. Na jednom pokoji se sbližují a začnou si vyprávět své životní příběhy. Renata vzpomíná na kruté dětství, kdy byla znásilněna přítelem svého otce, Anna Maria naopak od dětství musela pracovat, aby pomohla své ovdovělé matce. Třetí dívka Gianna sice strávila harmonické dětství v bohaté rodině váženého univerzitního profesora, pak se ale dostala na scestí vztahem s drogově závislým mladíkem. Zranění všech tří dívek jsou sice vážná, jen dvěma z nich se ale podaří uzdravit.
Film Tři zakázané příběhy (Tre storie proibiti) natočil režisér italský režisér Augusto Genina, který vycházel ze skutečné události zřícení schodiště v jedné veřejné budově v Římě; tuto tématiku ve stejné době s mnohem větším uměleckým dosahem zpracoval režisér Giuseppe de Santis ve filmu Řím v 11 hodin (Roma ore 11).

V malém italském městečku žije krásná Agostina, která všechny své výdělky posílá místnímu farářovi, jenž je kurátorem jejích soukromých financí. Po smrti starého faráře přichází do městečka nový duchovní Don Andrea, který všechny peníze nalezené na faře hodlá je investovat do stavby sirotčince. I když Agostina nemůže prokázat původ svých peněz, pouští se do boje s farářem, aby je získala zpět.
Významný italský režisér Luigi Zampa natočil film Zvonění na poplach (Campane a martello) podle scénáře Piera Telliniho. Tato moralistická satira sice nevynikla nad dobový průměr, poměrně velký úspěch u diváků ale měla díky účasti vycházející hvězdy Giny Lollobrigidy v hlavní roli Agostiny. Jejím protivníkem v roli nového faráře byl významný divadelní herec Eduardo de Filippo. Luigi Zampa natáčel film souběžně v italské a anglické verzi (v anglické verzi s názvem Children of Chance hrála hlavní roli britská herečka Patricia Medin). Jedinou osobností, která hrála v obou verzích, byla italská herečka Clelia Matania, která strávila dětství v Londýně a vládla výbornou angličtinou.

Folies-Bergère - slavný kabaret, který je pro řadu zahraničních návštěvníků synonymem pro Paříž ve vším jejím lesku, podnik slibující zábavu, rozptýlení a snad i trochu flirtu. Tady se bývalý americký voják Bob Wellington na své cestě po Evropě seznamuje se slavnou tanečnicí Claudií. Zamiluje se do ní, usadí se v Paříži a začne se prosazovat jako zpěvák. Současně je ale sžírán žárlivostí, protože se domnívá, že Claudie udržuje milenecký poměr se svým manažerem. Nakonec se ale vše v dobré obrátí a Bob s Claudií triumfují na jevišti Folies-Bergère jako pěvecké a taneční duo.
Jestliže se významný francouzský režisér Henri Decoin věnoval především kriminálnímu žánru, překvapivě mimořádného úspěchu dosáhl s touto nenáročnou komedií lemovanou prostoduchým dějem, ovšem atraktivně obsazenou (ve své době populární americký imigrant Eddie Constantine se slavnou tanečnicí Zizi Jeanmarie). Film měl premiéru v lednu 1957 a ve francouzských kinech jej vidělo více než tři a půl miliónu diváků (za rok 1957 se jednalo o 5. nejúspěšnější titul z domácí produkce).

Druhá světová válka, rok 1942. V marockém přístavu Casablanca příslušníci francouzského odboje zabijí muže s kufříkem a odcizí mu tajné dokumenty, které jsou důležité pro hitlerovské Německo. Jejich čin sleduje dalekohledem André Kuhn, který sice vystupuje jako obchodník, ve skutečnosti je ale německým špiónem. Okamžitě kontaktuje svého nadřízeného Maxe von Stauffen z německých tajných služeb, když ten ale přichází do jeho bytu, nachází jej zavražděného. Do příběhu nyní vstupuje zpěvačka Teresa z nočního klubu, Andrého milenka. Max ji nechá zatknout a slibuje si od toho cestu k informacím o Andrého vrazích. Do akce se zapojuje francouzský policejní šéf Max Desjardins.
Film Mise Casablanca (Noches de Casablanca) je jedním z posledních filmů významného francouzského režiséra Henriho Decoina, vznikl v koprodukci se Španělskem a Itálií. Do hlavní ženské role zpěvačky Teresy byla obsazena španělská zpěvačka Sara Montiel, hlavní mužské party odehráli významní herci z Francie a Itálie (Maurice Ronet, Franco Fabrizi). Film měl premiéru nejprve v říjnu 1963 ve Španělsku, až v následujícím roce byl uveden ve Francii a Itálii, v kinech však neměl nijak velký úspěch.

Pětice přátel různých profesí vedená bývalým vojákem Cyrilem Gadem se odhodlá k velké bankovní loupeži. Akce se podaří a peníze jsou ukryty na bezpečném místě. Nyní je nutné zajistit si alibi, vniknou proto do lihovaru, kde jeden z nich - Karl Herman - pracuje jako noční hlídač. Noční ruch v továrně neunikne policii a všichni jsou zatčeni. Jsou posláni do vězení na jeden rok, alibi k bankovní loupeži se zdá být úspěšné. Ve vězení ale jeden po druhém začnou umírat.
Kriminální film Neznámý v pozadí (Tous peuvent me tuer) vznikl v režii osvědčeného tvůrce daného žánru, Henriho Decoina, který angažoval pestré mezinárodní obsazení. Scénář napsal André Versini, který si zároveň zahrál Tonyho, posledního z pětice lupičů, jenž ve vězení zůstane naživu. Natáčení probíhalo na jaře 1957, premiéra se konala ve Francii 6. prosince 1957, v kinech však film neměl nijak velký úspěch, i když přesáhl miliónovou hranici v návštěvnosti.

Catherine Ferrier je známá pařížská advokátka, která se věnuje hlavně deliktům zaviněným pod vlivem alkoholu. K zastupování jí vyzve fotograf Walter Hermelin, který způsobil dopravní nehodu. Catherine mezitím řeší i případ svého bývalého milence Reného, který stojí před soudem kvůli obvinění ze spolupráce s gangem pašeráků. Catherine souhlasí s tím, že bude Waltera zastupovat, ten ale nemá moc peněz a jako protislužbu jí nabídne zajistit fotografie, které by mohly pomoci Renému. Když se Catherine dostanou fotografie do ruky, s překvapením nachází souvislosti s vlastní minulostí a dávným milostným vztahem.
Film Proč přicházíš tak pozdě? (Pourquoi viens-tu si tard?) natočil podle vlastního scénáře režisér Henri Decoin, do hlavních rolí byl obsazen slavný manželský pár Michèle Morgan - Henri Vidal (který ještě téhož roku nečekaně zemřel). Film měl premiéru v květnu 1959 a ve francouzských kinech jej viděly přes dva milióny diváků.

Jaro 1789. V jižní Francii žije mladý šlechtic rytíř Henri de Verlaine, který má dvě slabosti - rudé růže a krásné ženy. Jeho favoritkami jsou Antoinette, dcera místního boháče barona de Fleche, a Angelica, dcera hostinského. V oblasti propukají lidové bouře, které vede rebel zvaný Il Marsigliese. Angelica patří mezi jeho stoupence a sympatie vzbouřencům projevuje i de Verlaine. Baron de Fleche zorganizuje proti povstalcům trestnou výpravu a Il Marsigliese je zabit. Na obzoru je vypuknutí francouzské revoluce a de Verlaine se musí rozhodnout, jestli zůstane na straně šlechty nebo jestli se po boku Angelicy přidá k prostému lidu.
Film Rose rosse per Angelica (Rudé růže pro Angeliku) natočil italský režisér Steno ve spolupráci s Francií a Španělskem. Celkem pěti scénáristům ze tří zemí posloužil za předlohu literární odkaz Alexandra Dumase staršího, mezinárodní bylo i herecké obsazení v čele s Jacquesem Perrinem v hlavní roli Henriho de Verlaine. Jeho ženskými protějšky byly italská kráska Raffaela Carrà (Angelica) a dohasínající hvězda Michèle Girardon (baronova dcera Antoinette). Film se natáčel v roce 1965 mimo jiné v Madridu a Římě, premiéru měl ve Francii v dubnu 1966, až později byl uveden v Itálii a Španělsku.

Rosa je krásná mladá žena, která bydlí v Rio de Janeiru a žije značně volným stylem, svou přízeň a lásku dělí mezi celkem sedm mužů různého věku a sociálního postavení - hudebníka, studenta, starého sochaře, rybáře, barmana a nezaměstnaného. Muži o sobě navzájem vědí, nikomu z nich to ale nevadí a všichni jsou šťastni. Ovšem jen do doby, kdy jeden z Rosiných milenců, temperamentní italský barman Lino, začne projevovat majetnické sklony, chce Rosu jen pro sebe a fyzicky ji napadne. Rosa skončí v nemocnici, kde jí ošetřující lékař radí, aby v zájmu svého zdraví zkusila žít jen s jedním mužem. Rosa se ale nechce vzdát svého dosavadního způsobu života a po návratu z nemocnice se znovu vrhá do náruče všech svých milenců.
Film Una rosa per tutti (Růže pro všechny) byl natočen podle stejnojmenné divadelní hry Glaucio Gilla, režisér Franco Rossi jím ovšem nedosáhl kvalit svých někdejších filmařských počinů, úspěch byl nicméně zajištěn účastí slavné Claudie Cardinale v hlavní roli. Další role obsadili italští herci jako Nino Manfredi nebo Lando Buzzanca, ale i Němec Mario Adorf. Většina vedlejších postav byla svěřena brazilským hercům, protože film se vzhledem k zasazení děje točil v Rio de Janeiru. Film měl v Itálii premiéru 18. ledna 1967, úspěch pak zaznamenal i v dalších evropských zemích.

Zuří druhá světová válka, americký důstojník major Mike Liston dostává důležitý úkol dostat se do Německa a získat zpět důležité dokumenty, které uchvátila německá špionážní služba. Absolvuje výsadek padákem nedaleko Ostende a za pomoci sovětského agenta proniká do německého velení. Naváže kontakty i s partyzány, brzy se ale ukazuje, že mezi nimi je zrádce. Němcům se zatím nepodařilo rozluštit zašifrovaný dokument o otevření druhé fronty v Evropě, čas ale běží a major Liston musí překonat řadu překážek, aby důležitou zprávu z německých rukou dostal.
Italský režisér Fernando di Leo se po účasti na jednom povídkovém projektu a několika scénářích pro jiné tvůrce dostal k samostatné filmové režii poprvé s válečným filmem Rose rosse per il fuehrer (Rudé růže pro Vůdce), který natočil v roce 1967 podle vlastního námětu. Pro roli majora Listona angažoval amerického herce Jamese Dalyho, další postavy hráli převážně italští herci, případně osobnosti častěji spojené s mezinárodními produkcemi (například Peter van Eyck v roli plukovníka Kerra), ženský prvek zastupovala Pier Angeli. Film měl premiéru v Itálii v dubnu 1968, následně jej do distribuce převzaly i další evropské země, později byl uveden v USA pod názvem Code Name, Red Roses.

Slepý profesor Cummings je uznávaným odborníkem na dějiny umění a právě dokončil studium v útrobách Vatikánu. Nyní je na dovolené, zapomene ale na svou profesní čest a má v plánu uloupit poklad svatého Petra. Pro akci najme gang čtyř profesionálních zlodějů a přes svůj zrakový handicap vypracuje téměř dokonalý plán.
Film A qualsiasi prezzo (Za jakoukoliv cenu) natočil v italsko-německé produkci režisér Emilio Miraglia, který do hlavní role slepého profesora Cummingse obsadil původem kanadského herce Waltera Pidgeona, další postavy hrály osvědčené osobnosti daného žánru jako Klaus Kinski nebo Ira von Fürstenberg. Natáčelo se v působivých exteriérech starobylého Říma. V Itálii měl film premiéru v září 1968, následně jej uvedly i další země v západní Evropě.

Hermine Wood je uznávanou herečkou, úspěšnou v divadle i kině, souběžně prožívá hektický milostný vztah se spisovatelem Raoulem. Při náhodném setkání s jedním ze svých ctitelů profesorem Mercierem, proslulým kardiologem, vychází najevo, že Hermine trpí vážnou srdeční chorobou, lékař jí to ale nesdělí. Hermine se vrací do Paříže a triumfálně hraje další divadelní roli, má ale podezření, že jí profesor Mercier něco zatajil. Proto se za ním vydává znovu v přestrojení, aby se dozvěděla skutečnou pravdu o svém zdravotním stavu.
Film Její poslední role (Son dernier rôle) uzavírá první fázi tvorby francouzského režiséra Jeana Gourgueta před jeho příklonem k variacím na italský neorealismus. Zatímco jeho následující filmy z přelomu 40. a 50. let se vyznačovaly nízkými náklady a angažováním neherců, tady se ještě spolehnul na osvědčené tváře v čele se slavnou Gaby Morlay v hlavní roli. Film měl premiéru 24. července 1946 a ve francouzských kinech přesáhl miliónovou hranici v počtu návštěvníků.

Malá Zizi žije se svými bratranci Albertem a Quinquinem v chudinské čtvrti v Arrasu. Všichni tři jsou svědky rozkladu manželství Ziziných rodičů. Matka kvůli jinému muži opouští svého nemocného manžela, Zizi se ale nevzdává a spolu s bratranci chce vztah rodičů zachránit.
Film Sirotci ze Saint-Vaast (Les orphelins de Saint-Vaast) je prvním dílem francouzského režiséra Jeana Gourgueta, které bylo inspirováno italským neorealismem. To se projevilo nejen v nízkých nákladech, ale také v obsazení rolí neprofesionály. Do hlavní dětské role Zizi obsadil režisér svou šestiletou dceru Geneviève, která pak několik dalších let užívala pseudonym Zizi Saint-Clair a hrála v otcových dalších filmech. Film byl natočen na jaře 1948, ale premiéru měl až 17. srpna 1949, v kinech zaznamenal jen malý úspěch.

Na předměstí Paříže žije v nuzných podmínkách gang mladých delikventů bez domova vedený Mauricem. Zatímco dosud se mladí lidé včetně dívky Lulu soustředili na drobné loupeže, ambiciózní André přijde s návrhem přepadnout poštovní vůz. Parta s tím sice nesouhlasí, ale nechá se přesvědčit, těsně před akcí se ale skokem do vody pokusí Lulu o sebevraždu. Vychází najevo, že je zoufalá, protože je v jiném stavu a vzhledem k volnému stylu života celé skupiny nezná otce. André zuří, protože mu Lulu překazila plány na velký lup, zatímco ostatní členové party se snaží Lulu pomoci. Když se nakonec narodí dítě, otcovskou roli přijímá Maurice, který Lulu dávno miloval.
Po několika filmech založených na vztazích rodičů a dětí se francouzský režisér Jean Gourguet začal soustředit na problematiku dospívající generace; film Tajné mateřství (Maternité clandestine) napomohl k růstu popularity představitelů hlavních rolí, což se týká Dany Carrel (Lulu), Michela Rouxe (Maurice) a Jean-Pierra Mockyho (André). Kromě toho měl film i značný ohlas mezi diváky, a i když dnes patří mezi spíše zapomenuté, Gourguet jím vytvořil jedno ze zásadních děl své filmové tvorby.

Paul Martin je mladý vdovec, který nešťastnou náhodou přišel o manželku, s láskou ale vychovává malou dceru Josette. Při hádce se sousedem se dozvídá, že zemřelá žena mu byla nevěrná a Josetta není jeho dcera. Paul se zříká dítěte, časem mu to ale nedá a začne pátrat po minulosti své manželky.
Film Matčino tajemství (Le secret d'une mère) spadá do tvůrčího období režiséra Jeana Gourgueta přelomu 40. a 50. let, kdy se věnoval problematickým vztahům mezi dospělými a jejich vlivu na svět dětí. Stejně jako v předchozích filmech, tak i tady hlavní dětskou roli hrála režisérova dcera Zizi Saint-Clair. Film měl premiéru 24. října 1952 a ve francouzských kinech přesáhl miliónovou hranici návštěvnosti.

Mladá dívka Isabelle je vychovávána přísnou babičkou, protože frivolní matka s touhou po dalším sňatku se jí nevěnuje. Poprvé do společnosti mladých lidí se Isabelle dostává na prázdninách u tety Flory a je překvapena volnomyšlenkářským stylem života svých vrstevníků. Usilují o ni dva místní mladíci, Didier a Maxime, Isabelle je ale zklamaná, když Didiera vidí ve společnosti své sestřenice Nicole. Nicole je mezitím donucena zrušit zasnoubení s Yvesem, do nějž se nakonec zamiluje Isabelle.
Tématice problémů dospívající mládeže se režisér Jean Gourguet věnoval zhruba od roku 1953 a do této koncepce vhodně zapadá i jeho film Isabelle se bojí mužů (Isabelle a peur des hommes, 1957). Jestliže do svých předchozích filmů Gourguet s oblibou obsazoval nové a velmi mladé tváře, v tomto případě vsadil na teprve třináctiletou Cathiu Caro, která se o rok později proslavila po boku Jeana Maraise ve filmu Dej si pozor, La Tour! (La Tour, prends garde!, 1958). Kromě nastupující generace tu ale dostaly příležitost i starší osobnosti, například v roli tety Flory se objevila předválečná hvězda Junie Astor. Film měl premiéru 30. října 1957, ani v premiérovém nasazení však neměl nijak velký úspěch.

Stárnoucí spisovatel Frank Davis se zamiluje do bývalé cirkusové umělkyně, která trpí dočasnou slepotou. Nabízí jí finanční prostředky na operaci, která by jí vrátila zrak. Po opětovném nabytí zraku dívka zjišťuje, že její ochránce a tajný ctitel není, alespoň co se týká fyzického vzhledu, mužem jejích snů. Proto odchází za svým bývalým partnerem a Frank volí dobrovolný odchod ze života.
Francouzský režisér belgického původu Pierre Chenal se uvedl již ve třicátých letech několika zdařilými tituly, za války ale působil v odboji a nakonec emigroval do jižní Ameriky, kde znovu točil filmy. Po skončení války se vrátil do Francie a jeho první realizací byl film Veletrh snů (La foire aux chimères). Na předválečné úspěchy se mu sice navázat nepodařilo, nicméně přes nezvykle vysoké náklady zaznamenal film značný úspěch, na čemž měli zásluhu mimo jiné představitelé hlavních rolí Erich von Stroheim a Madeleine Sologne. Film se natáčel od února do dubna 1946 a premiéru měl 30. října téhož roku, následně byl uveden v dalších evropských zemích a také v USA.

Nejmenovaná americká firma začala vyrábět novou automatickou pračku Floc a snaží se s ní prorazit na evropský trh. Najme proto dvě reklamní agentury a ty vysílají do Evropy své zástupce. Agenti – Jean-François Aubray a Catherine Deligny – přijíždějí takřka současně do Portugalska a nastává konkurenční boj. Oba se snaží najít ženy, které by posloužily jejich reklamním záměrům.
Komedii Les lavandières du Portugal (Portugalské pradleny) natočil francouzský režisér Pierre Gaspard-Huit ve spolupráci se španělským režisérem Ramónem Torradem. Koprodukce se Španělskem vyústila i v účast několika španělských herců včetně tehdy hvězdné Paquity Rico. Ústřední dvojici reklamních agentů ale ztvárnili tehdy neméně populární francouzští herci Jean-Claude Pascal a Anne Vernon. Film se vzhledem k zasazení děje natáčel v Portugalsku a premiéru měl 23. října 1957. Ve své době dosáhl značného úspěchu a v kinech jej viděly bezmála tři milióny diváků.

Penny je mladá krásná dívka, kterou matka pošle studovat do přísné internátní školy. Penny se chce vymanit z matčina vlivu i konvencí přísného penzionátu a při výletu do Paříže prchá za dobrodružstvím. Seznamuje se sympatickým Antoinem, kterého považuje za gangstera. Časem ale zjistí, že opak je pravdou – Antoine je policista.
Již z nastíněného děje je patrné, že film Paris canaille (Pařížská chátra) nebyl nijak objevnou komedií. Natáčení probíhalo od srpna do listopadu 1955, premiéra se konala 28. března 1956. Ve vedlejších rolích studentek se objevily pozdější populární herečky jako je Sophie Daumier nebo Yoko Tani. Úspěch filmu byl ale založen především na ústřední dvojici Dany Robin – Daniel Gélin. Ve francouzských kinech viděly film více než dva milióny diváků.