argenson

Madeleine je bohatá módní návrhářka, která si ze strachu před stárnutím vydržuje mladého milence Antoina. Ten se na jedné módní přehlídce seznámí s Madeleininou přítelkyní Claire, s níž naváže další vztah, aniž by tušil, že Claire a Madeleine se znají. Antoinův čas dělený mezi dvě ženy na všední dny a víkendy končí odhalením ze strany Madeleine, která zorganizuje pomstu. Uspořádá večírek, na který pozve všechny zúčastněné…
Teprve třetí celovečerní film později slavného režiséra Philippa de Brocy vznikl na motivy stejnojmenné novely spisovatele Françoise Parturiera (1919-1995). Film se považuje za jeden z nejlepších titulů herečky Jean Seberg. Ve Francii měl premiéru 24. února 1961, v červnu téhož roku byl pak uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně a byl nominován na cenu Zlatého medvěda.

Dirigent Albert a trumpetista Vincent jsou dlouholetí přátelé. Jednoho dne do jejich šatny vpadne neznámá žena, která Vincenta postřelí a obviní jej, že zničil její sestru. Vincent sice tvrdí, že dotyčnou ženu nikdy neviděl, nicméně požádá Alberta, aby se ji pokusil vyhledat. Pro tento účel vytvoří seznam svých bývalých přítelkyň. Albert, přísný zastánce institutu manželství, pak cestou po Francii a návštěvami bývalých milenek se směsicí překvapení a pohoršení poodhaluje dosud neznámou minulost svého nejlepšího přítele...
Režisér Pierre Granier-Deferre se po řadě úspěšných filmů kriminálního i melodramatického žánru poprvé ve své práci uchýlil k mírně komediálnímu ladění. Stejně jako u většiny svých filmů se i tady spolehnul na literární předlohu, v tomto případě na stejnojmennou novelu Vincentův přítel úspěšného spisovatele J. M. Robertse, která vyšla v roce 1982. Prakticky ihned se Granier-Deferre chopil jejího převodu na filmové plátno a film měl premiéru 28. září 1983. V hlavní roli exceloval Philippe Noiret; byla to jejich třetí, nikoli však poslední spolupráce.

Gangster Ange se vrací z New Yorku na rodnou Korsiku poté, co se dovídá, že umírá jeho matka. Zatímco otcova pohřbu před pár měsíci se nezúčastnil, na matčin pohřeb chce přijet. Na Korsice se mimo jiné setkává se svou dávnou láskou Marií, která se mezitím provdala za jeho bratra Baptista. Teprve nyní se také dovídá, že smrt jeho otce nebyla náhodnou nehodou, ale že šlo o vraždu. Nakonec se mu podaří otcovy vrahy vypátrat...
Spolupráce režiséra Pierra Granier-Deferra s Yvesem Montandem byla ojedinělá, ale velmi zdařilá. Ojedinělý byl i režisérův původní scénář, protože ve většině ostatních filmů vycházel z literární předlohy jiných autorů. Kritici filmu Syn vyčetli nepřesvědčivost a předvídatelnost dějové linky sledující pátrání po vrazích otce hlavního hrdiny, zatímco v částech o setkání s jeho bývalou láskou a nyní švagrovou podal Yves Montand vrcholný herecký výkon. Ve Francii měl film premiéru 22. února 1973.

Hvězda severu (v originále L'étoile du Nord) je jméno francouzského vlaku na trase Paříž-Amsterdam, ve kterém se odehraje vražda egyptského milionáře. Ten je spojen s mladou francouzskou tanečnicí Sylvií, která udržuje vztah se stárnoucím Édouardem Binetem. Milionářova vražda přiblíží Bineta k Sylviině rodině, zvláště její matce Louise, která žije v belgickém penziónu.
Proslulý režisér Pierre Granier-Deferre se s filmem Hvězda severu již poněkolikáté obrátil k literární předloze slavného spisovatele Georgese Simeona. Novela Nocležník je zasazena do 30. let a na filmový pás byla převedena již v letech 1939 a 1947. Granier-Deferrova adaptace vznikla s přispěním slavného scénáristy Jeana Aurencha (oba také získali Cézara za scénář), přičemž oproti předloze byl film v některých detailech pozměněn. Ve Francii měla Hvězda severu premiéru 31. května 1982.

Román Hráč (1867) od F. M. Dostojevského patří k nejlepším dílům ruského realismu. Příběh mladého učitele Alexeje Ivanoviče, který se pohybuje v lepší společnosti a nakonec podlehne svodům rulety, již dříve odmítal jako společenské vyžití, a nakonec skončí ve vězení pro dlužníky, byl napsán s použitím autobiografických prvků (sám Dostojevskij se krátce po vydání Hráče skrýval před věřiteli v zahraničí). Hráč se nedočkal tolika filmových verzí jako jiná Dostojevského díla, nicméně ani on neušel pozornosti filmařů a konkrétně ve Francii byl natočen poprvé již v roce 1938. Zrežírování této verze z roku 1958 se ujal renomovaný tvůrce Claude Autant-Lara a pro filmový scénář ji upravil jeden z nejlepších francouzských scénáristů Jean Aurenche. Film Hráč nepatří k nejlepším Autant-Larovým dílům a na rozdíl od jiných režisérových děl nedosáhl mezinárodního uznání; dle mínění některých mohl být příčinou fakt, že Autant-Lara se práci na Hráči nevěnoval se stoprocentním nasazením, protože v té době již v hlavě nosil plány na další, umělecky významnější filmy. Dokonce ani Gérard Philippe v hlavní roli nedokázal do kin přitáhnout očekávaný nápor diváků. Ve Francii měl Hráč premiéru 26. října 1958.

Příběh francouzského mechanika Juliena a židovské ženy Anny se odehrává v květnu 1940, kdy do Francie vpadne německá armáda a řada Francouzů se za každých okolností snaží opustit zemi. Julien s rodinou se vypraví vlakem; zatímco manželka s dětmi cestuje v běžném vagóně, Julien musí kvůli nedostatku prostor přijmout místo ve vagónu pro dobytek. Zde se setkává s německou Židovkou Annou. Vztah, který se mezi nimi zrodí, však nemá naději na budoucnost...

Režisér Pierre Granier-Deferre se s filmem Vlak již poněkolikáté chopil osvědčené literární předlohy slavného spisovatele Georgese Simeona a opět se mu podařilo natočit působivý film. Na úspěchu a celkovém vyznění filmu měli značný podíl nejen hlavní představitelé J. L. Trintignant a R. Schneider, ale také výrazná hudba skladatele Philippa Sarde. Ve francouzských kinech měl film premiéru 31. října 1973.

Příběh Červené krčmy je situován do druhé poloviny 19. století, údajně je volně inspirován ještě starším skutečným případem z roku 1831. Červená krčma je venkovský zájezdní hostinec v majetku rodiny Martinových, která ze zištných důvodů vraždí své hosty. Paní Martinová se ze svých hříchů vyzpovídá mnichovi, který pak řeší dilema, jak ochránit další návštěvníky hostince a přitom neporušit zpovědní tajemství. Film natočil uznávaný režisér Claude Autant-Lara a vytvořil jím jeden z mezníků své kariéry. Červená krčma disponuje prvky černé komedie, společenské satiry, ale také horroru a patří k nejlepším a průkopnickým titulům poválečné éry. Ve své době ale narazila na značnou kritiku, protože nejednoznačnost postoje zástupce kléru vyvolala silný odpor katolické církve. Přestože obvinění ze skrytého útoku na církev značně otřáslo prestiží režiséra, Červená krčma sklidila značný úspěch a v kinech ji vidělo přes dva a půl miliónu diváků. Ve Francii měl film premiéru 26. října 1951.

Třetí snímek ze série politických thrillerů francouzského oscarového režiséra Costa-Gavrase. Režisér stejně jako v předchozích filmech obrátil pozornost k nedávné historii vybraného státu s represívním režimem, tentokrát šlo o období politické nestability v Uruguayi. Hlavní postava filmu, americký diplomat (v podání Yvese Montanda) je unesen partyzánskou skupinou a vyslýchán ohledně zapojení amerických tajných služeb do dění v Jižní Americe. Právě poukaz na nejednoznačnost působení bezpečnostních složek USA v této lokalitě způsobilo režisérovi problémy v jeho uplatnění ve Spojených státech. Film byl nicméně vyznamenán cenou OSN v rámci udělování cen BAFTA. Ve Francii měl film premiéru 8. února 1973, v jihoamerických zemích byl uveden až o mnoho let později.

Žánrově nevyhraněný, nicméně významný francouzský režisér Louis Malle vytvořil filmem Lacombe Lucien v polovině 70. let jeden z milníků francouzské kinematografie s tématem druhé světové války. Jeho film (podle vlastního scénáře) byl významný v tom, že jako první demýtizoval permanentně živenou legendu o všeobecné odbojové nátuře všech Francouzů. Vznik filmu měl zajímavé pozadí – původně měl být situován do současného Mexika, ale tam nebylo Mallemu umožněno natáčet, proto hotový scénář přepracoval a umístil příběh do léta 1944 v jižní Francii. Hlavní hrdina, osmnáctiletý Lucien Lacombe, se z nerozvážnosti nechá angažovat ke spolupráci s nacistickými okupačními orgány, jeho postavení ale vzápětí zkomplikuje láska k židovské dívce... Louis Malle do hlavních rolí angažoval mladé herce bez jakýchkoliv zkušeností (Pierre Blaise, Aurore Clément), oba se ale osvědčili. Pierre Blaise pak natočil ještě tři filmy, ale již v roce 1975 zahynul při autonehodě. Film Lacombe Lucien zabodoval na filmových přehlídkách a mimo jiné byl nominován na Oscara jako nejlepší neanglicky mluvený film. Tuto cenu sice nezískal, ale jako nejlepší zahraniční film byl oceněn Britskou filmovou a televizní akademií (Cena za nejlepší film BAFTA, 1975).

Francouzská režisérka Nadine Trintignant se ve svých filmech převážně věnovala tématu partnerských vztahů a mateřství, na jejichž základě rozvíjela melodramatické příběhy, stejně tak s oblibou do svých snímků obsazovala rodinné příslušníky (v tomto případě bývalý manžel Jean-Louis Trintignant, dcera Marie Trintignant a režisérčini starší bratři Serge Marquand a Christian Marquand). Film PŘÍŠTÍ LÉTO je příběhem stárnoucí Jeanne, která právě porodila dítě; jejího záletného manžela a jejich širokých rodin. Narození dítěte načas rodinu spojí, ale vzápětí dochází k vyvěrání starých křivd a nedorozumění, film se nese ve znamení vzájemného usmiřování a nacházení cest jednoho ke druhému. Kromě již zmíněných stojí za zmínku obsazení hlavního páru – Philippe Noiret a Claudia Cardinale. Film měl ve Francii premiéru 9. ledna 1985, o něco později byl uveden i v našich kinech.

Významný francouzský režisér René Clément se ve své práci pravidelně a systematicky vracel k událostem druhé světové války. Film Paris brûle-t-il? byl natočen v průběhu roku 1966 jako téměř tříhodinový epos o hrdinství Francouzů v době osvobozovacích bojů v srpnu 1944. Výrobu filmu zaštítila americká společnost Paramount Pictures, ale hlavní osobností u vzniku filmu byl významný francouzský producent Paul Graetz, nositel Řádu Čestné legie, který však zemřel náhle na infarkt hned v počátku natáčení. Film byl kvůli použití autentických záběrů z konce války natočen celý černobíle. Žádný ze zúčastněných herců nedostal vzhledem k typu snímku a obrovskému množství hrajících nijak velký prostor, nicméně objevila se zde řada významných osobností francouzského, amerického i německého filmu. Film nezískal sice žádná ocenění, ale ve dvou kategoriích byl nominován na Oscara, skladatel Maurice Jarre byl nominován na Zlatý glóbus za hudbu. Ve francouzské kinematografii má film Paris brûle-t-il? značný význam jako historicky věrný opus oslavující Francii a Francouze na sklonku války. Oceňován byl však především odborníky, zatímco diváci v kinech upřednostňovali v případě válečných filmů spíše veseloherní žánr, což dokládá podstatně větší úspěch komedie Velký flám, která měla premiéru o měsíc později. René Clément se pak již nikdy do podobně ambiciózního projektu nepustil, mimo jiné proto, že z hlediska finanční návratnosti film rozhodně nesplnil vkládaná očekávání.

Kriminální drama SOUDCE A VRAH je inspirováno skutečným případem z konce 19. století. Hlavní postavou je psychicky nemocný tulák, bývalý voják, jehož jako hromadného vraha mladých dívek a žen odhalí ambiciózní soudce. Nejedná se o klasický kriminální film, jde spíše o společensko-historické drama s morálním akcentem. Autor filmu, režisér a spoluautor scénáře Bertrand Tavernier, vytvořil jeden ze zásadních snímků francouzské kinematografie 70. let. V hlavní roli překvapil Michel Galabru, dosud známý spíše z komedií, který za svou postavu mentálně vyšinutého vraha dostal cenu Cézara. Druhého Cézara získal film za scénář, kterého obdržel Jean Aurenche spolu s režisérem Bertrandem Tavernierem. Na Cézara byl film nominován také v dalších čtyřech kategoriích.