argenson

Mladý soudce Jacques Arnaud je přidělen do provinčního městečka Lancourt, které je pod kontrolou mocného průmyslníka Broussarda. Arnaudovým prvním klientem se stává místní občan Dutoit, kterému někdo otrávil psy. Ten Arnauda upozorní na nedávnou záhadnou smrt pana Le Guena, který se postavil proti Broussardovým praktikám. Arnaud nařídí Le Guenovu exhumaci a městem se začne šířit atmosféra podezírání a strachu. Mezitím z Paříže přijíždí inspektor Noblet, ten ale za Le Guenovou smrtí vidí prostší příčinu, a sice nevěru jeho manželky.
Film Černý spis (Dossier noir) natočil slavný režisér André Cayatte ve spolupráci s osvědčeným scénáristou Charlesem Spaakem. Tímto počinem nedosáhl sice odezvy svých starších i pozdějších titulů, přesto se mu podařilo vytvořil kvalitní kriminální drama, které bylo nominováno na Zlatou palmu za nejlepší film na festivalu v Cannes. Z bohatého obsazení převážně francouzskými herci připomeňme ještě účast italské divadelní hvězdy Ley Padovani, s níž pak Cayatte ještě natočil film Oko za oko (Oeil pour oeil). Černý spis měl ve Francii premiéru 18. května 1955 a v kinech dosáhl solidní návštěvnosti dvou miliónů diváků.

Doktor Walter je výborný chirurg a působí na Blízkém východě. Jednoho večera jej doma vyhledá pan Bortak se svou vážně nemocnou ženou. Walter je posílá do nemocnice, cestou se ale porouchá auto a žena kvůli pozdnímu příjezdu umírá. Bortak přičítá smrt manželky Walterovi, ten ale vinu necítí, protože v domácím prostředí své vily nemohl zasáhnout. Walter postupně zjišťuje, že Bortak jej sleduje, jednou za něj zaplatí i útratu v baru. Walter nechce zůstat dlužen a Bortaka se snaží najít, cestou mu ale někdo ukradne kola u auta. Nakonec Bortaka najde a ten mu slíbí doprovod do Damašku. Walter ale cestou zjišťuje, že Bortak spřádá sebevražednou pomstu a že jejich cesta vede do nekonečné pouště.
Film Oko za oko (Oeil pour oeil) vznikl v režii slavného francouzského filmaře André Cayatta, který se tímto drsným dobrodružným příběhem odklonil od své dosavadní koncepce v tvorbě justičních dramat s kriminální zápletkou. Natáčení probíhalo v Nice a zdání asijské pouště evokovaly exteriérové scény pořízené ve španělské Andalusii. Ústřední dvojici doktora Waltera a samozvaného mstitele Bortaka vytvořili významní herci z Německa a Itálie Curd Jürgens a Folco Lulli, podruhé přizval Cayatte ke spolupráci také italskou divadelní hvězdu Leu Padovani, zahrál si tu i původem turecký zpěvák Darío Moreno. Naproti tomu francouzské hvězdy byly degradovány do pozice podružných postav (Micheline Gary, Pascale Audret). Film měl ve Francii premiéru v září 1957 a v kinech dosáhl velmi dobré návštěvnosti.

Zpravodajské služby celého světa zaměří svou pozornost na profesora Barbikiana, který vyvinul vynález, jenž má změnit budoucnost lidstva. Profesor se dostává do nepříjemného postavení permanentního uprchlíka, v patách jsou mu agenti z Ameriky i Sovětského svazu. Nakonec se dostanou k vynálezu a k jejich velkému překvapení se jedná o sérum, po jehož aplikaci dostane člověk nezvladatelný záchvat smíchu a zmizí všechny negativní vlastnosti.
Méně známý režisér Vincenzo Cascino natočil film Le sette cinesi d′oro (Sedm čínských zlatých) podle vlastního scénáře a jeho cílem bylo parodovat desítky tehdy oblíbených špionážních filmů včetně nejslavnějších příběhů Jamese Bonda. Sám Cascino také hrál hlavní roli pronásledovaného profesora, jeho partnerkami byly krásky různých národností známé i z jiných podobných filmů (připomeňme alespoň dobově slavnou „francouzskou“ Japonku Yoko Tani). Film byl v kinech uveden jen v Itálii a dodnes jej občas připomenou některé televizní stanice, jde ale o málo známý titul z tehdejší nadprodukce daného žánru.

V horské vesnici Zagora je většina místních obyvatel nezaměstnaných, jeden z nich dostane nápad postavit vlastními silami silnici spojující nehostinnou oblast s pobřežím, což by mohlo pomoci oživit místní ekonomiku. Naráží ale na nedůvěru i neochotu, zvláště když se má na stavbě pracovat bez nároku na mzdu.
Film Cesta dlouhá jeden rok (La strada lunga un anno) vznikl v režii významného italského filmaře Giuseppe de Santise, který se ve své tvorbě věnoval převážně nepříliš optimistickým tématům. Míval i problém se zajištěním financí na natáčení, proto často musel točit v koprodukci, v tomto případě to byla Jugoslávie. Zatímco ve svých předchozích výrazných počinech Giuseppe de Santis akcentoval sociální problematicku a víru v lepší život, v tomto filmu rozšířil svou pozornost na práci jako prostředek ke sblížení lidí. Až na několik hlavních rolí se ve filmu objevují hlavně jugoslávští herci, obsazení ústředních ženských partů bývalou Miss Itálie Silvanou Pampanini a pohasínající hvězdou Eleonorou Rossi Drago se však ukázalo jako nepříliš vydařené. Diváky i odborníky tak zaujal jen Massimo Girotti oceněný za svůj výkon na festivalu v San Franciscu. V USA byl film navíc nominován na Oscara v kategorii neanglicky mluvených filmů.

V Hongkongu je zavražděn elitní americký agent, tajné služby vzápětí na místo vysílají dalšího agenta Z 55, v civilu Roberta Manninga, který má jednak dokončit úkol, ale i vyšetřit smrt svého kolegy. Jeho cílem je objevit ztraceného významného atomového vědce profesora Larsena, o jehož objevy mají zájem zločinecké organizace. Agent Z 55 se pod cizím jménem dostane mezi gangstery, a i když se čínští zločinci dostanou k cíli, Manningovi spěchá na pomoc krásná Číňanka Su-Ling, která se stane i jeho láskou.
Film Zoufalá mise (Agente Z 55 missione disperata) byl jen jednou z mnoha reakcí na tehdejší oblibu špionážního žánru, nutno ovšem dodat, že schéma neohrožený agent – unesený vědec – krásná dívka, nebylo nijak objevné a italský režisér Roberto Bianchi Montero vytvořil jen jeden z řady průměrných titulů tohoto žánru. Ve své době byl film nicméně uveden ve většině západní Evropy.

Léon Ménard je prostým venkovanem, ve své rodné vesnici hraje přes týden na varhany v kostele, o víkendech je pak harmonikářem na tanečních zábavách. Když přijde o práci, odchází do Paříže, kde se dá dohromady s nezaměstnanou zpěvačkou Marií Pinsonovou. Začne se jim dařit a brzy si otevřou vlastní klub. Nabídku k sňatku ale Marie odmítá, načež se Léon vzdává všeho, čeho dosáhl a odchází se živit jako pouliční zpěvák.
Francouzský režisér André Berthomieu proslul svým kontroverzním názorem, že film není umění, ale obchod, což ostatně dokládá i většina jeho tvorby, komerčně úspěšné, umělecky ovšem málokdy na výši. V případě filmu Srdce na dlani (Le coeur sur la main) vsadil na stoupající popularitu komika Bourvila, jemuž po bok postavil vycházející hvězdu Michèle Philippe (hráli spolu již o dva roky dříve ve filmu U okna – Par le fenetre, 1946). Film měl ve Francii premiéru 29. června 1949 a s více než třemi a půl milióny diváků v kinech patřil tehdy k nejúspěšnějším snímkům.

Novomanželský pár vědců Françoise a Robert Monierovi se chystá strávit svatební cestu ve vesmíru, což je projekt, na němž spolu pracovali několik let. Těsně před vzletem se Robert vážně zraní, cestu do vesmíru ale nechce vzdát. Jeho místo po boku manželky Françoise přebírá jejich společný přítel Lucien. Cesta se nakonec podaří, po návratu ale Françoise zjišťuje, že ve svých vědeckých výpočtech zapomněli na jednu podstatnou věc.
Sci-fi námět s tématem cesty do vesmíru byl ve francouzské kinematografii čtyřicátých let velmi ojedinělou záležitostí, tento dnes již zapomenutý film má však v historii své místo jako debut později slavného komika Bourvila, který se tu objevil v epizodní roli. Film natočil režisér André Zwoboda a do ústředního páru obsadil tehdy velmi populární herce Madeleine Sologne a Jeana Marchata. Film byl natočen v závěrečných měsících roku 1941 a premiéru měl 19. dubna 1942.

Bohatý průmyslník Carlo Bacchi zahyne při automobilové nehodě a za svůj neuspořádaný život se dostává do pekla. Před ďáblem se ale snaží obhájit své hříchy a nakonec dostává dvanáct hodin na odčinění alespoň jednoho ze svých špatných činů. V civilním životě však rychle zapomíná na podmínky, za kterých mu byl návrat umožněn.
Film Spíš projde velbloud (È più facile che un cammello) vznikl v režii významného neorealistického tvůrce Luigiho Zampy, který se opřel o práci kvalitních scénáristů. Právě spolupráce autorů scénáře se nakonec neblaze podepsala na jejich další tvorbě. Autorem námětu byl Cesare Zavattini, který však nebyl o kvalitě své práce příliš přesvědčen, předlohy se ale chopili Suso Cecchi d′Amico a Vitaliano Brancati. Když byl pak film za značného nezájmu uveden na festivalu v Benátkách, Zavattini se od něj důrazně distancoval s tím, že se scénářem nemá nic společného. Tím skončila jeho dosud plodná spolupráce s Cecchim d′Amico. Filmu nepomohlo ani hvězdné obsazení v čele s Jeanem Gabinem a ženskými hvězdami tehdejšího italské kinematografie (Mariella Lotti, Elli Parvo). Například ve Francii dosáhl návštěvnosti necelých 700.000 diváků, zatímco jiné Gabinovy filmy měly tehdy úspěch několikanásobně vyšší.

Mladá vdaná Američanka pobývá na dovolené u známých v Římě. Tady prožije bouřlivý románek s mladým italským učitelem Giovannim Doriou. Chce se ale vrátit k manželovi a vztah s Giovannim ukončit. Při loučení na nádraží před cestou do Paříže však váhá, jestli se rozhodla správně.
Film Hlavní nádraží (Stazione termini) natočil významný italský režisér a herec Vittorio de Sica podle námětu osvědčeného scénáristy Cesara Zavattiniho. I když vznik filmu podpořili svými výkony slavní američtí herci, de Sica jím nedosáhl uměleckého významu svých jiných neorealistických počinů. Problémy při natáčení vznikaly nejen kvůli jazykové bariéře, ale i produkci. De Sica byl sice sám spoluproducentem, hlavním producentem byl ale David O. Selznick, který do celkové koncepce filmu zasahoval s ohledem na svou manželkou Jennifer Jones, představitelku hlavní role. Film měl v Itálii premiéru 2. dubna 1953 a v letech 1953-1954 jej pak uvedla i většina západoevropských zemí a také Spojené státy. Zmínku si zaslouží fakt, že francouzský návrhář Christian Dior byl za kostýmy k filmu nominován na Oscara.

Neapol v době první světové války. Baron Renato se zamiluje do mladé učitelky Marie a chce se s ní oženit, pak ji ale náhle opouští a zasnubuje se s jinou dívkou, Carmelou. Ta jej ale nemiluje a má zájem především o baronův majetek. Baron Renato pak najde dopis svého otce, z nějž se dozvídá, že Marie je jeho sestrou. Baronova matka to ale popírá s tím, že v době Mariina narození pobývala s otcem v Brazílii. Nakonec vychází najevo, že dopis napsal baronův dosud loajální zaměstnanec, který chce Marii získat pro sebe.
Sentimentální příběh Scapricciatiello (Obětní beránek) realizoval plodný režisér různých žánrů Luigi Capuano, který jen v roce 1955 stihnul natočit čtyři filmy. Film nevybočoval z dobového průměru, za zmínku ale stojí velké ženské role, které ztvárnily původem maďarská herečka Eva Vanicek (Maria) a bývalá Miss Itálie Fulvia Franco (Carmela).

Gangster Raven si odpykal pět let vězení, nyní se vrací do civilního života a ve spolupráci se svým přítelem Jo, jehož potkal v žaláři, hodlá převzít nadvládu nad pařížským podsvětím. Jeho cílem je v první řadě zlikvidovat Mendettu, jenž jej dostal za mříže. Nájemný vrah Palmer stojí na Mendettově straně a unáší Ravenovu dívku Dany. Raven sice dokáže reagovat rychle, ale vzápětí zjišťuje, že Palmer není jeho jediným nepřítelem.
Kriminálka Dívčí válka (Méfiez-vous, fillettes) vznikla v režii osvědčeného filmaře Yvese Allégreta, který vycházel z literární předlohy populárního spisovatele J. H. Chase. Hlavního hrdinu Ravena, propuštěného zločince a bojovníka proti pařížskému podsvětí, ztvárnil Robert Hossein, který podobných rolí v té době hrál více, v rolích jeho protivníků se objevili později slavný režisér Gérard Oury nebo předválečný milovník Georges Flamant, do hlavní ženské úlohy byla angažována tehdy velmi populární italská herečka Antonella Lualdi. Natáčení probíhalo během jara 1957 v pařížských ateliérech, do plánované premiéry ale zasáhla cenzura. Musely být vystříhány některé scény a přístupnost byla stanovena na 16 let. Premiéra nakonec proběhla 5. července 1957 a ve francouzských kinech dosáhl film návštěvnosti bezmála dvou miliónů diváků.

Ve Francouzském Kongu propuká povstání proti koloniální nadvládě, malé francouzské letadlo přijímá nouzové vysílání a zasažené střelbou povstalců přistává v džungli. Francouzská posádka letadla uniká jen o vlásek povstalcům díky únosu auta, cestou navíc přibírá krásnou dívku Marii. Po poruše auta malá skupinka pokračuje pěšky nehostinnými bažinami a pralesem, útočiště jim nakonec nabízí vesnice, která je zcela odstřižena od dění v zemi.
Film Konga yo realizoval proslulý režisér Yves Allégret, který měl zkušenosti s kriminálním žánrem, oblast dobrodružného příběhu z Afriky byla ale v jeho filmografii zcela novou veličinou. Natáčení probíhalo ve Francii a ve Francouzském Kongu, které tehdy ještě spadalo do francouzské koloniální říše. Do hlavních rolí byli obsazeni oblíbení herci té doby jako Nicole Courcel a Roger Pigaut. Francouzská premiéra proběhla v květnu 1962, v témže roce byl film s nominací na Zlatou palmu uveden na festivalu v Cannes.

Napravený gangster Patrick odchází do jižní Francie, kde chce žít jako farmář. Nečekaně se ale na scéně objevuje jeho bývalý komplic Robert. Ten do Patrickových plánů vstupuje nejen jako uchazeč o jeho snoubenku Zitu, ale i v úloze iniciátora nových zločinných akcí. Mladého zemědělského dělníka Paca přemluví ke vloupání. Akce nemá zdárný průběh a Patrick je nucen proti své vůli znovu vzít spravedlnost do svých rukou.
Dobrodružný příběh s kriminální zápletkou Honák (Chien de pique) vznikl v režii významného francouzského filmaře Yvese Allégreta, jenž do hlavní role bývalého gangstera angažoval oblíbeného představitele špiónů Eddieho Constantina, jeho partnertkou byla Marie Versini, známá u nás později až z westernů. Film měl ve Francii premiéru těsně před Vánocemi 1960 a v kinech jej vidělo přes jeden milión diváků.

Druhá světová válka, německý bankéř Thomas Lieven proslulý svým antifašistickým postojem pobývá v Londýně. Do nenáviděného Německa se nechce vrátit, ale když selže podpora jeho obchodních partnerů, zbývá jediná možnost, jak se návratu vyhnout, a sice vstup do tajných služeb. Na oko je německým agentem v Británii, ve skutečnosti se ale stává britským špiónem pracujícím proti Německu.
Předlohou k filmu Nemusí to být vždy kaviár (Es muss nicht immer Kaviar sein) byla stejnojmenná románová předloha slavného spisovatele J. M. Simmela z roku 1960, jejího převodu na filmové plátno se o rok později ujal slavný režisér maďarského původu Géza von Radványi. Ten natočil v roce 1961 i druhý film Tentokrát to musí být kaviár (Diesmal muss es Kaviar sein), vzhledem k náhlému onemocnění von Radványiho se na konečné podobě podíleli také Helmut Käutner a Georg Marischka. Film byl natočen v německo-francouzské koprodukci s mezinárodním obsazením a ve své době zaznamenal značný komerční úspěch.

Druhá světová válka, bývalý německý bankéř Thomas Lieven působí jako tajný agent ve prospěch Velké Británie proti Německu. Náročný život několikeré identity jej začíná unavovat, zmáhá jej i přítomnost několika krásných agentek v jeho blízkosti, o jejichž skutečných záměrech se lze jen dohadovat. Lieven chce tento styl života opustit, pouští se ale do dalších dobrodružství a stává se špiónem francouzským, nakonec i sovětským.
Film Tentokrát to musí být kaviár (Diesmal muss es Kaviar sein) byl natočen jako součást dvoudílného filmového zpracování románové předlohy slavného J. M. Simmela (prvním filmem byl titul Nemusí to být vždy kaviár – Es muss nicht immer Kaviar sein), režii měl významný filmový tvůrce maďarského původu Géza von Radványi. Film byl natočen v německo-francouzské koprodukci a hlavní roli vytvořil opět O. W. Fischer, natáčelo se v Berlíně, Paříži, Londýně, Lisabonu a v jižní Francii. V Německu měl film premiéru v prosinci 1961 a stejně jako předchozí titul měl značný divácký ohlas.

Willy Ferrière je proslulým kavárenským povalečem věčně bez peněz. V jedné přeplněné kavárně vyhlásí, že kdo zabije jeho bohatou tetu, ten dostane 100.000 franků. Nedlouho nato je Willyho teta skutečně zavražděna a vyšetřováním případu je pověřen komisař Maigret. Na místě jsou zajištěny stopy bezvýznamného zlodějíčka Josepha Heurtina, Maigret ale věří v jeho nevinu. Heurtina nechá propustit, ale sleduje jeho kroky, protože doufá, že jej dovedou ke skutečnému vrahovi. Dalším podezřelým se tak stává Radek, český student medicíny.
Literární odkaz slavného autora detektivních románů Georgese Simenona se po nástupu zvukové éry těšil značné pozornosti francouzských filmařů a tento v pořadí třetí zfilmovaný případ komisaře Maigreta realizoval slavný režisér Julien Duvivier, který filmu dodal potřebnou ponurou atmosféru, přitom vsadil i na excelentní herecké obsazení v čele s významným divadelním hercem Harry Baurem v roli Maigreta. Harry Baur je ostatně považován za jednoho z nejlepších Maigretů v dějinách kinematografie, v tomto případě mu ale zdařile sekunduje původem ruský herec Valerij Inkižinov v úloze hlavního podezřelého. Ačkoliv francouzská meziválečná kinematografie měla hojné zastoupení i v československých kinech, právě tento film byl naší cenzurou zakázán kvůli postavě českého studenta – potencionálního vraha. Ve Francii měl film premiéru 18. února 1933.

1922, v Irsku probíhá občanská válka. Mladá dívka Catherine pracuje jako služka v klášteře, vedena neblahým tušením ale odchází do Dublinu, protože cítí, že její milovaný bratr je v nebezpečí. Přijde ale pozdě, bratr je zavražděn a Catherine se setkává s revolučním vůdcem Stevem, který ji odvádí zpět do kláštera. Catherine přísáhá pomstu za smrt svého bratra, nezná ale vraha. Náhodou nakonec vyjde najevo, že jejího bratra zabil Steve.
Film La jeune folle (Mladá šílená) natočil podle literární předlohy významný francouzský režisér Yves Allégret, který však na rozdíl od jiných svých počinů v tomto případě šlápl vedle, hlavně díky nevěrohodnosti příběhu zasazeného do doby irské občanské války, mimo jiné pak nevhodně obsazenými herci do irských charakterů. Hlavní roli Catherine hrála tehdy populární Danièle Delorme, jejím partnerem v roli Steva byl neméně oblíbený Henri Vidal. Vedlejší rolí tady debutovala také režisérova manželka Michèle Cordoue. Film měl ve Francii premiéru 1. října 1952, a i když jeho tématika nebyla Francouzům příliš blízká, především díky hercům dosáhl solidního úspěchu v podobě jednoho a půl miliónu diváků.

Do Hamburku připlouvá obchodní loď, na níž jsou tři přátelé, Pierre, George a Jean-Marie. Zatímco dva se chtějí na zastávce v Hamburku jen bavit a maximálně si užít 24 hodin volna, Pierre vzpomíná na dívku Marii, kterou tu poznal za války jako válečný zajatec. Její dům byl ale zničen bombardováním, neexistují ani žádné záznamy. Pierre ji nakonec zcela náhodou nachází ve společnosti svých přátel. Marie zpočátku předstírá, že Pierra nepoznává, protože se nyní živí prostitucí, nakonec ale spolu skončí v jejím podnájmu. Majitel domu, v němž Marie bydlí, požaduje splátku nájmu za několik měsíců zpětně, Pierre chce ale Marii pomoci a odvézt ji s sebou.
Film La fille de Hambourg (Dívka z Hamburku) vznikl v režii renomovaného tvůrce Yvese Allégreta a disponuje nevšedním hereckým obsazením. Do hlavní role Pierra byl angažován populární filmový milovník Daniel Gélin, v rolích jeho přátel Georgese a Jeana-Marie se objevily dvě překvapivé tváře – Jean Lefebvre, známý spíše z komedií a Daniel Sorano, který se jako zapřisáhlý divadelník filmové kameře vyhýbal. Titulní roli Marie, dívky z Hamburku, hrála slavná německá herečka Hildegard Knef, němečtí herci zajistili také většinu vedlejších rolí. Film měl ve Francii premiéru 13. srpna 1958 a v kinech jej viděl více než jeden milión diváků.

Georges Rancourt pochází z bohaté rodiny, sám ale moc peněz nemá. Z lásky se žení s krásnou Dominique a spolu odjížději na Tahiti. Dominique je inspirována úspěšnějšími manželovými příbuznými a probouzí se v ní ctižádost získat velký majetek. Seznamuje se s místním podnikatelem Buchananem, který se zabývá těžbou fosfátů. Díky němu Dominique nachází nová naleziště, s pomocí intrik a svého půvabu je získává do pronájmu a George zakládá těžařskou společnost. Když George odjíždí do Paříže, aby získal finance na další chod firmy, zamiluje se do své příbuzné Claire. Dominique souhlasí s rozvodem, nehodlá se ale vzdát svého podílu na majetku.
Film L′ambitieuse (Ctižádostivá) natočil francouzský režisér Yves Allégret s tehdy populární Andréou Parisy v hlavní roli, kromě dalších francouzských herců byli k natáčení přizváni i zahraniční herci, druhou hlavní roli Georgese Rancourta hrál Američan Richard Basehart. Film vznikl ve francouzsko-italské koprodukci, vzhledem k natáčení ve Francouzské Polynésii vstoupila do výroby i Austrálie. Film se natáčel v zimě 1958-1959 a premiéru měl ve Francii v říjnu 1959. V kinech však nezaznamenal nijak velký úspěch a vyhledalo jej něco málo přes 700.000 diváků.

Počátek 19. století, Španělsko zabírají napoleonská vojska. Španělský důstojník plukovník Belalcazar si však z nové situace nic nedělá, celý svůj život hájil svou pověst neodolatelného donchuana a ani ve zmatené době války na tom nehodlá nic měnit. Do malého města, kde plukovník pobývá, přichází francouzská armáda, setnině velí pohledný nadporučík Villard, který je znechucen Belalcazarovým postojem k válce. Villard chce plukovníkovi udělit lekci, ze které se jen tak nevzpamatuje, a v noci do jeho domu posílá tři krásné dámy.
Historickou veselohru Les trois etc… du colonel (Tři atd… plukovník) natočil francouzský režisér Claude Boissol v koprodukci s Itálií a angažoval do ní hvězdné mezinárodní obsazení. Role důstojníků rivalů obstarali kdysi první milovník italského filmu Vittorio de Sica a o něco mladší Francouz Daniel Gélin, v ženských rolích se zaskvěly švédská hvězda Anita Ekberg nebo španělská herečka María Cuadra. Film se začal natáčet v říjnu 1959 a premiéru měl o rok později, v kinech však neměl nijak valný úspěch, půl miliónů návštěvníků v té době byl jen slabý průměr.