Šógun

Inu, inu. Japonsky pes, pes. Nu jak to říci – Šógun je zjevení západní literatury a pro neuvěřitelně mnoho lidí most k objevení Japonska. Beru ho jako jakýsi kánon a neodpouštím odchylky, to je kacířství :) ... Zde je ve výsledku vidět skutečná kvalita a Sanada se popral s rolí velice důstojně poté, co mu nastavil laťku extra vysoko Mifune. O to víc mě hereze odchylek štve tam, kde měli její autoři snad pocit, že budou srozumitelnější. Hlavní fuckup byl v samotné páteři díla, v jeho mottu. V knižní verzi zněla rozprava s Toranagou tak, že nelze nijak ospravedlnit vzpouru vazala (Holandska) proti pánovi (Španělsko), na což vece Andžin, že až na vítězství. Ve filmové verzi se jednalo o přesvědčení, zda Andžin osobně zvítězí nad Portugalci. Ubohé. Potom tedy v reminiscenci na konci ten filmový oblouk narozdíl od knihy nefunguje. I tak dost dalších kompromisů a ústupků mase hlupců, takže zbytečné hořké kapky v jinak výborné lahůdce – tenhle seriál mohl být skvělý daleko víc ... podle Clavella. (04.05.2024)

Jako důstojná a slavné románové předloze celkem věrná adaptace o střetu dvou odlišných kultur to funguje výborně, i přes některé menší odchylky v ději. Ambice tvůrců byly ale zjevně mnohem vyšší. Snaží se totiž udělat ze seriálu výstavní skříň japonských dějin a tradiční kultury, a k tomu (asi) i uspokojit chutě mainstreamového publika, rozmazleného Hrou o trůny a podobnými krvavě intrikánskými opusy. A i když se jim většinu času daří tyto dva přístupy dobře vybalancovat, v samém závěru se tak trochu střetnou - a pochopitelně to není historická přesnost a logické jednání postav, kdo vyhraje. Což je velká škoda, protože jinak se jedná skoro ve všech ohledech o vysoce nadstandardní počin. (25.04.2024)

Dlouho jsem nezažil tak neopodstatněný, seriálový hype, jako v případě Šóguna. Ano je zde fantastická výprava, kostýmy, herci a postavy, které ctí tradice a skládají poctu japonské historii ale zároveň to je neskutečně zdlouhavý a nebojím se napsat i často táhlý a nudný seriál, který by si zasloužil výrazně prostříhat. Nečekám monumentální bitvy v každém díle, ale aby se zde chodilo, klečelo a neustále kecalo o cti a podobně, to bylo na mě moc. (14.05.2024)

Jsem v menšině, ale mě tenhle totální hype poněkud minul. Ano, je to skvěle natočené a zahrané a je na tom vidět rozpočet. Příběh ale pro mě byl kolikrát zmatečný. Značně podivná pravidla tehdejší japonské společnosti nebyla často uspokojivě vysvětlena. A když to občas nechápete a je to přehnaně vážné, sem tam se smějete i tam, kde to vtipné být nemá. (07.05.2024)

"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře. (25.04.2024)