Devadesát Dva

Realita a kinematografie, kterou tu Chlupáček místy tvoří je něco, v tuzemsku, neskutečného. Baťovský industriál a dechberoucí vizuální shoty krajin (1937) kontrastují s místy až amatérský působícími herci vedlejších rolí (manžel, Saša), kteří tak působí o to víc, protože hrají vedle těch legitimních. Osobně mě téma nechalo rozpačitě někde uprostřed, stejně jako příběh i jeho zakončení a výsledné dojmy. Kdo patří ke queer komunitě a kdo je zarytým tradicionalistou, ti budou lámat tábory i názory. Je zvláštní tohle téma zasadit do třicátých předválečných let. Film často z téhle reality vybočuje malými detaily, mluvou, chováním postav (pí*a, mikina). Nedává to úplně smysl, jakoby to bylo z jiné planety. Stejně tak zvláštní je vidět zakřiknutou myšku Elišku Křenkovou jako lead, od Rafťáků slušnej progress, tu a tam ji zahlídnu v zajímavých věcech, tady ale v roli těhotné doktorky, která se snaží zjistit, co stojí za objevem hermafroditního mrtvého novorozeněte, aby pak začala protlačovat progresivní názor, že každý je ok, takový, jaký je, což se dočkává s nepochopením ostatních v klasickém univerzálním motivu vyvržence proti společnosti. Já celou dobu s protáhlým ksichtem nevěda, jak reagovat na všechny ty variace a ukázky pohlaví, jakobych čekal na něco, co mi dá důvod, se někam přiklonit. A ono nic a pak konec.

"...The Abortion Princess." Hahahaha. Fern je na mojí vlnové délce. Není nad ženskou, nebo osobu celkově, co dokáže o svých neurózách mluvit takhle otevřeně, bez toho, aby se "snažila" z toho dělat komedii, nebo roubovala a tlačila šablony divakům do ksichtu... nechává tak zářit jen sebe, se svou osobností, jaká je, se vším, kompletně, ale v rámci humoru. Zajímavé, slyšet o tom důvodu k partnerstvi, "jako každá malá holka, chci přehodit zodpovědnost za odpojení od přistrojů z rodičů na přítele", vazba s nízkým sebevědomím, spojeným s traumatem z dětství. "So he's only gonna marry me if im terribly ill." (...) "What do you think we'll have to eat on our wedding day? And he just was like: Whatever they'll put into your feeding tube..." Love is powerful, but not as powerful as... a jo, po třicítce už nechcete začít nanovo. Fern fandím, na nic si nehraje, ale taky nechce ublížit, což pro spoustu lidí není samozřejmé (já to z osobních zkušeností chápu velmi). Prima úsměvný závěr.

Nádherně drsný film na motivy textu Květy Legátové, ke kterému jsem se později taky dostal. Film jsem viděl už roky zpět, ale rewatch tohohle vyvolává pořád stejný dojem - ten jiný, jednoduchý, skromný život, v té komunitě, vsi, během války, dodnes tohle považuju za nejlepší výkon Aňy Geislerové. A vždycky je cosi zajímavého na hrdince nebo hrdinovi vrženém do neznámého prostředí. Líbí se mi ten vývoj, to nalezení smyslu v něčem, co napřed bolí. Geislerové s filmem přibývají jizvy a šrámy, ale taky ukazuje, že když necháte dva ok lidi dohromady, najdou k sobě cestu a sblíží se snadno. No happy endings. But life goes on.

Sledovatelný průměr bratří Coenů, který jsem roky vědomě ignoroval, dokud jsem na něj nenarazil náhodně v bedně a hned v té scéně, kterou jsem zapnul jsem si řekl, "to vypadá jako něco od Coenů". Zaujalo mě, jak moc by Clooney seděl do role Caryho Granta v aktuální minisérii "Archie". Advokát se zamiluje do sňatkové podvodnice ve filmu, kde hrají dva sexsymboly svojí doby, to vše naservírované v odlehčené a absurdní formě známé režisérské dvojice. Ale nic víc. Jak romance, tak komedie je tu ale pomálu.

O pravdě a lžích. Tohle se mi v momentech líbilo, ten trefnej výklad Bible (symbolika stromu, jablka), Biden, kompletní rozbor pussy a vody a za čím stojí věda a za čím Bůh a jak nám lžou a realita je stále a pořád šilená. "Every woman is the right one."

V USA se Katt těší velmi speciálnímu místu, některým standup komikům přijde šíleně dobrej, některým jen šilenej a nutno dodat, že jeho humor je na americké publikum i silně orientovaný, takže dokážu snadno pochopit, proč někomu nesedne, nebo proč ho u nás moc lidí nezná. Koneckonců i já od něj dokoukal první standup teprve teď. 'Woke Foke' je hodně zaměřený na ani ne tak woke, ale celkově, realitu naší doby, šilenou realitu, ve které Katt Williams vystačí s citacemi skutečnosti, skutečnosti tak absurdní, že vám k tomu z ní udělat humor stačí jen dodat whaaaat nebo n-bombs. S nějakým časem mi to sedlo, ale Kat dokáže tím flamboyant stylem snadno nesednout, nicméně za tím vším sedí celkem obstojná kebule, co myslí sama za sebe a ještě rozumě a to se dá cenit.

Izzy je i dnes pořád stejně polarizující jako všechny jiná velká jména v UFC/MMA, ačkoliv se svými prohrami i ztratil trochu lesku, pořád má co ukázat. Na začátku přijde na samotu do karavanu za nějakou léčitelkou a s ní prochází to, co bychom mohli nazvat dealing with emotional damage (kterýžto celý segment je docela slušný whataaafaaak, to vypořádávání se s hněvem... to safe space vyřvávání, když ho drží několik dalších členů skupiny na zemi a on je se svými emocemi, to ze sebe dostává, zatímco nemůže nic dělat - působí to jako noční můra pro muže, pro nás v tradičním smyslu, v tradiční masce, kterou nasazují všichni, aby mohli vůbec fungovat), ale Izzy byl okolo těchhle věcí vždy velmi otevřený. Mental work. Breath work. In water. Definitivně zajímavý, netradiční pohled na to, co to je být fighter, jak se k tomu dostal (ačkoliv bez zdlouhavého úvodu, nebo vzpomínání lidí, bez sentimentu). Dokument se hodně soustředí na proces, trénink, tým, mentální aspekt všeho, důvody k tomu, proč některé věci jsou, jak jsou, co vše hraje roli a současně projíždí období od chvíle, kdy se Izzy stal indisputed UFC MW Champ, přitom sám říkal, že to není ani tak o něm, ale že se to klidně mohlo a mělo jmenovat Player1, že sledujeme něco jako archetyp. Jsem rád, že se mi to konečně podařilo sehnat. Ale co je vždy fajn je vidět ten behind the scenes footage, tady to byl speciálně Eugene Bareman, který je jedním z nejlepších trenérů na Světě, co ho hodně formuje je i to, že mu v náručí zemřel jeho svěřenec a tak svoje fightery při tréninku vystavuje skutečnému peklu, protože chce, aby se bezpečně vrátili domů ke svým rodinám. Je zajímavé sledovat i prohry a jak se s nimi vypořádává, protože skuteční šampioni jsou ti, kteří prohrají, jak je řečeno i zde po prohře "Dare to be great." Spousta lidí, co jsou považovaní za nejlepší a drží se svého "neporaženého rekordu" jako Jon Jones, nebo Floyd Mayweather, mi přišli jako lidi, kteří měli chytře podchycené sudí a taky si chytře vybírali kdy s kým budou zápasit, nechtěli je v "nejlepších letech". Fau Vake zemřel 22.05.2021. Jeho smrt a trénink týmu je velmi silná část. Pamatuju si, jak moc to tehdy celý 'City Kickboxing' prožíval. Tým, podle Eugenea je něco jako rodina, pokud žádnou nemáte, tady ji najdete.(...)Director: "Was there a point where you just thought, 'I can't face the day today?" (Eugene's reaction is something) "(...) E: "Yeah of course. Of course. Of course that thought goes through my head. But...um... that's just... Like, these guys need me to be there. If I don't have them, then..." Izzy: "We need him." E: "They're just as important to me being able to push forward as I am to them. And they need my help, but I need their help." Nejen Eugene mě přiměl si říct, jak zatraceně mentální je fighting. Ti lidi se snaží dostat na absolutní peak, ale je to emociální proces, který z vás vysaje spoustu energie. Líbila se mi i část v autě, kde Izzy mluví o tom, jak ho ovládali rodiče a jak mu Eugeune vysvětloval proč chce, aby se omluvil za rape comment a Izzy pak šel na rage therapy, protože v něm bylo příliš hněvu za to, že ho někdo kritizuje za to, kdo je. Ta skupinová část, vypořádávání se s emocemi je velmi dobrým klíčovým motivem. (..) "She helped me to rediscover my anger, not like rage anger, but like, using your anger as a fuel in the right way." Tomuhle rozumím velmi dobře.  Ta touha i strach z ayahuascy, která by mu způsobila ego death, to vše, co je špatně, co vlastně funguje pro něj ve fightu. (...) "Love this shit... and if you are in front of me, im gonna use you as canvas to show off my art." (...) Ve výsledku to chce být MMA dokument o takovém sebepřijetí, ne o tom, že jste zvíře, co se vybíjí v kleci, nebo s ostatníma, protože to vždy půjde proti vám. Ale Izzy si jede svůj jam, nechává si dělat nehty, oblíká se jak se oblíká, dělá si výstřelky podle sebe a ač má spoustu konfliktů, vlastně mi málokdo od McGregora přišel jako víc polarizující a zajímavá figura, ač mám někdy konflikt ohledně toho, jak se na něj dívám (například poslední prohra se Stricklandem byla insane fight, ale taky jí předcházel neskutečný balast špíny, kterou na Izzyho napřed vykydal jeho přední hater MMA Guru a pak i Sean sám, aby nakonec Sean skončíl v podcastu Thea Vona, kde se sám rozbrečel nad tím, jakej abuse si musel v dětství vytrpět - že pro to Izzy měl víc pochopení a nebral to jako příležitost o něčem svědčí). Ale opět, jak říkám, více než cokoliv, je fascinující, jak emocionálně dynamická je tahle fight game.

Rozlousknout nějaký definitivní pohled na bratry Mašíny mi tenhle film nepomohl. Navíc, i když se snaží působit nestraně, v tomhle tématu se nelze vyhnout jistému kalkulu, takže si myslím, že spousta věcí je tu řečena opatrně a ve výsledku je to pak takové ploché, nemastné, jakožto nejhorší volbou je váhat mezi dvěma volbami. Jedno ale řeknu, Mašíni mi přišli jako kluci, co si hrají na kovboje, protože táta to dělal taky. Kdybych si legitimizoval, že s vládou nesouhlasím, třeba i dnes, dává mi to automaticky právo na to zabíjet lidi, zabíjet jejich složky, složky státu, nebo zřizení? Jiná doba, kontext, nálada po válce a z bláta do louže, chápu. Ale stejně, jaký je dnes rozdíl mezi Mašínem a někým, kdo jde vystřílet univerzitu?

Je to ok. Roden tradičně. Rázlová s alzheimerem musí. Zbytek je tak nějak po x-té totéž. Život s komplikovaným členem rodiny, kde choroba vše i posouvá. Má to pár momentů, ale je to jinak tradiční česká dějová kostra, která ničím zvlášť nezaujme, nepřekvapí.

'Její tělo' je sice božské a Natalia Germani vypadá přesně jak jako vrcholová sportovkyně, tak jako pornohvězda, ale ten film absolutně ničím nepřekvapí. Andrea si poraní páteř při skoku a tak se nemůže dál věnovat sportu. Po chvíli za kasou, kde se snaží najít nějaké "dál", narazí na starého známého a skrze něj se dostane k focení a pornu, kde se brzy stane hvězdou, aby nasledně dostala další kopanec, v podobě rakoviny, o stigmatu povolání, rozkolu v rodině a faktu, že do porna se dostanou jen broken girls, nemluvě. Je to celé takové pasivní. Jakoby tvůrci spoléhali, žé námět samotný to potahá. Jenže nějaká psychologie postavy tu prostě neexistuje. Andrea jen slepě přijímá a neví co a proč dělá, název je tedy sedící. Film je tak daleko plošší, než na kolik šťavnatý námět, na motivy skutečných událostí, nabízel, i když casting hereček je výstavní a jejich proporce pasu a krásných pozadí je magická, nicméně, o tom to asi být nemělo, ale přitom je, je to o kusu masa, které je spokojené, že je kus masa. Nějak postrádám důvod přetavit takový záměr ve film. Solidní songy z období v první půlce.