Jirka_Šč

Dvanáct let to je, co jsem viděl poslední film Woodyho Allena. A vlastně jsem jich ani neviděl moc - jen šest (nejnovější byl Match Point). Na tomto posledním (prý doslova posledním) allenově filmu mě zaujalo hodnocení v červených číslech na ČSFD, francoužština a z fotografií svěže vypadající hlavní hrdinka. Podíval jsem se na to bez detailnějšího čtení komentářů, recenzí a nejsem sklamán. V první části mě bavila ekvilibristicky-allenovsko povrchní společenská konverzace, uprostřed až sympatický cynizmus a chladnokrevný děj, který plynul podle "plánu", na konci nečekaně bizarní rozuzlení (přiznávám, název filmu se dá vyložit různě, já ho pochopil jinak a čekal jiný a možná cyničtější "happy end"). Když to shrnu, tak: 1) Příjemně přirozeně vypadající herecké výkony - až tak , že mi trochu vadila francouzština, neboť jsem musel sledovat i titulky a ne pouze tváře, 2) výborná režie a kamera, 3) naprosto dokonale padnoucí hudba. ■ Maximum nedávám, protože jsem ho nedal Purpurové růži z Káhiry, tak nemohu ani tomuto. ■ P.S. SPOILER !!! Čekal jsem, že vše projde a na konci bude hlavní hrdinka se svým manželem spokojeně žít dál, doslova "zasažena" masou životního štěstí.

Slabších 5 hvězd. Čtyřdílná minisérie připomínající Jméno růže. Jen to je méně "divné", mainstreamovitější, zasazené do Anglie 16. století (kterou čtenář zná trochu lépe, než Itálii 14. století) a děj se neomezuje pouze na jeden klášter. Výborný příběh a oceňuji hlavního, tělesně postiženého (což bylo v té době považováno za nečisté a hříšné – buď byli dotyční hříšní sami, nebo možná projevovali hříchy svých rodičů a předků) hrdinu - Matthew Shardlake - právník, inteligentní, navenek silný, v soukromí s obavami a kritický vůči svým chybám. Oceňuji i další nečernobílé charaktery, které dokáží konat zlo i dobro a mohou prezentovat současně aroganci i lidskost. ■ Přestože obvykle v krimi záplatkách plavu, tentokrát jsem uhodl kdo, přestože jsem netušil proč.

Jednoduchá animace a dějepisně vzdělávací seriál pro náctileté. Ale neříkám, že špatný. Bylo zvláštní poslouchat japonštinu například ve starověkém Egyptě (Hatahoru-sama), ale šlo to. Trochu mi to připomínalo rodinu Smolíkových. Což nepovažuji za negativum. Ládínek cestoval do vesmíru na jiné planety, Bon cestuje v čase. Oba mají rodinu/přátele, kteří se vždy využijí na úvod a na konci a často "náhodně" řeší zrovna problematiku, které se konkrétní dobrodružství dotyčné epizody týká.