Devadesát Dva

Ta snová atmosféra, způsob vyprávění a přechodů, surreálné prvky na pozadí obyčejných lidských generačních tužeb a životního mudrování a chytrákováni - a kdo k téhle slovenské živelnosti a mytologii sedí lépe než Kroner? A ještě s tou špetkou typického humoru: "Opil jich bosorák starý." (...) "Bože, ty jsi krásná." -Dočolomanský stráví objížděním všech těch fajnových buchtiček slušnou část filmu. Zkusí jednu stokrát. Pak další a nakonec si vezme tu, kterou celou dobu ignoroval, dokud bylo z Hanky co. Od Jakubiska jsem toho dodnes moc neviděl (vlastně jen Nejasnou zprávu o konci světa), na tohle jsem se chystal roky, protože  Slovensko, Kroner, Slovácko sa nesúdí u bábi a dědy v TV, kteří oba přišli ze Slovenska.

Realita a kinematografie, kterou tu Chlupáček místy tvoří je něco, v tuzemsku, neskutečného. Baťovský industriál a dechberoucí vizuální shoty krajin (1937) kontrastují s místy až amatérský působícími herci vedlejších rolí (manžel, Saša), kteří tak působí o to víc, protože hrají vedle těch legitimních. Osobně mě téma nechalo rozpačitě někde uprostřed, stejně jako příběh i jeho zakončení a výsledné dojmy. Kdo patří ke queer komunitě a kdo je zarytým tradicionalistou, ti budou lámat tábory i názory. Je zvláštní tohle téma zasadit do třicátých předválečných let. Film často z téhle reality vybočuje malými detaily, mluvou, chováním postav (pí*a, mikina). Nedává to úplně smysl, jakoby to bylo z jiné planety. Stejně tak zvláštní je vidět zakřiknutou myšku Elišku Křenkovou jako lead, od Rafťáků slušnej progress, tu a tam ji zahlídnu v zajímavých věcech, tady ale v roli těhotné doktorky, která se snaží zjistit, co stojí za objevem hermafroditního mrtvého novorozeněte, aby pak začala protlačovat progresivní názor, že každý je ok, takový, jaký je, což se dočkává s nepochopením ostatních v klasickém univerzálním motivu vyvržence proti společnosti. Já celou dobu s protáhlým ksichtem nevěda, jak reagovat na všechny ty variace a ukázky pohlaví, jakobych čekal na něco, co mi dá důvod, se někam přiklonit. A ono nic a pak konec.

"...The Abortion Princess." Hahahaha. Fern je na mojí vlnové délce. Není nad ženskou, nebo osobu celkově, co dokáže o svých neurózách mluvit takhle otevřeně, bez toho, aby se "snažila" z toho dělat komedii, nebo roubovala a tlačila šablony divakům do ksichtu... nechává tak zářit jen sebe, se svou osobností, jaká je, se vším, kompletně, ale v rámci humoru. Zajímavé, slyšet o tom důvodu k partnerstvi, "jako každá malá holka, chci přehodit zodpovědnost za odpojení od přistrojů z rodičů na přítele", vazba s nízkým sebevědomím, spojeným s traumatem z dětství. "So he's only gonna marry me if im terribly ill." (...) "What do you think we'll have to eat on our wedding day? And he just was like: Whatever they'll put into your feeding tube..." Love is powerful, but not as powerful as... a jo, po třicítce už nechcete začít nanovo. Fern fandím, na nic si nehraje, ale taky nechce ublížit, což pro spoustu lidí není samozřejmé (já to z osobních zkušeností chápu velmi). Prima úsměvný závěr.