Předstírejme, že je to v pořádku

O New Yorku a jedné z jeho slavných intelektuálských postaviček, výhradně skrze přátelské konverzace se Scorsesem. Milá atmosféra, vybroušený sarkasmus a vtipně mrzuté náhledy na dnešní svět (posedlost sportem a wellness, technologie, nové mrakodrapy a specifika velkoměsta), za mě spokojenost - poznal jsem a oblíbil si sympatickou osobnost. Poslední díl (knihy) mi nedá nezmínit fajn dokument The Booksellers (také s Fran). (17.01.2021)

Nevěděl jsem doteď kdo Fran Lebowitz je, a nijak mě to po shlédnutí tohoto Scorseseho ukecaného dokumentu ani nemrzí! To, že se Scorsese chechtal každému jejímu ukňouranému výžbleptu stěžujícímu si na dnešní moderní dobu jako pomatenec, jen poukazuje na jeho progresivní senilitu a stařeckou demenci. Já jsem všemi deseti pro zajímavé intelektuálské kecy a dokumenty všeho druhu, co se zanořují do hloubky jakýchkoliv problémů a témat, tohle mě ale, až na několik málo zajímavých příhod, pár citací a ukázek z filmů, názorově nijak neobohatilo, či nedejbože rozšířilo obzory. Jistě celkově by se to dalo shrnout jako zajímavá nostalgická sonda do nedávné historie NYC skrze pohled dvou sedmdesátiletých pamětníků, kteří v tomto městě vyrůstali dejme tomu od poválečných let a zažili v něm vrcholy svých životů a kariér, potkali spoustu slavných i neslavných lidí, a prošli všemi proměnami města k horšímu i k lepšímu, ale poslouchat furt dokola nářky podrážděné a nepříjemné sedmdesátnice, že dnes lidi všude v metru i na ulicích jen čumí do svých mobilů, textují, nebo na nich sledují filmy a hrají hry, a už tak moc nečtou knihy jako dřív, se opravdu rychle omrzí a je každému pod 50 trochu úsměvné a taky docela nudné... Za tuhle věčně nespokojenou grumpy old bitch dávám s bídou 15%. Nebyla totiž ani vtipná a ani ničím světoborná a to ani za pomoci Scorseseho. Ba naopak, ten to svým sycophantstvím spíš celé zhoršil. Všem milovníkům starých, intošských, skrz naskrz prohulených, židovských newyorských leseb se tímto omlouvám. (26.04.2021)

Bonmot Kdybych žila v New Yorku, musela bych potkat Fran Lebowitz. Kdyby Fran Lebowitz žila v Praze, musela by potkat ona mě. (Předstírejme, že je to v pořádku) Bonmot: Kdyby Fran Lebowitz žila v Praze, věděla by, že kontejnery uprostřed náměstí, chodníků, ulic i řek jsou čistě kulturní záležitost. Kdybych žila v New Yorku, řekla bych jí to samé. (Kulturní záležitosti) Bonmot: Kdybych žila v New Yorku, potkala bych Fran Lebowitz v hromadné dopravě a dělala bych, že ji nevidím. Kdyby Fran Lebowitz žila v Praze, patrně mě potká v hromadné dopravě a bude dělat, že mě nevidí. V tomto případě by to bylo vzájemné.  (Městská hromadná doprava) Bonmot: Kdybychom se s Fran Lebowitz potkaly v New Yorku nad proměnou jejího oblíbeného veřejného místa, patrně nás to nabije stejnou energií jako setkání nad proměnou veřejného místa v Praze. A nebudeme si se sebou a spolu vědět rady. (Rada územního plánování) Bonmot: Kdybych se s Fran Lebowitz střetla v Praze nebo New Yorku a já byla na kole, pravděpodobně mě z něho skopne a řekne Na zdraví!.  (Odpor sportu a zdraví) Bonmot: Matrice vděčíme za to, že existuje teoretická šance potkat se naživo. (Pozn. Tomuto bonmotu moc nerozumím. Matrika) Bonmot: O knihovních službách víme obě své a víme toho dost. Měly bychom se s Fran Lebowitz potkat. V New Yorku, ale klidně i v Praze. (Knihovnické služby) (27.09.2021)

velmi příjemně strávený čas.Fran Lebowitz je sice trošku neurotická "důchodkyně",ale ona byla zjevně taková už ve dvaceti a z jejích rozhovorů se Scorsesem sálá její/jejich láska k New Yorku a nejen k němu.Je tu hodně trefných komentářů vycházejících ze zkušeností a celé je to zábavné a vtipné.Jakkoliv jsem její jméno doposud neznal,mám teď celkem chuť si od ní něco přečíst.Klidně víc takových "důchodců"...80% (10.01.2021)

Fran Lebowitz má schopnost okomentovat prakticky cokoliv, což sice nabídne Martinu Scorsesemu až bezednou možnost výběru, současně vede i k jisté dramaturgické rozkročenosti. Ačkoliv jednotlivé epizody mají svá hlavní témata, čas od času se od nich – takřka až nepatřičně – odchází. Ne že bychom ztrácely důvod se smát, ale můžeme se ztratit při cestě s Fran za poznáváním New Yorku. I když... i s tím New Yorkem se to má obdobně jako s přístupem k tématům epizod. Je a není důležitý. Je a není v centru pozornosti. De facto málokdy stojí v prvním plánu. Neznamená to, že bychom proto měli projekt hůře hodnotit, ale leckomu to nenaplní očekávání. V první řadě Scorsese dává prostor samotné Lebowitz – jejím názorům, jejím historkám, její osobnosti. Jenže díky tomu, že je natolik propojena s místem, v němž pracovala a pracuje, žila a žije, tedy New Yorkem, se leccos dovídáme i o této metropoli. A o proměnách. Protože o vývoji, změnách, vlastně jaksi kriticky nahlížených, i tento dokumentární projekt je. Podstatné pro jeho přijetí, resp. míru kladného přijetí, bude, jak moc si sednete s Fran Lebowitz. Humor asi nebude takovou překážkou, je sympaticky jízlivý, nikdy ne však urážlivý. Upřímný, ale ne účelově „nekorektní”. Jen jej může být vlastně až moc. A občas lze vyčíst, jak si ho Lebowitz připouští – jaksi ustupuje od potřeby vyjádřit myšlenku přesně, jen proto, aby ji vyjádřila vtipně. Když ale tohle přijmete, vznikne prostor ani ne čtyřhodinový, který můžete naplnit setkávání s ní, v podnicích a ulicích New Yorku, prostor, kde si z každé epizody lze odnést pár postřehů pro další parafráze či citování, nebo alespoň (nebo vlastně především) postřehy, které popostrčí k vlastnímu zhodnocení společenských fenoménů a proměn. (24.01.2021)