Proti všem

Díky absenci ideologického tahouna z prvních dvou dílů dopadl ten závěrečný jednoznačně nejlépe. Je sice poněkud rozvleklejší, ale světe div se, živé obrazy se rozpohybovaly, stejně tak kamera a dojde dokonce na jakýsi vztah a emoce. Bitvy tentokrát opravdu stojí za to a režisérských nápadů je tu zdaleka nejvíc. Historie dostává sice opět na frak, ale prostor pro její ideologické prznění je tu zmenšen a rozmělněn. Jednoznačně největším přínosem tohohle gigantického projektu však zůstává podle mě to, že na určitou dobu odsál obrovské množství filmových zdrojů a prostředků (celkem 25mil. Kčs.-dnešních ca 500mil.) a znemožnil tak vznik daleko horších ideologických paskvilů a zbytečností. (02.01.2006)

Pokud neznáme nebo si na chvíli odmyslíme husitskou historickou tradici a její postavení v socialistickém dějepise, ocitáme se ve slušném ideologickém zmatku. Všichni se tu totiž chovají stejně, mají šílené výrazy, fanatické řeči a třískají do všeho, co se hýbe. Zkrátka nemám komu fandit, což mi připadá zajímavé. Velkolepé pojetí, obzvlášť záběry bitvy na Vítkově, je taky nesporným kladem. Přesto se vám svěřím, že postupem času se s Vávrovou trilogií srovnávám stále obtížněji. Herci jsou nesnesitelně teatrální, milostná zápletka s panicem a novickou trapná a celé mě to hrozně nudí. (3. hvězdička je za adamity a za to, že co do operní stylizace je to pořád o poznání únosnější než Borského Roháč.) (25.01.2010)

Původně jsem tu měl jen jednu hvězdičku, ale po nedávném shlédnutí se musím opravit. Jakoby opatrné politické tání v polovině 50. let zaznamenal i tandem Vávra-Kratochvíl, a na poslední chvíli je vtělil do filmu. Hlavní dějová linie se vůbec nezabývá nějakými husity, křižáky apod. Jsme plně soustředěni na tragický osud mladé ženy Zdeny, kterou pomýlí charismatičtí táborští kazatelé Kániš a Bydlínský. Jejich soustředění na sexualitu a blížící se svět bez tělesného hříchu Zdenu fascinuje a přitahuje, navíc se do Bydlínského zamiluje. Na poslední chvíli si oba uvědomí, že Kániš nemá budoucnost, ale je pozdě. Kto za pravdu horí... Je otázka, dá-li se tento příběh považovat za jakousi antitezi Husa, nebo jde-li o relikt tažení KSČ proti různým úchylkám, ale připadá mi to velmi odvážné. Vždyť táboři byli první dva díly neustále předváděni jako předchůdci komunistů, jako bojovníci za spravedlivý sociální řád a teď tohle. I mezi nimi byly černé ovce. Škoda jen, že ona sexuální přitažlivost charismatických kazatelů není kromě nějakého toho nahého ramene předvedena lépe... Kladem této hlavní linie je také poměrně životaschopné filmařské ztvárnění. Kamera se občas hýbe, střih je funkční a vůbec je vidět, že Vávra a jeho spolupracovníci se za první dva díly leccos naučili. Druhá linie je tradiční, Žižka, Zikmund, křižáci a bitva na Vítkově. Bohužel je tradiční i v provedení, zvláště dobře je to vidět na bitvě, srovnáme-li ji s přepadem tábora Rakušanů před Táborem. Vše je statické, bez invence a i herecké výkony se plně podřizují monumentální neživotnosti. V ní vyniká především Žižka, u kterého je jediným zdrojem vzrušení otázka, upadne-li či neupadne Štěpánkovi latexový nos. Z celé Vávrovy husitské trilogie je tento díl rozhodně nejlepší. (29.11.2007)

Vávra naznačil nejednotnost husitského hnutí. Šimon „Ohnivec" zábavně reprezentoval sektářskou část kališníků. Žižka byl jedinečná postava. Konečně v roce 2016 by měl být znovuzrozen v českém filmu. Celá trilogie černobíle reprezentuje pozitivní obraz/odkaz husitské revoluce, což je s ohledem na rok vzniku pochopitelné. 73%. (09.03.2016)

Z ohlasů na toto monumentální dílo je nejlepší citace z dobového pramene, která jen potvrzuje oprávněnost všeho, o čem dnes mluví devadesátník-pamětník Vávra. Jasné Žižkovo odlišení nejen od adamitů, ale i sebestředného Želivského nejlépe vypovídá o hodnotovém směřování filmu, které je v plném souladu s Žižkovým životem (pozdější odchod z Tábora do Hradce Králové). Zpochybňování vítkovské bitvy nemůže nic změnit na jejím celkovém kontextu i úspěšném odolávání katolické křižácké přesile. Skvělý Štěpánkův výkon v tomto završujícím dílu dosahuje rovněž svého vyvrcholení - živý muž-pragmatický idealista splývá se svou epochou do dvojjediného symbolu. Symbolu demokratického češství. Prokop Veliký, Jiří z Poděbrad, Jan Blahoslav, Jan Ámos Komenský, Josef Dobrovský, František Palacký, Karel Havlíček Borovský, TGM - zhruba takto probíhá další nosná linka pozdějšího dějinného bytí také Žižkova a Husova odkazu. Zlomem, který dal této snaze její nadčasový ráz, byla právě bitva na Vítkově hoře. A tak patos a celé velkolepé pojetí Palackého koncepce jsou víc než oprávněny. Národní malosti si užíváme do sytosti - proč si alespoň čas od času nepřipomínat také momenty a chvíle jejího opaku? (26.08.2007)