Jan Roháč z Dubé

První československý barevný celovečerák. Jen škoda, že se nedá (zřejmě) sehnat ona delší verze. Jestli dá, mě se nepovedlo. Nepřehledné mi to nepřišlo ale naštěstí se o husitství zlehounka zajímám. Konec je trošku naivnější, ale čert to vem. Myšlenka o české nesvornosti je totiž stále platná. Nejen za válek, ale i v poslední době více  než jindy. (09.12.2022)

Jan Roháč z Dubé, kontroverzní vlastenecký symbol i filmová adaptace Jiráskovy divadelní hry. Vladimír Borský ochotně podlehl dobovým tendencím, což je na jednu stranu pochopitelné, ale zároveň účelově manipulativní a pokrytecké. Po filmařské stránce bylo dílo znehodnoceno pozdější úpravou do zmatení až znechucení. Kostýmy a kulisy jsou vynikající. Herectví je v naprostém souladu se slintající patetickou náladou. Teatrální patos a plamenné řeči odhodlanosti tvoří veškeré monology i občasné dialogy a jedinou skutečně rozkošnou postavou je nejzarytější národní nepřítel. Pevná víra ve slovanský bratrský svazek, byť dává nějaký smysl, dlouho nevydržel a novodobá germánská invaze konzumu je příkladně rozkladná pro hodnoty i národ samotný. Odhodlání českého národa se skládá pouze z proslovů nenávisti a spekulativního pokoutního prospěchářství. Hlavní postavou je samozřejmě Jan Roháč z Dubé (sympatický Otomar Korbelář) v tvrdohlavé a osamocené póze vzdoru za každou cenu. Za ním stojí oddaní muži: puškař Zelený (Emil Bolek), polský rytíř Výšek Račinský (zajímavý Felix le Breux), bojovník Hrdinka (Rudolf Deyl ml.) a další husitský bojovník Baba (Jaroslav Vojta). Z umírněných vyčuhuje kněz Jan Rokycana (příjemný Ladislav Boháč) a velitel vítězné strany u Lipan Bořek z Miletínka (příjemný Jaroslav Seník). Jak už to u podobně tendenčních filmů bývá, nejzajímavější postavou je vrchní padouch. Zde český král a císař Zikmund (dobrý Otto Čermák) v síle hněvu i intenzitě podávané nepředvídatelnosti a podlosti. Z dalších nepřátel je zde velitel uherských kumánů Orságh (Gustav Ekl), nejmocnější z českých pánů Oldřich z Rožmberka (zajímavý .Jiří Plachý st.) a kardinál Palomar (Vojta Plachý-Tůma). Jedinou výraznější ženskou postavou je Ludmila (Lili Hodačová) ve slepé oddanosti svému otci Roháčovi. Nejrozpolcenější postavou je hofmistr Hynek Ptáček z Pirkenštejna (příjemný Ladislav Kulhánek), Roháčův synovec i nucený pronásledovatel. Postav je mnoho a žádná nemá pro sebe mnoho prostoru k sebevyjádření. Patos, tendenčnost a pozdější zkrácení činí z filmu nebezpečnou slátaninu. Nicméně, jde o první barevný film československé kinematografie. A s touhle nadějí jdu spát. (05.08.2017)

Mierne rozpačitý historický epos o udalostiach po husitských bojoch v 15. storočí. Veľakrát zbytočne patetický a veľakrát (ako som sa neskôr dočítal) aj histirický nepresný film, ktorý však nesie charakteristické rysy podobných historických eposov. Aj preto, na rok 47, to nie je vôbec zlé. Na neskoršie snímky, napr. trilógiu o husitoch, to ale nemá. Hodnotenie: 60% (03.05.2014)

Kulisy, kostýmy, souboje, davové scény atd. To byl ohromný potenciál tohodle snímku. Bohužel vše bylo zabito opravdu otřesným scénářem, ne zrovna přesvědčivými hereckými výkony a opravdu hodně nešetrným střihem ze 60. let. Příběh je naprosto zabitý černobílostí postav (Zikmund - jeden z nejschopnějších středověkých panovníků je zde vykreslen jako šílený cholerický stařec, Oldřich z Rožmberka a další šlechta jsou největší slizáci a nejhorší padouši atd.), a naivním nacionalismem a panslavismem. Pokud člověk zhruba ví, jak to bylo ve skutečnosti musí se trochu smát, bratři. (11.12.2009)

Předvoj Vávrovy husitské trilogie. Poválečná manipulace s dílem Mistra Jiráska byla zahájena takřka vzápětí potom, co se k moci dostal profesor a demagog Zdeněk Nejedlý; výrazným způsobem do tohoto páchání zla zasáhla ještě komunistická doktrína, nemající slitování se zavilými odpůrci bolševické revoluce. Této násilné ideologizaci potom odpovídá i důvod, proč se nakonec tento historický opus stal prvním československým barevným filmem vůbec. Zájem byl takřka eminentní a v českých kinech se válčilo za pravdu již dávno před únorovým převratem. Pod Jiráskovým jménem a s kohortou předních levicových herců, kteří se nebáli smočit svá jména ve špíně. Všechnu moc lidu Stalinovi. (13.01.2009)