Zítra se bude tančit všude

Jako proti národopisectví a etnografii jako ývalý archeolog fakt nic nemám. Naopak. Jsem pro zachování co nejvíce národních tradic a zvyků našich předků. Tedy toho všeho co dnešní euroliberalisté nesnáší, co považují za zapšklé a byli by rádi aby z nás byla jednolitá snadno ovladatelná euromasa bez národní identity a kořenů. Kdyby byl film jen o zachování toho všeho, neřeknu ani popel. A to zrovna písně z Valašska ,,Hoja hoj'' úplně asi nemusím a v autě si je myslím pouštět nebudu. Ale se vší úctou tento odkaz respektuji i všechny ty národopisecké soubory co se tomuto věnují. Jenže tady to samozřejmě bylo omáchlé ideologií a to tak, že to až zapáchalo. Nejvíc pobavil můj miláček Adamíra, který coby reakcionář a provokatér dělal záškodníka v tanečním souboru. Nu nebyli jen agenti s letáky, sabotéři, ale i škůdci v tančních kroužcích. Měli to tehdy soudruzi bolševici s tou reakcí fakt těžké :-) !!! Takže tomuhle dávám hoja hoj odpad jak vyšitý! - ODPAD (13.06.2020)

A třeba mě ukamenujte, já při tom filmu brečel dojetím i smutkem. Byl to nádherný sen vytvořit po letech válečných hrůz svět, v němž si všichni budou přáteli, bratry, soudruhy, svět, který už nikdy nepozná válečné ničení a v němž bude mít každý možnost seberealizace. Sen o novém člověku, kterého vytvoří nová společnost, společnost bez společenských rozdílů, v níž nebude hrát roli majetek, ale skutečná hodnota tvůrčí lidské práce. Kdyby to bylo tak jednoduché... ale to je na dlouhé rozbory. Samozřejmě, jistá šablona zde sehrávala svou roli, ale tehdejší tvůrci skutečně v tu lepší budoucnost, kterou budovali naši dědové a otcové, pevně věřili. Film se odehrává v době mezi třemi Světovými festivaly mládeže a studentstva. Může dnes někdo něco mít proti tomu, aby se mladí lidé všech ras a národů takhle setkávali a ukázali, co dovedou? "Z národů ač jsme různých..." Nádherná idea. Závěrečný tanec, v němž se mladí vzdávají lákadlům dolarů, to je přesně to, co i dnes cítím jako své vlastní. A konečně - kam se ztratil krásný český a moravský folklór, dědictví naší minulosti. Z toho je mi taky hodně smutno. (04.12.2014)

No jo, tančilo se tam všude, i zpívalo a jásalo. Viděl jsem to. Ale bohužel sám z tohoto filmu jásat nedokážu. Můžu tak maximálně vystoupit z davu s tím, že jsem v pozadí vnímal opravdu pěknou myšlenku oslavit mír tancem a zpěvem, ukázat ostatním národům své lidové tradice a zvyky a bojovat proti válce. Jako dokument své doby to (i díky ukázkám národního folkloru) v sobě hodnotu má, ač nebudu tajit, že coby příslušník mladé generace jsem se u toho víc nudil, než bavil. Některé záběry jsou pěkně symoblické, třeba ten úvodní na Karlův most, kde vedle sebe v objetí prochází lidi vícero národů včetně černocha, Koréjčanky a muslima v plášti. To vše by bylo hezké, kdyby film nepodtrhovala ona přidaná budovatelská hodnota s oslavou soudruhů Stalina, Gottwalda a spol. (ano, i když z celých 104 minut tohle dohromady netvoří víc než minut pět, možná šest). Na podobné filmy se lze dnes jen stěží dívat objektivně, ale není to jediná výhrada z mé strany. Pateticky pronášené řečičky s neutíchajícím optimismem (dokonce i během řešení konfliktů) snižují celkový dojem ještě níž, stejně jako slabší forma, kde celek víc než komplexní příběh připomíná spíše pásmo kulturních vystoupení doplněných o pár situací "ze zákulisí". Takže zbývá mi s přihmouřením očí ocenit jen tu možnost nahlížení na téma kolem založení folklórního souboru po válce a jeho úspěšných vystoupení napříč Evropou (a v kontextu bohužel i jeho zneužití pro politickou propagandu). A také doufat, že se k němu někdo ze současných filmařů s patřičným kritickým odstupem ještě vrátí, minimálně tak působivě, jak to bylo nedávno u Poláků v podobě Studené války. (11.02.2020)

O moc hůř to natočit nešlo, ale z dnešního pohledu se u toho jen těžko nejde bavit. Jistým pozitivem je několik celkem věrných národopisných exkurzí a pár ne nejslabších tanců. Ovšem, když přijdou na řadu komsomolci a Stalin, jde do tuhého. Zápletka je tak zoufale malicherná, až je to k smíchu. Líný buržoazní synek, s nímž jsme seznámeni pohledem na dekadentní vybavení jeho bejváku (fuj škaredý nesocialisticko nerealistický kubismus), intrikuje uvnitř lidového souboru tance. Od lidu odtržený etnograf Pavel postupně zjišťuje, že jedině prací s lidem a pro lid dojde skutečného naplnění. A všichni se tak zoufale tupě usmívají - Nesvatba na Martínkovou, Martínková na Nesvatbu. Kubešová na Buchvaldka, Buchvaldek na Kubešovou. Nesvatba na Buchvaldka... (03.10.2006)

Na absolutórium to nemá ani v jednej škále hodnotiaceho spektra. Predsa len, humor nechceného pôsobí. Úsmevy - tie sa vždy dokážu preniesť na príjemcu, navyše, ak prekvapivo nepôsobia nejako extra silene. Celé je to aj príjemne internacionálne, s túžbou celosvetového mieru (pod červenou zástavou - ako inak). Striedajú sa prostredia, štáty, mestá. Z čias, keď sa ešte v nich objímali čínski komunisti s tými sovietskymi. Do toho černosi, Indovia, Kórejci a tak. Klasická schéma vše objímajúceho optimizmu a budovania, do ktorého vždy zasiahne nejaký výstredný vrták, čo je ku koncu súdruhmi a súdružkami spacifikovaný, tu bola naplnená bezo zvyšku. Toľko ku kladom. Ak ale je niečo k porovnaniu, čo sa týka pomerne špecifického žánru folklórne budovateľského propagandistického filmu, tak ma napadá slovenská Rodná zem, zhruba z toho istého obdobia. No a tá víťazí, čo sa týka spevov, tancov, choreografie, deja, prírody, hereckej aj formálnej stránky, na plnej čiare. Takže fajn, možno sa bude zajtra tancovať, kde sa len pozriem, no z úrovne, akou to bolo nakrútené mi nohy naopak, riadne zdreveneli. (04.02.2021)