Zvláštní bytosti

Expresivní neohrabaná výpověď o stavu doby. 1) V roce 1989, kdy byl snímek natáčen, by jeho (pro nás, pamětníky, jen těžko představitelné) uvedení působilo jako bomba. 1. června 1990 (premiéra) chyběl týden do voleb a lidé žili jinými problémy. Ale filmu tehdy rozuměli, zobrazovaný svět zvláštních bytostí měli ještě dobře v paměti. Ale jak je tomu v roce 2015? 2) Jak nejednou uvádím, hodnotím filmy výhradně prizmatem současného vnímání bez ohledu na jejich (historický) přínos filmovému umění či pochopení doby. A zde je problém. Myslím, že většina mladších diváků dobové narážky nepochopí. Filmu chybí přesah, nadčasovost. 3) Generační konflikt místo politického, polopatické obrazné hyperboly, násilná symbolika...mně se to nelíbí. Stručně řečeno - film řve, kde má šeptat a řve celou dobu. 4) 25letému Jiřímu Bábkovi (voják základní služby, řidič) 39letý Fero Fenič ve svém druhém celovečerním filmu prostoru moc nedal a tak odpadl i poslední, byť marginální, důvod, jak by mě snímek mohl potěšit. 5) Četba vyzrálého zasvěceného komentáře Adama Bernaua mi poskytla větší uspokojení, než sledování filmu. (04.09.2015)

Při sledování nepříliš strhujícího fimu mi zbylo dost prostoru pro vlastní vzpomínky a úvahy. Znal jsem také někoho takového, když jsem se až do roku 89 zašíval ve vývojové konstrukci? Určitě ano, přestože ne tak jednostranně vyhraněného. Každá fabrika jich měla několik na různých postech, přičemž pokrývali veškeré její interní (jako tvůrčí složka) a externí (jako kontrolní složka) aktivity. Škoda je, že na komunistického funkcionáře Zdeňka Pešana byla upřena výhradní pozornost, zatímco ostatní postavy se rozplývaly v jednorázových, a proto dějově nedotažených, akcích. A naopak, na jeho bedra se naložilo všechno, co mohl snést, a proto už nebylo možno se domnívat, čeho je (ještě by byl) schopen. Totální potlačení symbolické a imaginární složky na úkor reálna (Lacan) je podle mě největším nedostatkem filmu. Možné symboly, jako Nohavica, Půlnoc nebo Menzel, jsou zde jen pouhou karikaturou. Pozn. 1: Tím se zcela liším od vývodů sportovce ***, který naopak hovoří o symbolickém pojetí a symbolické rovině. Pozn. 2: Tento Feničův film patři beze sporu do šuflete označovaného jako "agitky". Jeho "danse macabre" uzavírá kruh rozpohybovaný filmy typu "Dneska se bude tančit všude" a skromě pokračující (tak tak k rotaci stačícími) mormalizačními seriály. Fenič tento kruh spojil tím, že své ultra minus připojil k ultra plus - a v tom také vidím největší přínos filmu. Historie agitek tím zajisté není překonána, jen se točí v jiných kruzích. (17.12.2018)

Zvláštní film. Zvláštní jsou nejen skoro všechny ty bytosti, ale i jakýsi střet (či možná jen konfrontace) starší generace s undergroundovou kulturou na konci 80. let. Z jiného pohledu asi typická perestrojková filmová slátanina s panoptikem bizardnosti všeho druhu. Má to v sobě pozoruhodné momenty zejména díky narážkám na národní politickou minulost (50. léta), občas zajímavě temnou atmosféru s pěknými absurdními dialogy v osobitých kamerových záběrech (třeba scéna s dialogy po rvačce v neurčitém temném místě ,,Češi, Češi, kam to spějete" / ,,Já to věděl, jak to dopadne..."). Ale tak jako pár scén mě poměrně nadchlo, o chvilku mě film hodil do pocitů opačného extrému, kdy jsem měl chuť tu šílenost uprostřed vypnout. A nešlo jen o undergroundovou muziku, třeba sledovat dvě minuty v atómovém krytu partu opilých dědků, kteří zpívají trezorový Gottův hit "Hej, páni konšelé", byl taky slušný mazec. Jako celek mi to vážně nesedlo a nijak výrazně jsem si neužil ani účast Václava Babky /Psi a lidé, Všichni dobří rodáci/. ------ ,,Jak se jmenuješ? Zeman? Pěkný jméno. S jedním Zemanem jsem kdysi kolektivizoval. Byl to čestný soudruh. Už to má za sebou, uhodil si mašli." 35% (Československá filmová výzva 2019) (19.02.2019)

Taková psychedelická road-movie na pohřeb socialismu v Československu. V tom filmu je všechno. únor, srpen, holubáří kroužek, střelecký kroužek, fízly rozprášenej koncert... Škoda těch dialogů, že jsou odříkávány tak pateticky a divadelně. Feničovy filmy na mě začínají působit podobně jako Rochovy.. (27.12.2009)

Co na tom po 30 letech vydrželo: tempo, nasycenost obsahem a tedy scénář - velmi solidní, jdoucí od jednoho k druhému, bez plytkostí a bezradnosti devadesátkových debutů, a pak samo kamera, mizanscéna a barevný plán. O naivitě bylo řečeno dost. Vzpomněl jsem si na Helgeho Stud - co ušel “občanský film” za cestu od šedesátek… Pijatika v bunkru mi pripomnela Popel a démant, jinak je v tom hodně z osmdesátkové Chytilové (Vlčí bouda), a Jiřího Svobody a snad i z Jakubiska (Dovidenia v pekle...). A tedy je to stejně jako Džusový román silně eklektická filmařina - Fenič měl vzory a nestihl se v těch dvou filmech úplně vymanit. Jinak skvělí neokoukaní herci. Bavilo. (17.08.2021)