Zrcadlení

Dokument Evalda Schorma, který anketní formou podává zamyšlení nad smyslem života, smrti a dalších skutečností. Lidí se ptá v nemocnicích a to jak samotných pacientů, tak i lékařů a sester. Tyto rozhovory se prolínají s léčbou nemocných, různých operací, tak i záběrů na socialistické zdravotnické prostředí 60.let. Velmi depresivní a pochmurný film, k čemuž hodně pomáhá černobílý formát snímku, který je ale svým podáním a obsahem velice kvalitně natočen. (01.02.2017)

"Život je potřeba žít v takových dnotěsných úsecích. To znamená - každý den, každý úsek života zároveň v sobě obsahuje uspokojení, cíl, smysl a jestliže člověk ten smysl přítomného okamžiku nedokáže do toho přítomného počínání, do té přítomné práce, když to do toho nedokáže vložit, tak v takovém případě už je to rozhodně kriterium člověka, který kandiduje na psychoneurosu." (26.04.2011)

Když člověk vážně onemocní, najednou se mu změní žebříček hodnot, začíná přemítat nad smyslem života, má potřebu se vypořádat se strachem ze smrti. V takových chvílích si zpravidla uvědomíme, že život a zdraví je na světě to nejdůležitější. Na druhé straně ale existují lidé, kteří zdraví jsou, přesto však si chtějí sami dobrovolně život vzít. Na tyto ne tak úplně medicínské otázky nechává Evald Schorm hledat odpovědi lékaře a pacienty jedné nemocnice. (11.01.2015)

V první polovině dosti těžkopádné a strojené se spoustou přemoudřelých monologů lidí od doktorského fochu. V téhle části to zároveň dokument připomíná víc (větší množství mluvících hlav a zachycených rozhovorů z nemocničního lůžka). Teprve druhá půlka má opravdové grády. Obraz a zvuk se definitivně oddělí a fungují spolu v kontrapunktu. Tahle část, kde lidé (jak se domnívám, pacienti po neúspěšné sebevraždě) mluví o smyslu života, mnohem víc připomíná filmovou esej, podobnou Špátovu Největšímu přání. (25.07.2020)

Monolg dívčiny co si sáhla na život,hodně mě to zasáhlo, takového člověka bych si přál mít za přítele 🙂 Nejvíc si cením asi přátelství, to asi jsem došla k názoru že to je jediná hodnota vůbec mezi lidma. Teda nikoliv tedy láska myslím přátelství. Proč ne láska? Láska se mi zdá sobecká. Tak jaký přátelství? Takový svobodný na stejné úrovni naprosto nezávislý, ale přitom maximální, já nevím já jsem na to snad mladá já pořád hledám co lidi drží nad vodou, to nemůžu pochopit. Někdy si myslím že snad to že nepřemýšlí, že jsou prostě jenom jako nějací živočichové protože živočichové ti si žijou, aniž by to věděli. Ono je to lepší být sama, než než s lidmi s kterými bych měla nějak trpět, to je takový přehnaný a velký ale to že mě to otravuje mluvit, otravuje no… Kdyby se dalo najít něco, já myslím že by to šlo, nějaký přístroj který by navodil frekvence mozku na frekvenci toho druhého, takže by ses nemuselo mluvit dalo by se to sdělovat nějak přímo, protože ty slova jsou často nevhodný já to tak pociťuji... (02.01.2020)