Zrcadlení

Evald Schorm, slavnější pro své hrané filmy, se v tomto nedlouhém dokumentu snaží o „odraz“ hlubokých lidských tužeb tváří v tvář nemoci a smrti. Protože stejně jako štěstí vyzývá k rychlému uchopení a okamžitému prožití, utrpení nutí člověka naopak k větší kontemplaci, k přemítání nad vlastním životem. Je to prostor, který ve své bezútěšnosti vede k přehodnocování minulosti a předjímání budoucnosti. Je snad nemoc nějakým symbolickým následkem za činy, které jsme spáchali dříve? Využili jsme čas zdraví opravdu dobrým a aktivním způsobem? A jaký způsob je vlastně aktivní a dobrý? Co je podstatnější – užívat si života, nebo ho sdílet s druhými? A co je větším prokletím – je to skutečně smrt a nebo spíš život, který je plný samoty? Velmi podstatné existenciální otázky jsou pak doplněny výbornou Schormovou režií, skvělou hudbou a silnými symbolickými obrazy. (07.12.2016)

V první polovině dosti těžkopádné a strojené se spoustou přemoudřelých monologů lidí od doktorského fochu. V téhle části to zároveň dokument připomíná víc (větší množství mluvících hlav a zachycených rozhovorů z nemocničního lůžka). Teprve druhá půlka má opravdové grády. Obraz a zvuk se definitivně oddělí a fungují spolu v kontrapunktu. Tahle část, kde lidé (jak se domnívám, pacienti po neúspěšné sebevraždě) mluví o smyslu života, mnohem víc připomíná filmovou esej, podobnou Špátovu Největšímu přání. (25.07.2020)

V uzavřeném černém sále by to mělo působit ještě i jinak. // Mnohovrstevnatost vybízí k opětovnému, již ne na pocity ale na strukturu soustředěnému shlédnutí. // Onen tehdejší černobílý materiál dělá polovinu úspěchu; chápu, že dnešní dokumentaristé používají digitál (je to levnější), ale mrzí mě, že se nikdo z českých či slovenských (anebo je, bratry, budu muset ještě líp prostudovat) autorů neodhodlá jít ve stopách tohoto metafyzického a komplexního stylu Schorma, Špáty, nebo třeba Hanáka (Obrazy starého sveta) - tato díla jsou rovněž lyrikou, výtvarným vyjádřením, hloubkovou esejí. (10.11.2010)

Když člověk vážně onemocní, najednou se mu změní žebříček hodnot, začíná přemítat nad smyslem života, má potřebu se vypořádat se strachem ze smrti. V takových chvílích si zpravidla uvědomíme, že život a zdraví je na světě to nejdůležitější. Na druhé straně ale existují lidé, kteří zdraví jsou, přesto však si chtějí sami dobrovolně život vzít. Na tyto ne tak úplně medicínské otázky nechává Evald Schorm hledat odpovědi lékaře a pacienty jedné nemocnice. (11.01.2015)

„Bolí to moc? Tak ono to přejde.“ Tento dokument mi přijde zvláště nevyrovnaný. Na jedné straně je zřetelná přítomnost dobové ideologie (tj. i čistě vědecký přístup, život zkrátka končí smrtí, tečka) zvláště v monolozích doktorů, některá nijak objevná moudra a otravné (jak obrazem, tak zvukem) zkoumání lidské mozkové aktivity, za to všechno palec dolů. Ale na straně druhé se film od nudného začátku začne zaobírat čím dál víc zajímavějšími tématy (vrcholí řešením sebevražd) a některé myšlenky (spíše ze strany pacientů) rozhodně stojí za to (např. sobeckost lásky, zločin v podobě pěstování strachu v člověku a jiné). Plus vidím i ve vytváření té stísňující a depresivní atmosféry. Ve výsledku mi to hází slabší 4*. (05.11.2013)