Zrcadlení

„Bolí to moc? Tak ono to přejde.“ Tento dokument mi přijde zvláště nevyrovnaný. Na jedné straně je zřetelná přítomnost dobové ideologie (tj. i čistě vědecký přístup, život zkrátka končí smrtí, tečka) zvláště v monolozích doktorů, některá nijak objevná moudra a otravné (jak obrazem, tak zvukem) zkoumání lidské mozkové aktivity, za to všechno palec dolů. Ale na straně druhé se film od nudného začátku začne zaobírat čím dál víc zajímavějšími tématy (vrcholí řešením sebevražd) a některé myšlenky (spíše ze strany pacientů) rozhodně stojí za to (např. sobeckost lásky, zločin v podobě pěstování strachu v člověku a jiné). Plus vidím i ve vytváření té stísňující a depresivní atmosféry. Ve výsledku mi to hází slabší 4*. (05.11.2013)

"Život je potřeba žít v takových dnotěsných úsecích. To znamená - každý den, každý úsek života zároveň v sobě obsahuje uspokojení, cíl, smysl a jestliže člověk ten smysl přítomného okamžiku nedokáže do toho přítomného počínání, do té přítomné práce, když to do toho nedokáže vložit, tak v takovém případě už je to rozhodně kriterium člověka, který kandiduje na psychoneurosu." (26.04.2011)

V první polovině dosti těžkopádné a strojené se spoustou přemoudřelých monologů lidí od doktorského fochu. V téhle části to zároveň dokument připomíná víc (větší množství mluvících hlav a zachycených rozhovorů z nemocničního lůžka). Teprve druhá půlka má opravdové grády. Obraz a zvuk se definitivně oddělí a fungují spolu v kontrapunktu. Tahle část, kde lidé (jak se domnívám, pacienti po neúspěšné sebevraždě) mluví o smyslu života, mnohem víc připomíná filmovou esej, podobnou Špátovu Největšímu přání. (25.07.2020)

Tak zde jsou pacienti moudřejší lékařů, neb lékaři zde většinou říkají jen všeobecnosti, nota bene ovlivněné dobovou ideologií, a možná mluví tak očekávatelně všeobecně "moudře" i s ohledem na svou image. Ale pacienti jsou na tom tak, že už je jejich vlastní image nezajímá, ti se snaží opravdu něčeho dobrat. Jako herce jsem Evalda Schorma viděl jen v Žertu, a již tam mne napadlo, že by s tou svou vnitřní vážností mohl hrát Tomáše ze Štítného nebo nějakého tajného evandělíka přežívajícího rekatolizaci v zapadlém koutě Vysočiny a v noci u svíčky přemítajícího nad kralickou Biblí. Tenhle dokument mi to jen potvrzuje. (24.10.2014)

Evald Schorm, slavnější pro své hrané filmy, se v tomto nedlouhém dokumentu snaží o „odraz“ hlubokých lidských tužeb tváří v tvář nemoci a smrti. Protože stejně jako štěstí vyzývá k rychlému uchopení a okamžitému prožití, utrpení nutí člověka naopak k větší kontemplaci, k přemítání nad vlastním životem. Je to prostor, který ve své bezútěšnosti vede k přehodnocování minulosti a předjímání budoucnosti. Je snad nemoc nějakým symbolickým následkem za činy, které jsme spáchali dříve? Využili jsme čas zdraví opravdu dobrým a aktivním způsobem? A jaký způsob je vlastně aktivní a dobrý? Co je podstatnější – užívat si života, nebo ho sdílet s druhými? A co je větším prokletím – je to skutečně smrt a nebo spíš život, který je plný samoty? Velmi podstatné existenciální otázky jsou pak doplněny výbornou Schormovou režií, skvělou hudbou a silnými symbolickými obrazy. (07.12.2016)