Lítost

Manipulující, velkohubý, narcistní, zamindrákovaný do sebezahleděný neposlouchající srab - tak se mi jevila postava otce, když "láskyplně" osahával syna, měl jsem pocit hnusu...Film je to ovšem zajímavý s nezvyklým střihem... Scénárista Hubač psal roli "Zárubeckého"na tělo" Rudolfu Hrušínskému.Ten roli vzal, ale chtěl aby úlohu jeho filmového syna hrál jeden z jeho synů, toho se režisér Evald Schorm i scénárista lekli, ale když přijeli domů k Hrušínskému a uviděli jeho syna Jana věděli že je to ten, kterého hledají. (09.07.2012)

"Nic o nich nevíme... Vůbec nic!"                                                                                                                                                Už vím, proč se to jmenuje Lítost. Bylo mi jich obou líto.                                                                                                   "Člověk není to co je, ale to co si o něm lidi myslej, to si pamatuj!" (19.12.2014)

"Člověk není to co je, ale to o si o něm lidi myslej, to si pamatuj“. Těžko říct, koho mi bylo v tomto filmu víc líto. Zda postavy Zárubeckého otce v podání Rudolfa Hrušínského st., který má pocit, že jestli je na něm něco dobrého, tak je to jeho syn, nebo postavy jeho syna Pavla ztvárněnou Hrušínského skutečným synem Janem, který ve svých „telecích letech“ neví moc sám co se sebou. Zárubecký senior moc mluví a trousí jednu frázi o životě za druhou, Zárubecký junior zas skoro nemluví vůbec a chová se jako by byl tak trošku „náměsíčný. Z obou mužů může mít člověk pocit, jako by žili trošku na "divný planetě". Z trochu "divný planety" je i samotný závěr filmu. Otec se raduje, zatímco syn pláče. Pláče a člověk si může klást otázku, zda pláče především proto, že v očích svých vrstevníků je teď srabem nebo proto, že nevěří slovům svého otce, když se jej snaží přesvědčit, že „jednou to všem ukážeš…“ a „jednoho krásnýho dne dokážeš velký věci". Ať už to bylo jakkoliv, duo Hrušínských zde rozhodně velké věci dokázalo. (27.10.2020)

„Jak chceš v životě obstát?! Jak chceš v životě existovat, když neumíš zhasnout?!“ Lítost je více než výstižný název. Tu totiž můžete cítit prakticky ke všem postavám. K otci, který si zpackal život a své poslední naděje upíná k synovi (čímž mu spolehlivě ničí život), k jeho zamilované družce, jež snáší ústrky a čeká na trochu té lásky či štěstí, dále k pubertálnímu potomkovi, jenž od malička trpí přílišnou pozorností od svého rodiče, no a nakonec k partičce výrostků bavících se vskutku dementní hrou a s výrazy drsňáků přitom úzkostlivě čekajících na „sraba“ (rozuměj zachránce), tedy toho, kdo konečně „zbaběle“ nechá vypnout kohoutek, aby si oni mohli oddechnout, že to neudělali sami a nepřišli tak o „hrdinské“ renomé. Až patologicky přehnaná fixace otce na syna se jen tak nevidí a ty výrazy obou Hrušínských, kterými toho dokázali beze slov říct tak moc…solidní 4*, příjemné překvapení. „Tati!“ - „A já vim, no tak ty máš taky přátele. Podívej se, ty se musíš přátelit s tím, kdo ti může pomoct, no s tím kdo je úspěšnej!“ (02.12.2017)

Jsem o něco málo starší než Jan Hrušínský, a snad proto se mi vybavili všichni někdejší fotrové mých známých - tvořili jednolitou řadu, která se o své potomky zajímala velice málo, a pokud to měli ve škole dobré, pak vůbec ne. A snad proto mi také byla postava "šahavého" a kecavého" fotra zpočátku dost nepříjemná. Psychologická zkušenost je ale trochu jiná; kvalita otce se počítá jeho dobou strávnou s dítětem. Nejhorší je ten, který vůbec není. U toho, který je, má malý význam to, zda ho hladí nebo políčkuje. Pokud ho hladí, nemá dítě jistotu vzhledem k vnějšímu světu, a může být neurotické, pokud ho políčkuje může sice tušit, že otec je silný a kdykoli se ho zastane, ale může to také přivodit jinou újmu. Rudolf Hrušínský st. je ten první typ, je, a to nadmíru intenzivně. Přitom vyprávění o úspěšné budoucnosti tomu, kdo má dosud jen samé mindráky, může vzbudit pouze účinnou lítost. Ale právě ta je nakonec i spásná. Pozn.: Zajímala by mě historie televizního vysílání. (25.02.2017)