Lítost

Koncert především (a jak jinak než) Rudolfa Hrušínského, který ale do filmu zaplétá i svoje syny v generačních rolích (taky Vlasta Chramostová si dává repete ze Spalovače). Zpěvák Jaro žije hodně fixován na syna, kterému se snaží ukázat cestu, jak se mít v životě lépe, syn se ale trochu plácá odnikud nikam a snaží se sám najít nějakou hodnotu, kterou definitivně nemá v prospěchu a tak se mezitím (jak se Jaro hned na začátku dozví) schází s partou floutků, co si pouští z recese plyn s tím, že ten kdo ho zavře první je srab. Jaro se snaží syna od všeho chránit a držet dál, i za cenu toho, že mu to zkomplikuje život. Na krátké ploše a v jednoduchém příběhu se opět ukazuje slušně rozvinutý motiv otce umělce a jeho syna, meditace nad hodnotami, líbí se mi i vypjaté momenty, které dávají vyniknout herectví. Film je nenáročný a nenápadný, takže příliš netlačí na pilu. Hrozně rád objevuji tyhle Hrušínského filmečky a pokaždé si říkám, kam to mohl dotáhnout, kdyby jeho přirozený herecký talent měl šanci a prostor hrát v zahraničních velkofilmech. (20.02.2024)

Jméno Jiří Hubač mě magnetizuje a tak jsem si kousek s jeho scénářem nemohla nechat ujít. Jde tu o příběh otce, který se snaží přivést syna ovlivněného partou, co si z nedostatku jiné zábavy pouští plyn, k rozumu. Argumentuje však neštastně tak, že odezvou mu je jen synovo pohrdání. "Člověk není tím, čím je, ale tím, čím ho vidí být ostatní". Skřípot v komunikaci, nelze však přehlédnout otcovu snahu a lásku. Nádhera i díky týmu Hrušínských. (25.09.2005)

Jan Hrušínský měl v úvodu filmu tak krásně telecí výraz, že jsem si myslela, jestli si náhodou něco nešlehnul. Ten výraz se po celou dobu filmu moc neměnil. Přidal k němu ještě náměsíčnost za bílého dne. Tatínek jiné představy o životě než jeho šestnáctiletý synek. Oba dva ale hledali uplatnění. U nás na základce byla taky jedna povedená partička. Hráli podobnou hru, jen s tím rozdílem, že vbíhali před rozjetá auta. Kdo vběhl blíž byl borec. Až se pak jednou stalo, že auto nestačilo zabrzdit. Byla z toho aféra jako Brno. Bylo moc příjemné v jedné scéně vidět ještě stále fungující restauraci Terasy Barrandov. Dnes už bohužel můžou na svou tehdejší slavu jenom vzpomínat, protože je z nich ruina pro bezdomáče. S věčně svítící žárovkou uvnitř. (05.10.2016)

„Jak chceš v životě obstát?! Jak chceš v životě existovat, když neumíš zhasnout?!“ Lítost je více než výstižný název. Tu totiž můžete cítit prakticky ke všem postavám. K otci, který si zpackal život a své poslední naděje upíná k synovi (čímž mu spolehlivě ničí život), k jeho zamilované družce, jež snáší ústrky a čeká na trochu té lásky či štěstí, dále k pubertálnímu potomkovi, jenž od malička trpí přílišnou pozorností od svého rodiče, no a nakonec k partičce výrostků bavících se vskutku dementní hrou a s výrazy drsňáků přitom úzkostlivě čekajících na „sraba“ (rozuměj zachránce), tedy toho, kdo konečně „zbaběle“ nechá vypnout kohoutek, aby si oni mohli oddechnout, že to neudělali sami a nepřišli tak o „hrdinské“ renomé. Až patologicky přehnaná fixace otce na syna se jen tak nevidí a ty výrazy obou Hrušínských, kterými toho dokázali beze slov říct tak moc…solidní 4*, příjemné překvapení. „Tati!“ - „A já vim, no tak ty máš taky přátele. Podívej se, ty se musíš přátelit s tím, kdo ti může pomoct, no s tím kdo je úspěšnej!“ (02.12.2017)

Ty budeš šťastnej ! Když nám se to nepovedlo..." Brilantní, neskutečně brilantní záležitost. Když jsem to zde viděl, a vzal jsem to od režiséra přes scénář, až k poslednímu herci, můj úžas byl skutečně upřímný. Rudla, Vlasta i Jan tak, jak jsem je nikde jinde neviděl. Evald Schorm tak nějak zabouchl dveře za 60. léty a novou vlnou, a zavřel je tak, abych na to skutečně nezapomněl. Naprosto geniální, civilní a uvolněný herecký tým, pod taktovkou výborné režie a skvělou linií příběhu. Bývalí manželé Kopfrkinglovi jako zpívající vážná známost, bojují o mladíka, který je na rozcestí další životní cesty. Tohle prostě československý divák nemůže nevidět. (15.05.2013)