Lítost

Asi jen málokdo to nezažil. To rodičovské kázání, mentorování, vnucování a zakazování. Čím lépe míněné, tím více otravnější.Tatínek v podání Rudolfa Hrušínského to tady předvádí tak mistrně, až mě dostal do kolen. A oba s Vlastou Chramostovou skvěle zahráli ten přechod, či spíše přetvářku, z truchlivého rozpoložení k rozjásanému dechovkovému juchání na společném vystoupení. Pozorovat, jak se mění výraz Járy Zárubeckého, který při své exhibici pozoruje naslouchajícího syna a my z něho čteme, co se právě děje, i když nemáme synka právě v zorném poli, to je taky lahůdka. To, že má kluka rád a opravdu mu na něm záleží, je z otcova jednání rozhodně cítit, jen dává tu lásku najevo poněkud nešťastným způsobem. Ale závěr pro mě vyznívá tak, že je lepší snažit se udělat aspoň něco, i když blbě, než mávnout rukou a zůstat lhostejným, jak tomu asi bylo u rodičů ostatních trotlujících kluků. (20.12.2014)

Mladí sa vždy v puberte vymedzujú voči rodičom a ich hodnotám. Tí sa ich snažia v rámci hľadania správnej cesty navnadiť na to, čo považujú pre svojho potomka za najhodnotnejšie. Na niečo, čo dokáže uspokojiť ich vlastné nenaplnené predsavzatia a životné plány. Smutné je, že to často robia prostriedkami a príkladmi, ktoré vyznievajú skôr odpudivo a trápne. Lítost ukazuje jeden z týchto príbehov. Spevák reštauračných a barových kapiel a bývalý čašník zachraňuje syna pred nihilistickou zábavkou. Klan Hrušínských exceluje, Chramostová do toho zapadá, no napriek téme a perfektnému zobrazeniu partičky znudených mladíkov - flákačov, je jej spracovanie veľmi urozprávané, inscenačne monotónne a tým pádom čiastočne vyplnené prebytočnou vatou. Ako televízna jednorazovka ideálne. (16.02.2014)

Hrušínský nejst. tady hraje velmi podobnou postavu jako o rok dříve ve vynikající Šotolově a Bělkově Bellevue. Ovšem Hubačovy texty jsou trochu jako špatní herci - přehrávají. A z Schormovy režie jsem vždy - s vyjímkou tvorby z let 68-69 - bezradný. To nic nemění na tom, že vás ve svém průběhu tento film přenese přes několik vrcholných momentů. U každého diváka budou asi jiné, u některých dokonce probíhají celou stopáží; ani u mě nevyšel umělecký záměr naplano a jestli je pro Schorma jeho součástí mnohost a různost resonancí jednoduchého tématu, pak jeho tvorbě začínám rozumět. Jednu z hlavních kvalit díla vystihl svým komentářem Trucker: "Naprosto nudná záležitost složená výhradně z prázdných keců o ničem. Celým "dějem" je jen změna lokací, kde se ty zbytečné rozhovory odehrávají." (17.04.2017)

Jeden z tých divácky prístupnejších filmov Ewalda Schorma. Čo však neznamená, že by sa tu uberalo na kvalite. Dialógy sú vynikajúco napísané a rodina Hrušínských hrá dokonale nesúrodú dvojicu otca a syna. Jaro je veľkohubý mudrlant, od ktorého by ste ale rady dostávať asi nechceli. Pavel totiž chudák nevie, čo si z nich zobrať. Na jednej strane treba byť v živote priebojný a snažiť sa, na tej druhej treba mať tie správne kontakty a tak si v živote všetko uľahčovať. Výsledok? Máte chuť si pustiť plyn... (30.11.2018)

"Člověk není to co je, ale to o si o něm lidi myslej, to si pamatuj“. Těžko říct, koho mi bylo v tomto filmu víc líto. Zda postavy Zárubeckého otce v podání Rudolfa Hrušínského st., který má pocit, že jestli je na něm něco dobrého, tak je to jeho syn, nebo postavy jeho syna Pavla ztvárněnou Hrušínského skutečným synem Janem, který ve svých „telecích letech“ neví moc sám co se sebou. Zárubecký senior moc mluví a trousí jednu frázi o životě za druhou, Zárubecký junior zas skoro nemluví vůbec a chová se jako by byl tak trošku „náměsíčný. Z obou mužů může mít člověk pocit, jako by žili trošku na "divný planetě". Z trochu "divný planety" je i samotný závěr filmu. Otec se raduje, zatímco syn pláče. Pláče a člověk si může klást otázku, zda pláče především proto, že v očích svých vrstevníků je teď srabem nebo proto, že nevěří slovům svého otce, když se jej snaží přesvědčit, že „jednou to všem ukážeš…“ a „jednoho krásnýho dne dokážeš velký věci". Ať už to bylo jakkoliv, duo Hrušínských zde rozhodně velké věci dokázalo. (27.10.2020)