Lítost

Manipulující, velkohubý, narcistní, zamindrákovaný do sebezahleděný neposlouchající srab - tak se mi jevila postava otce, když "láskyplně" osahával syna, měl jsem pocit hnusu...Film je to ovšem zajímavý s nezvyklým střihem... Scénárista Hubač psal roli "Zárubeckého"na tělo" Rudolfu Hrušínskému.Ten roli vzal, ale chtěl aby úlohu jeho filmového syna hrál jeden z jeho synů, toho se režisér Evald Schorm i scénárista lekli, ale když přijeli domů k Hrušínskému a uviděli jeho syna Jana věděli že je to ten, kterého hledají. (09.07.2012)

Jeden z tých divácky prístupnejších filmov Ewalda Schorma. Čo však neznamená, že by sa tu uberalo na kvalite. Dialógy sú vynikajúco napísané a rodina Hrušínských hrá dokonale nesúrodú dvojicu otca a syna. Jaro je veľkohubý mudrlant, od ktorého by ste ale rady dostávať asi nechceli. Pavel totiž chudák nevie, čo si z nich zobrať. Na jednej strane treba byť v živote priebojný a snažiť sa, na tej druhej treba mať tie správne kontakty a tak si v živote všetko uľahčovať. Výsledok? Máte chuť si pustiť plyn... (30.11.2018)

Mladí sa vždy v puberte vymedzujú voči rodičom a ich hodnotám. Tí sa ich snažia v rámci hľadania správnej cesty navnadiť na to, čo považujú pre svojho potomka za najhodnotnejšie. Na niečo, čo dokáže uspokojiť ich vlastné nenaplnené predsavzatia a životné plány. Smutné je, že to často robia prostriedkami a príkladmi, ktoré vyznievajú skôr odpudivo a trápne. Lítost ukazuje jeden z týchto príbehov. Spevák reštauračných a barových kapiel a bývalý čašník zachraňuje syna pred nihilistickou zábavkou. Klan Hrušínských exceluje, Chramostová do toho zapadá, no napriek téme a perfektnému zobrazeniu partičky znudených mladíkov - flákačov, je jej spracovanie veľmi urozprávané, inscenačne monotónne a tým pádom čiastočne vyplnené prebytočnou vatou. Ako televízna jednorazovka ideálne. (16.02.2014)

Koncert především (a jak jinak než) Rudolfa Hrušínského, který ale do filmu zaplétá i svoje syny v generačních rolích (taky Vlasta Chramostová si dává repete ze Spalovače). Zpěvák Jaro žije hodně fixován na syna, kterému se snaží ukázat cestu, jak se mít v životě lépe, syn se ale trochu plácá odnikud nikam a snaží se sám najít nějakou hodnotu, kterou definitivně nemá v prospěchu a tak se mezitím (jak se Jaro hned na začátku dozví) schází s partou floutků, co si pouští z recese plyn s tím, že ten kdo ho zavře první je srab. Jaro se snaží syna od všeho chránit a držet dál, i za cenu toho, že mu to zkomplikuje život. Na krátké ploše a v jednoduchém příběhu se opět ukazuje slušně rozvinutý motiv otce umělce a jeho syna, meditace nad hodnotami, líbí se mi i vypjaté momenty, které dávají vyniknout herectví. Film je nenáročný a nenápadný, takže příliš netlačí na pilu. Hrozně rád objevuji tyhle Hrušínského filmečky a pokaždé si říkám, kam to mohl dotáhnout, kdyby jeho přirozený herecký talent měl šanci a prostor hrát v zahraničních velkofilmech. (20.02.2024)

Jan Hrušínský měl v úvodu filmu tak krásně telecí výraz, že jsem si myslela, jestli si náhodou něco nešlehnul. Ten výraz se po celou dobu filmu moc neměnil. Přidal k němu ještě náměsíčnost za bílého dne. Tatínek jiné představy o životě než jeho šestnáctiletý synek. Oba dva ale hledali uplatnění. U nás na základce byla taky jedna povedená partička. Hráli podobnou hru, jen s tím rozdílem, že vbíhali před rozjetá auta. Kdo vběhl blíž byl borec. Až se pak jednou stalo, že auto nestačilo zabrzdit. Byla z toho aféra jako Brno. Bylo moc příjemné v jedné scéně vidět ještě stále fungující restauraci Terasy Barrandov. Dnes už bohužel můžou na svou tehdejší slavu jenom vzpomínat, protože je z nich ruina pro bezdomáče. S věčně svítící žárovkou uvnitř. (05.10.2016)