Ratu Ilmu Hitam

Mé okrajové zkušenosti s jihovýchodní Asijskou kinematografií jsou celkem pozitivní - většinou nejdu naslepo, vybírám si a málokdy jsem zklamán. Akční snímky nebo horory, v tom jsou perfektní, s ničím se neserou, je to živý, horký, zpocený a většinou to bolí. Tohle je přesně ono a jak název napoví, jde o magii a hlavním hrdinům se tu dějí fakt hodně nehezký věci. Oceňuji snahu pracovat na atmosféře, v průběhu děje odhalování historie domu a postav a i když na mě herci často působili nevěrohodně a kamera skoro televizně tak říkám na rovinu, že vidět to jako malej, tak mám snímek v hlavě dodnes. Prostě dobrý strašení, žádný servítky a posledních 10 minut v sirotčinci je fakt hodně hustých. 7.5/10 (13.09.2020)

Indonéská tvorba jde mimo mě, tady jsem šel do neznáma a nechal se zlákat hodnocením a musím říct, že rozhodně nelituju. Z původních obav ohledně "neherectví" tamních herců zbyl jenom dobrý pocit, protože všichni svoje role zahráli až nečekaně dobře, práce s kamerou skvělá a hudební doprovod tady sedl jak prdel na hrnec. Budování atmosféry po celý film se dařilo výborně a zvrat v závěrečné třetině, který zamíchal kartama, film posunul o krok dál. Koncept černé magie tady dlouho nebyl a některé scény byly dost nechutné a často nevídané, i když otrlejší divák je na ně zvyklý a vyloženě nic nového nezažije. Režisér nešetřil ani děti (obrovský plus!!), červi, brouci, stonožky a hektolitry krve tady tekly ze všech otvorů proudem a popravdě si nepamatuju za poslední dobu film, který by byl na nechutné gore právě tak výživný jako tenhle. Přidejte k tomu nepolevující tempo od 30. minuty a je zaděláno na úspěch. Pro mě je to slušná čtyřka, protože tohle jsem od Indonésie rozhodně nečekal a ta si tak připisuje obrovské plusové body, protože tak solidně zkombinovat žánry se nepovede pokaždé. (18.04.2020)

Indonézska hororová pecka len pre drsné povahy a odolné žalúdky. Sympatický kasting, pekelná atmosféra, pôsobivá výprava nočného sirotinca s temnou minulosťou a plno scén, ktoré sú razantným spôsobom nepríjemné, či už útočia na psychiku, ale na váš žalúdok. Nechcel by som tam byť s nimi. Fakt nechcel. (25.03.2021)

Kimbo Stamboel není takový řezník jako jeho bratr Tjahjanto, ale tohle se mu sakra povedlo. Skupina přátel se vydá do Sirotčince, kde kdysi vyrůstali, ovšem sirotčinec má temnou minulost a ta si příjde splatit svůj dluh. Černá magie je pojem, který v hororech už tak často nevídáme a Stamboel se jí zhostil s grácií. Stonožky, červi a housenky vylézají snad ze všech možných lidských otvorů a místy se na film kouká fakt nepříjemně. A autobus plný mrtvých zohavených dětí na náladě taky nepřidá. Od vlažnější půl hodiny, film intenzivně jede až do konce a všem zůčastněným se tam dějí hodně ošklivé a nezáviděni hodné věci a dětem včetně. Má to i slušnou atmosféru, parádní masky, rychlé tempo a letos jsem tuším větší divočinu ještě neviděl. Prostředím mi to místy připomínalo i jejich prvotinu Macabre. Příběh**, Akce****, Humor>Ne, Násilí****, Zábavnost****, Hudba****, Atmosféra****, Napětí****. 8/10. (05.04.2020)

Indonéská divočina s mnoha hororovými motivy  si žánrově kráčí za svým, kapku horší je to s dějem samotným, který při nejlepší vůli moc smyslu nedává.  Za vychovatelem, který si zřejmě prošel katolickým seminářem a jeho vztah k dětem je tak velmi přátelský, se vrací jeho odchovanci, pochopitelně s celými rodinami, aby ho v jeho poslední chvíli uctili (ehm, dnes tedy wtf)   A idylický obrázek se vcelku brzy změní  v čarodějnické představení plné krve, smrti, stonožek a mrtvých dětí.  Kdo že to bubá a proč je pak vcelku jasné, jen jsem dlouho nechápal proč až tak.  Ale v pekle holt jednomu jebne jedna dvě a pak ztrácí i hlavu, že ano.  Čili i to si nakonec sedlo. Příjemně čistokrevný, byť lehce přemotivovaný horor.  Slabší čtyřka. (09.11.2023)