Hamlet

Pro mě trochu zklamání. Čekal jsem geniální převedení geniální divadelní hry na filmové plátno, ale nedočkal jsem se. Dostalo se mi pouze trochu rozvléklé, trochu nudné, divadelní hry, která se odehrávala ve výpravnějších filmových kulisách. První půlka mě ještě jakž takž bavila, ale ta druhá uř prostě ne. Postava Hamleta mi nepřišla tak geniálně vykreslená jako v Shakespearově hře. No a tak nakonec to nejzajímavější pro mě byl výkon Petera Cushinga v roli Osrica, což byla jeho prví větší filmová role, deset let předtím než se stal hvězdou britského studia Hammer. (06.11.2009)

Vynikající anglický divadelní a filmový herec a režisér Laurence Olivier přijal pro své filmové zpracování „Hamleta" tradiční názor na smysl a poslání této Shakespearovy tragedie. Proto klade jako předznamenání filmu slova: „Toto jest tragedie člověka, který se nedovedl rozhodnout!" Slova, která určují koncepci Olivierova díla. Ostrým a přitom nesmírně citlivým pohledem filmové kamery přibližuje divákovi nešťastného dánského prince, jeho rozbolavěné nitro, jeho něžnou duši naplněnou vášnivou obrazotvorností, duši, kterou povaha a vychování činí citlivější nežli ostatní, duši, ne vladaře ani bojovníka, ale básníka, který jest stvořen nikoliv aby jednal, nýbrž aby snil... — Nucen zkrátit obšírný děj divadelního dramatu do doby pro filmové dílo únosné, vypustil Olivier vše, co přímo nesouvisí s vnitřní problematikou Hamleta — člověka. Vypustil celé zahraničně-politické zarámování příběhu a všechny postavy, jejichž působení je čistě dějové a nemá vlivu na utváření vnitřní problematiky tragedie (dvořané Voltimand, Kornelius, Rosencrantz a Guildenstern, Poloniův služebník Reynaldo a jeden z hrobníků). Je jisté, že tyto změny v klasickém dramatu neprovedl s lehkým srdcem. Dobře si uvědomoval, jak každým sebemenším škrtem Shakespearova hra ztrácí. Proto sám nepovažuje svůj film za „zkrácenou versi Shakespearova dramatu", nýbrž spíše za jakousi „essay o Hamletovi". — Po filmové stránce je to dílo mistrovské, od scénáře, který umně a s nesmírným, smyslem pro logičnost spojuje jednotlivé scény a záběry, aniž v nejmenším porušuje křehkou stavbu básníkova díla, přes vynikající režijní zpracování, podporované hloubkovou kamerou, až k mistrovskému výkonu herců a zejména samotného Oliviera v titulní roli. — Našim divákům, kterým je jen velmi zřídka dopřáno zhlédnout toto vrcholné Shakespearovo drama na jevišti, a zejména těm mladším a nejmladším, kteří je v divadelní formě dosud vůbec nepoznali, dá Olivierův film nesmírně silný a hluboký zážitek, hodný nesmrtelného díla Shakespearova. A v tom vidíme jeho význam a poslání pro naše filmové diváky. Filmový přehled 41/1954 (03.06.2009)

Čekal jsem, že Olivierova adaptace bude ještě trochu filmovější, ale na mě je stále příliš divadelní. Kamera je úžasná, ale první polovinu, než se představí všechny postavy a rozehrají všechny zápletky, které navíc každý dobře zná, jsem se nudil. Druhá půle je ovšem skvělá, nejlepší je jednoznačně scéna na hřbitově s Yorickovou lebkou a utonutí Ofélie. (02.08.2007)

Olivierův Hamlet u mě neměl dobrou startovní pozici. Zaprvé nepatří Hamlet mezi moje oblíbené Shakespearovky, zadruhé patří Olivier mezi mé nejneoblíbené herce. To způsobovalo, že jsem film místy musel přetrpět, nebo se přestat věnovat hercům a sledovat kameru (skvělá), práci se zvukem (mistrná) a scénu. Velký palec hore za závěrečný souboj, jeho choreografie vysoce přispívá atmosféře a napětí. (20.12.2015)

Velikost klasiků spočívá v nadčasovosti jejich díla. Je přirozené, že anglická mluva v divadelní tragedii ze 17. století se bude občas nést v hůře ztrávitelném vysoko vznešeném stylu, že filmové zpracování z roku 1948 nemusí být z dnešního pohledu technicky bezchybné, ale nadčasový duch Shakespearova Hamleta z Olivierovy adaptace ani ze hry samotné rozhodně nevymizl. Provedení místy připomíná spíše 30. léta, než poválečnou éru, vzhledem k ději i divadelnímu původu zde logicky převažují komorní interiéry, ale líbilo se mi, když film několikrát vhodně přešel i k realističtějšímu prostředí (lodě, vykopaný hrob, jezírko, hradba zvenčí). Pohltivý příběh (pohltivý i přesto, že děj dopodrobna dávno dobře znám), spousta duchaplných myšlenek a krásných přirovnání i celkově velmi zdařilá atmosféra černobílého filmu, který si ve vybraných scénách působivě pohrává se stíny nebo mlhou, přispěly k tomu, abych ty dvě a půl hodiny přežil s téměř maximálním zaujetím klasického příběhu o mocenských intrikách a pomstě. Souhlasím, že v případě Hamleta má tohle klasické provedení daleko větší sílu a hodnotu, než mnohdy kuriózní pokusy o zmodernizování. 75% (24.10.2020)