Muž, který stoupl v ceně

Víc než příběh človíčka, který si skočí na skleničku a vrátí se po třech dnech jako umělecké dílo, mě nadchla ničírna bankovek, kde jsou zaměstnanci hodnoceni podle toho, kolik toho zničí ("Vy jste dnes málo zničil." "Já vím, já budu ničit přesčas."), a čas od času se někdo zblázní ("Ne, já nejsem poctivý. Já si to doma slepím.") (05.05.2012)

Je pan Benda člověk nebo obraz? 1) 25letý novovlnní scénárista a režisér Jan Moravec (během normalizace režisér dabingu, po sedm let druhý manžel Marty Kubišové) se touto kafkovinou zapsal do českých filmových dějin. 2) Ničírna bankovek, cesta hlavní postavy na Golgotu (rozuměj do galérie) s křížem včetně klopýtnutí a pádu, soudní přelíčení, scény z psychiatrické léčebny i závěrečné podobenství se ZOO jsou, alespoň pro mě, vrcholné okamžiky filmu. 3) Snímek zobrazuje režimem vyžadovanou konformitu a v rámci možností, které doba dává, vyjadřuje pomocí podobenství obecný zmar. Jsem teď nový ředitel galerie. Můj předchůdce se nepohodl s vrátným. 4) Za zmínku stojí výborné herecké obsazení, zejm. 43letého Jozefa Kronera v titulní roli. (18.03.2015)

Zajímavá socialistická satira, zajímavá absurdní zápletka rozvitá opravdu ab absurdum, zajímavé nadčasové metafory v souvislosti s vystavováním člověka jako zvířete v ZOO či s jednáním s člověkem jako s předmětem (konkrétně obrazem). Je to do jisté míry originální, má to řadu vtipných hlášek (za všechny mi nejvíc utkvělo v paměti „Vy jste padělek. Odejděte, prosím!“), má to i jistý přesah skrze ty metafory i obraz doby a krajiny, v níž film vznikl. Ale současně jsem se neubránil pocitům znudění či dojmu, že je to... (tvůrci prominou) strašná blbost a trochu nedotažený úlet. Hotel pro cizince i Případ pro začínajícího kata ze stejné doby a hodně podobného ražení mě vysloveně fascinují, mimo jiné svou jedinečnou stylizací, kdežto v tomhle snímku čs. nové vlny mi to po umělecké stránce připadalo oproti těm dvou zmíněným takové průměrné a ani většina herců ve svých rolích mě nějak zvlášť nezaujala. Výjimku tvoří Zdeněk Řehoř v roli obhájce, kterému podobné vedlejší komické roličky s espritem anglického humoru vždycky seděly (okamžitě jsem si vzpomněl na Řehořova vrchního ze svatebního dílu Majora Zemana). 60% (29.09.2020)

"To snad není možný...snad jsem se ještě neprobudil." Tak přesně to jsem si říkal i já, když jsem sledoval tenhle dokonalý "kocourkov". "Kocourkov", v němž strážci obrazu na těle pana Bendy spí s dotyčným (a jeho ženou) v jeho posteli, kde soudce bez mrknutí oka rozhoduje o tom, že pan Benda může bez zábran krást, policista čile asistuje tomu, jak dotyčný krade přímo za bílého dne ( a nechá dokonce okrást i sám sebe) a blázni si v psychiatrické léčebně "hrají" na psychiatra tak věrohodně, že rozeznat je od skutečného psychiatra je téměř nemožné. Spousta absurdních situací (viz třeba scéna, kdy manželka s dvěma kluky hovoří s panem Bendou sedícím na židli na kolejišti a ten ji říká: "Jděte rychle, už mi jede vlak..") a hodně vtipných hlášek (viz třeba scéna, kdy se sousedky dohadují nad tím, proč pan Benda drží asi hladovku: "Proč to asi dělá? Chce být lehčí, aby mohl létat..."). Konec filmu poté, kdy překupník s uměleckými kuriozitami hovoří s Bendou (a říká mu "vy nejste člověk, který je svobodný, vy nejste věc, která je krásná, vy jste bytost, která ztratila smysl"), je ale takový trošku nevýrazný. Jako by tomu chyběla nějaká závěrečná pointa. (22.07.2019)

Moravcův a Podskalského snímek skličuje již tím, jak se vyslovuje a to neopakovatelně dotváří děsivou atmosféru bezmoci, která je – v perspektivě snímku – jakoby vtisknutá do života každého člověka. Skvělý vtipný tragikomický sujet důvtipně přeložený do (dosud obecně srozumitelného) alegorického jazyka šedesátých let, terciálně vychyluje pokroucené nářečí absurdního, místy až surreálného humoru: každé slovo je potenciálně svým vlastním opakem, jak to nejdokonaleji znázorňují blázni věrohodně si hrající na psychiatra v léčebně duševně chorých. Nelze se vyslovit, lze se jen obávat. Ze spojení dvou nesourodých režisérských vidění vzešlo nebezpečné enfant terrible, které mateřské i otcovské rysy perzifluje každým gestem: prostý humor konzervovaný šíleným světem chutná jako trapnost neprávem uštědřených kopanců a černohumorné „nesmysly“ – jako vyvržené z útrob Bretonových – se vystavují jako vzorky zežloutlého katalogu nadrealistických hříček. Tíseň. PS: Může být větší naplnění hrůzostrašného zdivadelnění moderní kultury, než člověk, který se stane obrazem? (26.12.2017)