Pásky z Nagana

Velmi dobře natočený příspěvek k dějinám nacionalismu a současně zdařilý pokus o obnovení staré polemiky o smyslu českých dějin... ___ Á propos: Říká se, že si většina pamětníků vybaví, kde byli a co dělali, když se hrálo finále. U mě tomu tak není. Já si živě vybavuji jen to páteční ráno, kdy se konalo utkání Česko-Finsko. V sedm hodin nám začalo vyučování strojírenské technologie, avšak již od prvních minut byl v žactvu cítit podivný neklid, který byl umocněn přítomností černobílého přenosného televizoru Tesla Merkur na první lavici prostřední řady... Tento přijímač žluté barvy přinesl kdosi ze spolužáků v naivní víře, že se podaří přesvědčit přísného vyučujícího, aby dal přednost hokeji před nudným výkladem o diagramu Fe-Fe3C. O tom, že se tehdy v české společnosti dělo cosi výjimečného, svědčí i to, že jindy neústupný a neoblomný učitel podmíněně souhlasil! Onou podmínkou pak bylo, že se budeme koukat až od druhé třetiny (což bylo doslova za pár minut) a do té doby rychle něco probereme... Všechny další zápasy mám v mlhách; jen jedno vím jistě: U dalších zápasů to už bylo bez podmínek (a na velké barevné obrazovce)... No a pak si pamatuju především pozvracené ulice, českou renesanci alkoholismu a všudypřítomnou kampaň "Hašek na Hrad", ze které jsme si tehdy dělali legraci a na kterou dnes se závistí vzpomínáme... (28.03.2018)

Jaká škoda, že to není delší! Pro moji generaci, která se začátkem roku 1998 nacházela někde na střední škole, "začínala brát rozum", a o pár let později pařila technologický klenot jménem NHL 2003 se všemi těmi osobnostmi hokeje, které tam tehdy byly, a jejíž někteří příslušníci třeba 17. 8. 2004 skupinově vystřízlivěli při návratu z družby v Německu, když na hranicích dostali do rukou noviny se zprávou o úmrtí Ivana Hlinky, jsou Nagano Tapes zjevením z nebes. Troufám si říct, že režisér zvládl na velmi omezeném prostoru (jak časovém, tak "ideovém", aby nevznikl nějaký problém s apolitičností olympijské filmotéky) maximálně vykreslit atmosféru doby, a přiblížit význam celého "turnaje století". Přesto můj úvodní povzdech je zcela na místě, protože z rozhovorů s hráči a trenéry je jasné, že z množství materiálu, který byl k dispozici, se velmi tvrdě vybíralo, co do výsledné stopáže přijde a co ne. Netroufám si tvrdit, jak to vnímají jiné věkové skupiny, ale pro mě vidět to celé v souvislostech, a ještě očima "druhé strany", byl neskutečný zážitek. O to mocnější, že se shodou náhod stalo, že jsem mohl Nagano Tapes poprvé vidět ve společnosti mého mladšího bratra, a to v televizi, sto kilometrů od domova, i když jsem je měl už asi měsíc stažené na disku;) Finále jsem tehdy sledoval pro změnu s tátou, bráchovi bylo osm, takže jsme ho nebudili:) A semifinále na mrňavé televizce v kanceláři zástupce ředitele našeho gymplu - samozřejmě s celou třídou:) Z toho je jasně vidět, jak velká věc byl turnaj tenkrát a jak velká věc je tento film dnes. Sestřihy zápasů s divákem úplně cloumají. Je fascinující vidět, jak se hrdinové tehdejších událostí - a tím myslím hlavně Kanaďany, z Rusů pokud si vzpomínám snad ani nikdo ve filmu nemluví - změnili. Obzvlášť u Erica "Starýho Prasete" Lindrose pobaví, jaký je z něj usedlý tatík. A u "ou Kéneda" chlapců obecně pobaví, jak se s tím ani po dvaceti letech nesrovnali, a obviňují pro ně údajně šokující herní systém turnaje z toho, že prostě nedokázali v řádné hrací době dát víc gólů než český tým, a pak postavili galaktický pomník Dominiku Haškovi a Robertu Reichlovi. Ale to už by stačilo. Nagano Tapes jsou geniální záležitost a zaslouží si plnou palbu. 100 %. (06.10.2018)

Těžko slovy definovat, proč právě Hudeček teď slízává smetanu od všech. Od diváků, kteří rok 1998 zažili v dospělém věku a hokejové výsledky v nich rostly víc jako jistá satisfakce, než jako sportovní senzace - až po nás, kteří jsme na základní škole hulákali jména, některá slyšená vůbec poprvé v životě. Dokumentů, které glorifikovaly Jágra, Haška nebo celý Turnaj století, jsem viděl spoustu a za těch dvacet let jsou pro někoho všechny přepisované dějiny nebo gumy, které pálí, už poněkud zprofanované a vousaté. Pro mě jsou ale Zárubova zlatá slova pořád stejně elektrizující, stejně jako pro něj tolik netypické mlčení, asi nejsilnější okamžik celých Pásek. Právě v kontextu známé historie, dekády dlouhé frustrace, tisíckrát viděných střel, gólů a nájezdů, ve formě více než hodinu dlouhé ódy se ty pocity vrací téměř v totožné formě. Přerušovaná (či komplet rušená) vyučování, víkendové budíky, poprvé v životě vyřvané hlasivky u sportovní události, řidiči MHD pouštějící radiové přenosy na celý autobus nebo jasný úkol naučit se zpaměti celou sestavu. Tohle a mnohem víc se mi vrací v maximální síle a neprobulet ony vrcholné okamžiky se mi vážně nepodařilo. Nejen kvůli tomu, že se mi dva dny po finále narodila ségra, tak zůstane únor toho roku navždy zacementovaný v mém životě. (17.03.2018)

Emoce se dají ždímat, neskutečně silně natočený dokument rezonující s ohledem na dobu, ve které se odehrával. Událost neztrácí na své síle ani po 20 letech. Za mě možná nejvyšší hodnocení, co jsem kdy dal. 96%. PS: scéna, kdy se ptá moderátor, co znamená Svoboda anglicky dokáže vymyslet opravdu jenom život. (10.03.2018)

Jakkoli je autor Čech, (jako by) byl dokument natočen spíše pro zámořské obecenstvo, jelikož se nesoustředí pouze na dění na ledě, resp. na olympiádě v Naganu v roce 1998, ale stručně shrnuje i česko(slovensko)u historii po druhé světové válce až do zmiňovaného roku, a tím zasazuje naše vítězství do širšího rámce; tedy vysvětluje náš přinejmenším pohnutý vztah s Ruskem a co toto vítězství v polistopadové době znamenalo. S tím jde ruku v ruce i celá plejáda amerických či kanadských hokejistů či hokejových odborníků, nabízejících zajímavý vhled z druhé strany. Dokument je skvěle koncipován a ačkoli ve mně jako v té době sedmiletém neprobouzí žádné osobní vzpomínky, několikrát jsem se u něj dojal k slzám... 100% (30.10.2020)